ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.855.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 855/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) E. P. , b) J. P. , a c) E. P. , všech zastoupených JUDr. Antonínem Kousalem, advokátem se sídlem v Říčanech, Rooseveltova 50, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 293/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009, č. j. 28 Co 138/2009-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení rovným dílem k rukám advokáta JUDr. Antonína Kousala celkem 4.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2008, č.j. 6 C 293/2007-70, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. 163/3 v katastrálním území Kuří, k uspokojení restitučního nároku žalobců podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve znění uvedeném ve výroku I rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2009, č. j. 28 Co 138/2009-147, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, s upřesňujícím údajem o ceně převáděného náhradního pozemku (33.020,- Kč) a výši restitučního nároku žalobců za nevydané pozemky (celkem 40.443,99 Kč), z něhož na straně každého z žalobců zbývá i po té k uspokojení 2.474,66 Kč.
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že žalobci jsou původními oprávněnými osobami, jimž vznikl nárok na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě za nevydané zemědělské pozemky v katastrálních územích Kuří u Říčan a Voděrady, podle rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, pozemkového úřadu ze dne 5. 3. 1997, č. j. PÚ-R 1310-2. Z důvodu nedostatečné nabídky pozemků v dané lokalitě vyzvali žalobci žalovaného již v roce 2002 k zařazení některých dalších pozemků do veřejné nabídky pozemků určených k převodu, tak, aby vybrané náhradní pozemky mohli využívat k určenému účelu - zemědělské výrobě, kterou žalobce c/ již provozuje na sousedních zemědělských pozemcích. Při dlouhodobé nečinnosti žalovaného pak sami označili pozemek, jež žádají převést do vlastnictví (parc. č. 163/3 v kat. území K., jež je ve vlastnictví České republiky a ve správě žalovaného), který i podle stanoviska pozemkového úřadu z převodu vyloučen není. I odvolací soud pak poukázal na výjimečné okolnosti případu, kdy nelze na žalobcích, provozujících zemědělskou výrobu, spravedlivě žádat, aby při jinak nedostatečné nabídce pozemků v dané lokalitě uspokojili svůj nárok výběrem pozemků z veřejné nabídky žalovaného, které jsou pro ně nedostupné a zemědělské obhospodařování ve funkčním celku s pozemky jimi již vlastněnými neumožňují. Postup žalovaného při uspokojování nároků žalobců označil za liknavý a s odkazem na v odůvodnění citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a III. ÚS 495/05, uzavřel, že uspokojení nároku se mohou žalobci domáhat u soudu žalobou na vydání konkrétních pozemků, a to i po účinností zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě nově včleněno ust. §11a, upravující podrobněji postup Pozemkového fondu České republiky při uspokojování nároků oprávněných osob. Dodal přitom, že jako oprávněné osoby a vlastníci sousedních pozemků mají žalobci přednostní právo na převod pozemků i podle ustanovení §7 odst. 5 a 10 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V otázce jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.) a jako právní otázku, jež má podle jeho názoru zásadní význam, nastolil, zda lze nárok oprávněné osoby na převod náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě uspokojit i převodem pozemku nezařazeného do veřejné nabídky Pozemkového fondu ČR; právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení této otázky označil za nesprávné (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 3178/2007 a 28 Cdo 452/2000, z nichž dovozoval, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku nezahrnuje právo na převod konkrétního, oprávněnou osobou vybraného pozemku. Konstatoval, že podle dosavadní judikatury lze právo oprávněné osoby uspokojit toliko převodem pozemku z veřejné nabídky sestavované Pozemkovým fondem ČR. Poukázal současně na ustanovení §11a zákona o půdě, jímž je nyní jeho postup podrobněji upraven, jakož i na zákon č. 95/1999 Sb. Rozsudek odvolacího soudu, jímž se uspokojuje nárok oprávněných osob převodem pozemku, který nebyl zahrnut ve veřejné nabídce, označil za diskriminující vůči ostatním oprávněným osobám, jež k tomuto pozemku právo na převod uplatnit nemohly. Jestliže pozemek nebyl zahrnut do veřejné nabídky, pak žalovaný ani nemohl zjistit, které jiné osoby by o jeho převod měly zájem a jakou cenu by mohly nabídnout. Prověřování způsobilosti pozemku k jeho zařazení do veřejné nabídky (tzv. lustrace) dosud dokončena nebyla. Oprávněné osoby nemají právo na převod náhradních pozemků v téže obci, do jejíhož katastru náležejí pozemky nevydané a svůj nárok mohou upokojit i výběrem pozemků v jiných katastrálních územích. Postup při uspokojování nároků žalobců v posuzované věci nehodnotí žalovaný jako liknavý či svévolný. Okolnosti případu podle něj nesvědčí pro upuštění podmínky předchozí publikace převáděného pozemku a nejde ani o případ narušení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku v podobě legitimního očekávání oprávněných osob. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání shrnuli dosavadní výsledky řízení, se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se v něm ztotožnili a navrhli, aby dovolání bylo „zamítnuto“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a v lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není a jeho přípustnost není založena ani ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy za podmínky, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky, které jim nelze vydat (vrátit) podle zákona o půdě, se přitom Nejvyšší soud v minulosti zabýval již v řadě svých rozhodnutí (za mnohé srov. zejména jeho rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, popřípadě rozsudky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1197/2008; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 808/2008; ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3250/2008; ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1082/2008). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle zákona č. 229/1991 Sb.) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, přitom vyslovil názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Na uvedeném právním názoru Nejvyšší soud konstantně setrvává i po účinnosti zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14. 4. 2006) nově včleněno ustanovení §11a, upravující podrobněji postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu neshledává podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků, jež byla i dříve podrobně upravena zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně dalších zákonů (srov. zejm. ust. §1 odst. 2 písm. a) a §7 tohoto zákona). A i nadále Nejvyšší soud pokládá za aktuální a použitelnou judikaturu Ústavního soudu, řešící problematiku převodu náhradních pozemků (zejm. srov. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32, popřípadě nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Názory, k nimž již dříve dospěl Ústavní soud, nelze pokládat za překonané jenom tím, že postup Pozemkového fondu ČR je nyní upraven i jiným právním předpisem, podrobněji, než tomu bylo dříve. I nadále platí, že nároky oprávněných osob na převod náhradních pozemků mají přednost před prodejem pozemků jiným osobám. Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02).
Oproti v minulosti projevenému názoru (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008), zastává nyní dovolací soud právní názor, že důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky; tím se nic nemění na požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků Pozemkovým fondem (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, aktuálně uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu a schválený občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud jej přijal s vědomím, že zákon zásadně předpokládá jinou cestu vypořádání nároků osob oprávněných (prostřednictvím veřejných nabídek), avšak žalovaný musí tímto způsobem nabízet adekvátní pozemky takovým způsobem, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům a k takovému postupu, který by bylo možno označit za liknavý či dokonce svévolný. Je jen věcí žalovaného, aby měl technicky řádně zpracována data o pozemcích, jež může nabízet k převodu, a aby k příslušným nabídkám přistupoval bez prodlení. Obtíže při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoliv charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.
Právní argumentace dovolatele, jež vychází z kategorického názoru o nepřekročitelnosti podmínky předchozí publikace převáděného pozemku ve veřejné nabídce Pozemkového fondu ČR ve všech případech uspokojování nároku oprávněných osob na převod náhradního pozemku, tudíž neobstojí. Nehledě k tomu, že v posuzovaném případě jsou skutkové okolnosti ne zcela typické. O uspokojení svého nároku žalobci totiž usilují již od roku 1997, kdy byly srozuměni s rozhodnutím pozemkového úřadu o existenci překážek, jež brání obnovení jejich vlastnického práva k některým ze zemědělských pozemků, které tvořily původní zemědělskou usedlost jako jediný funkční celek. Veřejná nabídka jiných pozemků určených k převodu byla nevyhovující, neumožňovala uspokojení nároku žalobců v přiměřené době a neobsahovala vhodné pozemky, které by byly žalobcům dostupné a umožňovaly jejich zemědělské využití. Pozemek, který žalobci sami posléze označili, je ve vlastnictví České republiky a ve správě žalovaného a že jde o pozemek vhodný, jehož převodu žádné překážky nebrání, vyplývá i ze zprávy příslušného pozemkového úřadu; jenom v důsledku liknavého přístupu žalovaného tento pozemek do veřejné nabídky dosud zařazen nebyl. Názor žalovaného, že výběrem konkrétního náhradního pozemku žalobci diskriminují jiné oprávněné osoby, neobstojí, již proto, že i ony se mohou v případě nečinnosti žalovaného za obdobných podmínek obrátit se svými nároky na soud.
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé založil, je tedy v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i judikaturou Ústavního soudu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci tak byli ve věci plně úspěšní. K nákladům, jež jim v dovolacím řízení vznikly, patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou ve výši 8.000,- Kč (§7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zvýšenou při zastoupení vícero účastníků o 30% (§19a téže vyhlášky) na částku 10.400,- Kč a dvakráte krácenou o 50% (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky) na částku 2.600,- Kč; spolu s paušální náhrada hotových výdajů advokáta 900,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částkou 700,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady žalobců v dovolacím řízení celkem 4.200,- Kč, které jim žalovaný zaplatí rovným dílem k rukám jejich zástupce, advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu