ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5172.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 5172/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. P. V ., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H ., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky ve výši 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 C 55/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 17. 6. 2009, č. j. 59 Co 583/2008-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 16.214,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky žalovaného.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Dovolání žalovaného proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 10. 2007, č. j. 9 C 55/2007-108, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalovaného však v souzené věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné není, neboť dovolatelem vznesené námitky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel prostřednictvím podaného dovolání namítal, že:
a) Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že původní smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 2. 6. 2006 uzavíral jako budoucí kupující sám žalovaný, a naopak nepřihlédly k výpovědi manželky žalovaného a svědkyně K., ze kterých vyplývalo, že jako budoucí kupující uzavřel smlouvu žalovaný společně se svou manželkou; tato skutečnost měla mít vliv na platnost dodatků, kterými byla uvedená smlouva o budoucí kupní smlouvě měněna.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se však skutkový základ sporu v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemohou být bez dalšího v dovolání uplatněné námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4182/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3327/2007).
b) Dodatek č. 2 ze dne 3. 7. 2006 ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 2. 6. 2006 je neplatný dle §49a obč. zák, neboť jej žalobce předložil žalovanému k podpisu s ujištěním, že se jedná o upřesnění splatnosti kupní ceny, přičemž vypuštění sporné části čl. II bodu 3 smlouvy si žalovaný při podpisu nemohl ověřit, neboť neměl text původní smlouvy u sebe.
Pro přehlednost dovolací soud uvádí, že čl. II, bod 3. smlouvy o budoucí kupní smlouvě obsahoval i spornou část, která byla Dodatkem č. 2 ze dne 3. 7. 2006 ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 2. 6. 2006 (dále jen „Dodatkem č. 2“) vypuštěna, a to ve znění: „Budoucí kupující však nemá povinnost uzavřít kupní smlouvu s budoucím prodávajícím, pokud mu nebude poskytnut hypoteční úvěr na zakoupení nemovitostí označených v čl. I odst. 1 této smlouvy od Hypoteční banky, a. s.“ Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že Dodatek č. 2 byl uzavírán za situace, kdy bylo zjevné, že budoucí kupující, tj. žalovaný nezíská hypoteční úvěr (srov. např. svědeckou výpověď Mgr. D. F. na č.l. 60, podle níž byl Dodatek č. 2 uzavírán za situace, kdy „žalovaný ze zamýšlených hypotečních úvěrů nezískal prostředky na úhradu kupní ceny nemovitostí a tak v textu smlouvy o budoucí kupní smlouvě došlo k úpravě pasáží týkající se úhrady kupní ceny v této formě“ ).
Podle ustanovení §49a obč. zák. „ právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež pro jeho uskutečnění rozhodující a osoba, které byl právní úkon učiněn, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět.“ Z textu zákona tak přímo vyplývá, že jednou z podmínek relevance omylu ve smyslu §49a obč. zák. je skutečnost, že mýlku vyvolal subjekt, jemuž je právní úkon mylně jednajícího určen, nebo že tento subjekt alespoň o mýlce jednajícího věděl (srov. Zuklínová, M. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. §1-487. Praha : Linde, 2008. s. 300). V předeslaném kontextu je však zjevné, že vypuštění sporné části čl. II, bodu 3. smlouvy bylo logickým důsledkem nastalé situace, neboť při zachování původního textu smlouvy by žalovaný (v absurdním rozporu se zásadou pacta sunt servanda ) nebyl zavázán k uzavření finální kupní smlouvy vzhledem k naplnění rozvazovací podmínky obsažené ve shora citovaném ujednání ze dne 2. 6. 2006. Konečně obstát nemůže ani argumentace žalovaného, že při uzavření Dodatku č. 2 s sebou neměl původní text smlouvy a proto nevěděl, k jak velké změně v obsahu smlouvy dochází. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný uzavíral smlouvu o smlouvě budoucí, jakož i oba dodatky za účasti svého právního zástupce Mgr. P. P.(srov. výslech žalovaného na č.l. 40, jakož i výslech P. P. na č. l. 61). Mgr. P. P. přitom text Dodatku č. 2 obdržel s předstihem, když jej dne 29. 6. 2006, tj. čtyři dny před jeho podpisem žalovaným, bez výhrad akceptoval – výslovně uvedl, že „dodatek je v pořádku“ (č.l. 51). Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že zjištěný skutkový stav v souzené věci nenaplňuje hypotézu ustanovení §49a obč. zák., které se tudíž pro daný případ, jak správně uzavřel odvolací soud, neuplatní.
c) Soudy nižších stupňů nevyhověly návrhu na započtení žalovaným zaplacené zálohy na kupní cenu, když dospěly k závěru, že se jedná o pohledávku nesplatnou; uvedená pohledávka však představuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení, jehož splatnost nastává spolu s jeho vznikem.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 50/2000, vyslovil právní názor, podle kterého „ [v]zhledem k tomu, že úkon směřující k započtení lze učinit až poté, co se staly splatnými obě započítávané pohledávky, je úkon žalovaného v průběhu řízení směřující k započtení pohledávky splatné k žádosti žalovaného jako věřitele předčasný, jestliže žalobce jako dlužníka před tímto úkonem nevyzval k jejímu zaplacení.“ Obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, podle kterého „ [ú]kon směřující k započtení pohledávky splatné na požádání věřitele nemá žádné právní účinky, jestliže jej věřitel učinil, aniž předtím vyzval dlužníka k zaplacení pohledávky. Podmínka splatnosti započítávané pohledávky není splněna, jestliže věřitel v jedné listině vyzve dlužníka k zaplacení pohledávky a zároveň v ní učiní projev započtení této pohledávky.“ V souzené věci žalovaný navrhl započtení pohledávky (č.l. 80), která však nebyla splatná, neboť ji nepředcházela výzva ve smyslu §563 obč. zák., jak výslovně předpokládá i citovaná judikatura Nejvyššího soudu.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 13 C 159/2006, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 13.325,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §14 odst. 1, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19 % DPH. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu