ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.582.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 582/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , IČ 45317054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, zastoupené Mgr. Lukášem Osohou, pověřeným zaměstnancem, pro doručení: Komerční banka, a. s., Právní odbor, oddělení Sporné agendy, Na Příkopě 33, PSČ 114 07, Praha 1, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 404.664,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 111/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2009, č. j. 23 Co 190/2009-39, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.)
Žalobkyně se žalobou podanou dne 7. 12. 2007 domáhala po žalované zaplacení částky 404.664,35 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 21 C 111/2008-25, žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací posléze rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 23 Co 190/2009-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně předně i přes potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu,. že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k odlišnému právnímu názoru, když v souzené věci narozdíl od soudu prvního stupně odmítl použití §454 obč. zák. a aplikoval §451 obč. zák.; přitom konstatoval, že žalobou uplatněné právo nesplňuje předpoklady bezdůvodného obohacení, neboť se jednalo o plnění poskytnuté na základě platného a pravomocného exekučního příkazu. Žalobkyně dále prostřednictvím podaného dovolání napadá závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není v souzené věci pasivně věcně legitimována. Namítá, že právní názor odvolacího soudu je v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je měnícím takové rozhodnutí odvolacího soudu, které odlišně vymezuje obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, příp. odlišně stanovuje jejich práva a povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). V souzené věci však soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že žalobkyni nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované – byť při zohlednění odlišných zákonných ustanovení – a tudíž se z hlediska obsahového vymezení a určení práv a povinností jedná o rozhodnutí potvrzující (srov. přiměřeně závěr rozhodnutí ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 190/2003).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Je možné aplikovat ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. na situace, kdy byl výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu proveden poddlužníkem odepsáním vymáhané pohledávky z účtu povinného a jejím vyplacením, ke kterému došlo v situaci, kdy stejný účet byl již postižen jinou exekucí s dřívějším pořadím?
Předestřená otázka nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na dovolatelkou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008, které však dovolatelka v podaném dovolání nesprávně interpretovala. Ze skutkových zjištění, která nebyla podaným dovoláním rozporována, vyplývá, že žalobkyně nejprve vyplatila částku 404.664,35 Kč na základě exekučního příkazu Finančního úřadu v Mělníku ze dne 24. 7. 2007, č. j. 58079/07/043940/5178, a následně po doručení výzvy k zaplacení ze dne 15. 10. 2007 na základě exekučního příkazu Exekutorského úřadu Cheb ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 074 Ex 4368/07-30. Je však zjevné, že plnění poskytnuté Finančnímu úřadu v Mělníku nenaplňuje náležitosti bezdůvodného obohacení předvídané ustanovením §451 odst. 2 obč. zák., neboť skutečnost, že žalobkyně přikázala pohledávku z účtu povinné na základě platného exekučního titulu, zakládá právní důvod pro poskytnutí tohoto plnění. Zásadním rozdílem oproti věci řešené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4513/2008, je v souzené věci skutečnost, že žalobkyně poskytla plnění Exekutorskému úřadu Cheb vědomě a měla vůli plnit z vlastních prostředků. Naproti tomu banka (žalobkyně) ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 4513/2008 poskytla plnění omylem, neboť na účtu povinné osoby nebyl dostatek finančních prostředků, a tudíž „neměla vůli plnit za osobu povinnou,“ což mělo také za následek absenci právem uznaného důvodu pro poskytnutí plnění. K argumentaci žalobkyně, že k přikázání pohledávky z účtu povinné ve prospěch Finančního úřadu v Mělníku došlo omylem a tudíž bez právního důvodu, neboť uvedená pohledávka byla až druhou v pořadí (§309 o. s. ř.), dovolací soud shodně se závěrem odvolacího soudu uvádí, že uvedený postup v souzené věci nelze zohlednit. Z hlediska hmotného práva totiž vzniká pohledávka (jako právní důvod pro přikázání pohledávky z účtu povinné) všem oprávněným věřitelům, přičemž jejich vzájemné pořadí není pro posouzení existence právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. určující. Jinými slovy nedodržení pořadí ve smyslu ustanovení §309 o. s. ř. může jít jen k tíži žalobkyně jako peněžního ústavu (k tomu srov. též §311 o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v souzené věci odvolací soud nepochybil ani při odmítnutí aplikace §454 obč. zák., neboť žalobkyně poskytla Finančnímu úřadu v Mělníku peněžní prostředky po té, co došlo k přikázání pohledávky z účtu povinné v souladu s §307 odst. 1 věta první o. s. ř. Samotné peněžité plnění je nutné z uvedeného důvodu chápat jako proplacení pohledávky ve dvoustranném právním vztahu mezi žalobkyní jako peněžním ústavem a žalovanou jako oprávněnou podle §307 odst. 4 o. s. ř. Je tudíž pojmově vyloučeno, aby žalobkyně poskytla žalované předmětné peněžité plnění namísto povinné, jak předvídá ustanovení §454 obč. zák..
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu