ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5376.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5376/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) S. B. , b) V. P. ,a c) H. P. , zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ F.C. T. B., o.s. , a 2/ P. f. ČR , o určení vlastnictví oprávněných osob k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 136/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14.6.2007, č.j. 18 Co 244/2005-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6.10.2004, č.j. 28 C 136/2003-121, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly „vydání pozemků části původní parc. PK č. 918 pův. role o výměře 3.702 m2 a části pův. parc. PK č. 925 pův. role o výměře 1.969 m2 v kat. území B., každá v podílu ve výši id. 1/3, podle §6 odst. 1 písm. p) a n) zák. č. 229/1991 Sb., event. vydání pozemků náhradních“ (výrok I). Spolu s rozhodnutím o věci samé rozhodl odvolací soud i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházel přitom ze zjištění, že o věci dříve rozhodl správní orgán, Okresní pozemkový úřad ve Zlíně, který rozhodnutím ze dne 8.3.2001, č.j. Rozh. PÚ 639/2001-Je/C, návrhu žalobkyň na vydání předmětných (výše identifikovaných) pozemků nevyhověl. S jeho rozhodnutím, vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) žalobkyně nesouhlasí a požádaly o projednání věci soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.). V něm vzal i odvolací soud za prokázané, že žalobkyně jsou dcery původního vlastníka předmětných pozemků A. Ž., jemuž byly pozemky vyvlastněny rozhodnutím Okresního národního výboru v G., odboru výstavby, ze dne 22.2.1961, č.j. Výst. 2540/1960-dr.T. Jelikož nebylo prokázáno, že by proti tomuto rozhodnutí, po jeho doručení účastníkům správního řízení, podal opravný prostředek, nabylo rozhodnutí o vyvlastnění právní moci a na jeho základě vlastnické právo k pozemkům přešlo na stát. V době vydání rozhodnutí o vyvlastnění byl A. Ž. již výlučným vlastníkem předmětných pozemků, jelikož krom spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny, který nabyl na základě smlouvy trhové, uzavřené dne 7.11.1936, získal i zbylý spoluvlastnický podíl na základě rozhodnutí o dědictví po své matce F. Ž.; jím je usnesení Státního notářství ve V. K. ze dne 17.8.1953, č.j. D 129/53, které bylo bezprostředně po svém vydání doručeno všem účastníkům dědického řízení a tímto okamžikem nabylo právní moci. Okolnost, že v záhlaví rozhodnutí o vyvlastnění pozemků z roku 1961 je krom A. Ž. uvedena i F. Ž., nepokládal odvolací soud za podstatnou vadu tohoto rozhodnutí. Uzavřel tudíž, že otec žalobkyň vlastnické právo k pozemkům pozbyl na základě existující právního důvodu, rozhodnutí o vyvlastnění, vydaného podle tehdy platných právních předpisů. Dovodil, že nedošlo proto k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu a k naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Současně vzal za prokázané, že za vyvlastněné pozemků byla otci žalobkyň vyplacena peněžitá náhrada, stanovená podle tehdy platných cenových předpisů; naplněn není proto ani důvod pro vydání pozemků podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě. Vyvlastněné pozemky dosud slouží sportovnímu účelu, jako hřiště, kvůli jehož vybudování byly vyvlastněny (§6 odst. 1 písm. m/ zákona o půdě). Žalobkyně také neprokázaly, ba ni nevylíčily skutečnosti, jež by naplňovaly restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.
Proti rozsudku podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozovaly z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tvrdíc, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s hmotným právem a rozhodnutími dovolacího a Ústavního soudu (aniž by některá z nich v dovolání označily). Po zopakování dosavadního průběh řízení dovolacímu soudu vytkly, že nesprávně posoudil otázku vlastnictví k předmětným pozemkům v době jejich vyvlastnění. Namítaly, že při jejím řešení odvolací soud vycházel z nesprávného zjištění o okamžiku doručení rozhodnutí o dědictví po zůstavitelce F. Ž., jímž je usnesení Státního notářství ve V. K. ze dne 17.8.1953, sp. zn. D 129/53. Žalobkyně mají za to, že ze spisu Státního notářství v G. sp. zn. 2 D 53/72, vyplývá, že shora označené rozhodnutí o dědictví z roku 1953, podle kterého měla otci žalobkyň (na základě státním notářstvím schválené dohody dědiců o vypořádání dědictví) připadnout další polovina předmětných pozemků, bylo účastníkům dědického řízení doručeno nikoliv bezprostředně po svém vydání, nýbrž až 21.8.1961. Z tohoto dovozují, že v době vydání rozhodnutí o vyvlastnění pozemků, k 22.2.1961, měly být účastníky rozhodnutí o vyvlastnění i ostatní osoby, jež byly dědici po zůstavitelce F. Ž. (J. Ž., F. K., J. Ž., J. Ž. a A. Ž.), nikoliv pouze otec žalobkyň A. Ž. Jelikož těmto dalším osobám nebylo rozhodnutí o vyvlastnění doručeno, nemohlo nabýt právní moci a nemovitosti přešly na stát bez platného právního důvodu; v takovém případě je naplněn důvod pro jejich vydání podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Nesprávný je podle názoru žalobkyň i závěr odvolacího soudu, že jejich otci byla za vyvlastněné pozemky poskytnuta náhrada v plné výši. Namítají, že se nelze spokojit pouze se zjištěním, že povinnost k náhradě stanoví rozhodnutí o vyvlastnění. Naplnění rozhodnutí, jde-li o vyplacení náhrady, podle názoru dovolatek z provedených důkazů nevyplývá. Dovolatelky navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2/ se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, dovolání označil za neopodstatněné a navrhl, aby je dovolací soud zamítl.
Žalovaný 1/ se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona
č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.), se zabýval tím, zda je přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozsudku dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.), při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, po pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96). Za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.9.1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Jak je z obsahu dovolání patrno, žádnou z otázek, které by byly zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř., dovolatelky sami neoznačují a za rozhodnutí po právní stránce zásadně významné v uvedeném smyslu nepokládá rozsudek odvolacího soudu ani dovolací soud. Jde-li o právní posouzení věci, spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že k přechodu předmětných pozemků na stát došlo vyvlastněním, za které byla tehdejšímu vlastníku – otci žalobkyň – poskytnuta náhrada, tedy nikoliv bez právního důvodu, resp. bez vyplacení náhrady; v takovém případě předpoklady pro vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p), resp. dle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněny nejsou. Závěr odvolacího soudu je v posuzované věci bezchybný a nekoliduje ani se současnou judikatorní praxí, podle níž pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu “ je podřatitelné i převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu, případně na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.12.72/2006, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2006). Rozhodnutí o vyvlastnění není právním úkonem (u něhož lze zkoumat, zda jde o úkon platný či neplatný), nýbrž existujícím individuálním správním aktem, vydaným na základě tehdy platných právních předpisů. Zpochybňují-li dovolatelky závěry odvolacího soudu o okruhu účastníků správního řízení, z něhož vzešlo toto správní rozhodnutí, a jeho účinné doručení účastníkům správního řízení, v návaznosti na otázku doručení rozhodnutí Státního notářství v K. ze dne 17.8.1953, sp. zn. D 129/53, podle něhož měl jejich otci A. Ž. připadnout zbylý spoluvlastnický podíl k pozemkům, jde nikoliv o polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž s jeho skutkovými závěry, které – podle názoru dovolatelek – odporují obsahu spisu a v něm založeným listinným důkazům. Jak dovolací soud (s odkazem na shora citovanou judikaturu v otázkách procesního práva) vysvětlil, nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu sama o sobě dovolacím důvodem nejsou (k této otázce dále srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 1994), tím méně důvodem podřaditelným pod ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., prostřednictvím něhož jedině lze zkoumat otázku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obdobná hlediska uplatní se i v případě námitek dovolatelek, jimiž zpochybňují závěry odvolacího soudu o vyplacení náhrady za vyvlastnění. I tyto závěry mají povahu okolností skutkových, jež jsou výsledkem hodnocení v řízení provedených důkazů
(§136 o.s.ř.). I v nyní posuzované věci se přitom odvolací soud řídil právním názorem, že za poskytnutí náhrady za vyvlastnění nelze pokládat pouze její vyúčtování či stanovení v rozhodnutí o vyvlastnění, nýbrž její vyplacení (k tomu srov. kupříkladu rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.10.1994, sp. zn. 22 Ca 390/94, uveřejněné v časopise Správní právo, svazek 5, ročník 1995, po pořadovým číslem 85). Byla-li podle skutkovým závěrů odvolacího soudu náhrada za vyvlastněné pozemky jejich vlastníku, otci žalobkyň A. Ž., vyplacena a odpovídá-li ceně pozemků podle tehdy platných cenových předpisů, je zřejmé, že ani důvod pro vydání pozemků oprávněným osobám podle §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě naplněn není.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil (a s nímž, krom nerozhodných námitek skutkové povahy, polemizovaly žalobkyně v dovolání), je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní rozhodovací praxí. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu