ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.77.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 77/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. A. , zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 219/438, proti žalované El Rancho, a. s. , se sídlem v Praze 4, Hanusova 347/16, o 251.805,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 235/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, č. j. 55 Co 264/2008-134, takto,
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, jež byla do dne 25. 11. 2004 vlastníkem nemovitosti č. p. 6040 v k. ú. Poruba – sever, se domáhala po žalované zaplacení částky 251.805,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení. Ohledně nebytových prostor v uvedené nemovitosti uzavřela žalobkyně dne 19. 12. 2002 nájemní smlouvu s obchodní společností FORTUNA sázková kancelář a. s. (dále jen „Fortuna“), avšak považovala ji za neplatnou, neboť byla podepsána pouze předsedou představenstva nájemce, což neodpovídá zápisu v obchodním rejstříku z té doby ohledně způsobu jednání společnosti a podepisování za ni. Krom toho považovala žalobkyně předmět smlouvy za neurčitý. Žalobkyně sice smlouvu podepsala, avšak druhá smluvní strana ji v tu chvíli nepodepsala a rovněž datum bylo uvedeno dodatečně. Užívala-li žalovaná část prostor na základě smlouvy o podnájmu, kterou žalobkyně nepodepsala, užívala ji bez právního důvodu, a žalobkyně tak požadovala vydání bezdůvodného obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č. j. 42 C 235/2006-87, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nájemní smlouva je určitá a srozumitelná, neboť předmět nájmu je v ní dostatečným způsobem vymezen a smlouva má i všechny další podstatné náležitosti. Pokud jde o podpis předsedy představenstva nájemce, není dle názoru soudu prvního stupně nezbytné, aby písemné právní úkony byly vždy podepsány způsobem, jak se obchodní společnost podepisuje podle obchodního rejstříku, neboť za obchodní společnost může jednat a podepisovat každý, kdo byl touto činností pověřen, jak plyne z ust. §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Nájemci tak nic nebránilo se souhlasem pronajímatele uzavřít smlouvu o podnájmu podle §6 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. Takový souhlas sice připojen není, ač je ve smlouvě o podnájmu deklarován, avšak ani žalobkyně existenci tohoto souhlasu nezpochybnila. Ostatně v čl. II. dodatku č. 1 ze dne 18. 7. 2003 k nájemní smlouvě žalobkyně výslovně souhlasila s tím, aby nájemce část užívaných prostor přenechal svým smluvním partnerům do podnájmu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 55 Co 264/2008-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.). Odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaná předmětné prostory užívala na základě smlouvy o podnájmu uzavřené s nájemcem těchto prostor, tedy obchodní společností Fortuna, přičemž této platila za užívání prostor podnájemné dle smlouvy, žádné bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně jí nevzniklo. Odvolací soud považoval za nepodstatné řešit otázku platnosti nájemní smlouvy, neboť žalovaná se na úkor žalobkyně zjevně neobohacovala. Za bezdůvodné obohacení by bylo možné považovat takový prospěch, o nějž by žalovaná zvýšila svůj majetkový stav, anebo o nějž by se její majetkový stav nezmenšil, ačkoli by se tak za běžných okolností stalo. Bezdůvodné obohacení mohlo eventuálně vzniknout obchodní společnosti Fortuna, a sice přijetím plnění z neplatného právního úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu a důvodnost pak v postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i v nesprávném právním posouzení věci. Ve svém dovolání žalobkyně rekapituluje průběh řízení, stejně jako obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž v rámci rekapitulace připomíná, že nájemní smlouva mezi ní a obchodní společností Fortuna ohledně předmětných prostor (40 m2) nebyla vůbec uzavřena, a pokud by soud dospěl k závěru, že byla uzavřena, musel by ji shledat neplatnou. U části nebytových prostor byla dodatkem k nájemní smlouvě č. 2 ze dne 15. 12. 2003 snížena plocha pronajatých prostor z původních 130 m2 na 90 m2, a snižovalo se i měsíční nájemné. Ohledně oněch 40 m2, o něž byl rozsah nájemní smlouvy zúžen, pak měla být dle tvrzení dovolatelky uzavřena nová nájemní smlouva mezi ní a žalovanou, k čemuž však nedošlo. Žalobkyně tak nesouhlasí s tvrzením žalované, že uvedených 40 m2 je souč ástí 90 m2, které zůstaly v nájmu obchodní společnosti Fortuna, a ta je tak mohla dát do podnájmu. Při jednání konaném dne 11. 3. 2008 soud prvního stupně přímo vynesl zamítavý rozsudek, aniž by dovolatelku poučil podle ust. §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uvádí, že jsou jí známa rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 774/2004 a sp. zn. 33 Odo 366/2003, která se zabývají problematikou vztahu mezi pronajímatelem, nájemcem a třetí osobou užívající předmět nájmu při neplatnosti nájemní smlouvy, avšak podle jejího názoru tato rozhodnutí na uvedený případ nedopadají. Podstatné totiž je, že žalovaná užívala nebytové prostory, ohledně nichž nebyla s obchodní společností Fortuna uzavřena nájemní smlouva, neboť ohledně 40 m2, jež měly být předány podnájemci (žalované) k užívání, byla nájemní (byť i neplatná) smlouva se společností Fortuna zrušena dodatkem č. 2 ze dne 15. 12. 2003. Užívala-li tedy žalovaná prostory žalobkyně, vznikl tím závazkový vztah přímo mezi těmito dvěma subjekty. V tom pak dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu. Závěrem svého dovolání pak žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Uvádí-li žalobkyně, že žalovaná užívala předmětné prostory, aniž by ohledně nich existovala platná nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a obchodní společností Fortuna, na jejímž základě by posledně jmenovaná byla oprávněna dát tyto prostory do podnájmu, zdůrazňuje dovolací soud, že v tomto tvrzení nelze spatřovat otázku zásadního právního významu, jak se mylně žalobkyně domnívá. Dovolatelka totiž na jedné straně trvá na tom, že nájemní smlouva uzavřená mezi ní a obchodní společností Fortuna je neplatná, na straně druhé pak říká, že ohledně předmětných prostor byla nájemní smlouva zúžena, a ty tak přestaly být její součástí. Je však pojmově vyloučeno zúžit rozsah neexistující, resp. neplatné nájemní smlouvy, a taková otázka tudíž nemůže být zásadně právně významná. Pokud tak žalobkyně konstatuje, že je srozuměna s judikaturou dovolacího soudu, podle které bylo-li v případě neplatné nájemní smlouvy třetí osobě odlišné od „nájemce“ umožněno provozovat svou činnost v prostorách, které si od „pronajímatele“ pronajal „nájemce“, dělo se tak na základě jejího vztahu s „nájemcem“, avšak vztah mezi ní a „pronajímatelem“ tím založen nebyl, je zřejmé, že názor odvolacího soudu v tomto směru ani uvedenou judikaturu žalobkyně nikterak nezpochybňuje.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám, resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení (tvrzení dovolatelky, že nebyla řádně poučena dle ust. §118a o. s. ř.) a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Nadto dovolací soud uvádí, že není zcela jasné, z jakého důvodu se žalobkyně domnívá, že měla být poučena dle ust. §118a o. s. ř. Postup podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. totiž přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu, aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout podle pravidla o neunesení břemene tvrzení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1006/2005). Pokud tak, ať už soud prvního stupně či odvolací soud, dospěl k závěru, že má pro své rozhodnutí dostatek podkladů, a rovnou rozhodl, nelze v tom spatřovat procesní pochybení.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu