ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.86.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 86/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvík David, CSc., v právní věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalované A. L., o zaplacení částky 100.389,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 470/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Co 309/2008-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Co 309/2008-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. ledna 2008, č. j. 21 C 470/2005-60, se ve výroku I. ohledně částek 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s příslušenstvím i v nákladovém výroku zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení; ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím téhož výroku I. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. ledna 2008, č. j. 21 C 470/2005-60, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci celkem 100.389,70 Kč s příslušenstvím (částka 49.046,- Kč zaplacená na základě řádného exekučního titulu, i když již byla předtím uhrazena dalším povinným, částka 8.764,50 Kč zaplacená jako příslušenství z částek 49.046,- Kč i 22.273,- Kč a částka 42.579,20 Kč zaplacená na nákladech exekuce) ve stanovené lhůtě (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal finanční prospěch žalované na jeho úkor. Žalobci (v postavení žalovaného, spolu s dalšími dvěma žalovanými) bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 28 C 337/99 uloženo zaplatit žalované částku 107.695,30 Kč s příslušenstvím, avšak pouze v tomto sporu první žalovaný (dále jen „první žalovaný“) uhradil část uvedené sumy a k úhradě zbyla částka 42.695,30 Kč. Obvodní soud nařídil exekuci na majetek v uvedeném sporu druhého žalovaného (dále též „druhý žalovaný“) M. L. (nyní žalobce), který dne 2. prosince 2002 zaplatil vymáhanou částku exekutorovi. Jelikož žalobce byl již 2. prosince 2002 informován, že částka byla uhrazena i prvním žalovaným i kdo se na jeho úkor a v jaké výši obohatil, došlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobce ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Když žalobce dne 27. října 2005, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby, podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaná vznesla námitku promlčení nároku, jež soud uznal za opodstatněnou ve vztahu k částkám 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s příslušenstvím (§107 odst. 1 obč. zák.). Zamítnutí žaloby ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím pak bylo odůvodněno tím, že tyto náklady exekuce byly zaplaceny důvodně s ohledem na neuhrazení vymáhané částky ke dni podání návrhu na nařízení exekuce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č. j. 53 Co 309/2008 - 82, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a uzavřel, že uplatněním nároku v exekučním řízení nedošlo k stavení promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák., navíc odvolání podané žalobcem v rámci exekučního řízení ze dne 16. prosince 2002 nebylo dostatečně určité. K řádnému uplatnění nároku došlo až podáním žaloby dne 27. října 2005 u soudu v řízení nalézacím a to po uplynutí promlčecí doby, načež žalovaná uplatnila námitku promlčení. Žalobce dále namítal, že k promlčení jeho nároku vůči žalované dojde až uplynutím desetileté promlčecí doby, jelikož šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení podle ustanovení §107 odst. 2 obč. zák. Na to odvolací soud uvedl, že postačí uplynutí buď objektivní nebo subjektivní doby k tomu, aby v případě dlužníkem vznesené námitky promlčení nebylo možné promlčené právo věřiteli přiznat. V tomto případě došlo k marnému uplynutí doby subjektivní. Rovněž odvolací soud nepřijal ani námitku žalobce o rozporu rozsudku či výkonu práva žalovanou s dobrými mravy, neboť rozsudek soudu v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. být nemůže a v postupu či postoji žalované, jež uplatnila námitku promlčení, takový rozpor shledán nebyl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., když napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam v otázkách, zdali počátkem běhu promlčecí doby je den předání vymáhané částky exekutorovi nebo den vydání vymožené částky exekutorem oprávněnému a zdali je vznesení námitky promlčení v posuzované věci v souladu s dobrými mravy. Důvodnost pak dovolatel dovozuje z §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel se domnívá, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, neboť umožnily výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když uznaly oprávněnost námitky promlčení žalované, přičemž poukazuje na chovaní zaměstnanců exekutora dne 2. 12. 2002, a uvedly, že plnění žalobce bylo dobrovolné. Naopak dovolatel tvrdí, že jednal v tísni pod pohrůžkou zabavení vybavení domácnosti, což bylo umocněno přítomností zámečníka. Exekutor navíc odmítl uznat dřívější zaplacení částky 65.000,- Kč prvním žalovaným a vymáhal od dovolatele celou dlužnou částku. Dovolatel konečně uvádí, že počátkem běhu promlčecí doby je až den vydání vymožené částky oprávněné.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť mu byla předložena k posouzení právní otázka, která v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, a která tak naplňuje podmínky zásadní právní významnosti rozhodnutí. Tato otázka se vztahuje k posouzení, zda dvouletá promlčecí doba na vydání plnění z bezdůvodného obohacení počíná běžet vydáním plnění exekutorovi nebo až předáním vymoženého plnění exekutorem oprávněnému, popřípadě jiným okamžikem. Zodpovězení této otázky přitom bezesporu může mít dopad i do jiných před soudy České republiky souzených sporů, což dokládá její potřebný judikatorní přesah.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takové vady však shledány nebyly.
Dovolatel namítá, že oba soudy nižších stupňů umožnily žalované výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, když uznaly oprávněnost námitky promlčení práva z bezdůvodného obohacení na jeho úkor a když počátek běhu promlčecí doby počítaly ode dne, kdy dovolatel zaplatil předmětnou částku exekutorovi, a ne ode dne, kdy byla vymožená částka předána oprávněné.
Žalobce se na žalované domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které spatřuje v tom, že žalované byla částka 49.046,- Kč zaplacena opakovaně v rámci exekučního řízení po tom, co již dříve byla uhrazena prvním žalovaným. Odvolací soud dospěl k závěru, že námitka promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení učiněná žalovanou byla opodstatněná, jelikož k podání žaloby na vydání plnění z bezdůvodného obohacení došlo více než dva roky poté, co dovolatel odevzdal uvedenou částku exekutorovi.
Nejvyšší soud konstatuje, že tento postup odvolacího soudu pramenil z jeho právního názoru ohledně aplikace a interpretace ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. Správnost úvah odvolacího soudu v tomto směru se přitom stala předmětem vlastního dovolacího přezkumu, neboť Nejvyšší soud pokládá otázku týkající se počátku běhu promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve spojení s exekučním řízením za zásadně právně významnou.
Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. „bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
Ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, „při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby [ … ] je však nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva. [ … ] Zpochybňuje-li smluvní strana platnost odstoupení od smlouvy, lze dospět k závěru, že rozhodující právní skutečnost, s níž se pojí počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák., se tato smluvní strana dozvěděla až po ukončení soudního řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, [ … ] to znamená nejdříve při vyhlašování rozsudku soudu, pokud byla přítomna sama nebo její právní zástupce. Nebyla-li dotčená smluvní strana přítomna vyhlášení uvedeného rozsudku, váže se počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení ke dni doručení tohoto rozsudku soudu.“
V případě dovolatele nejde o zpochybnění platnosti odstoupení od smlouvy, ale o zpochybnění nařízení exekuce ve formě podání odvolání proti jejímu nařízení. Soudy nižších stupňů pochybily, když shledaly důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Počátek promlčecí doby přitom vázaly k okamžiku předání částky dovolatelem exekutorovi, i když nebylo zjištěno, zda a kdy exekutor předal předmětnou částku žalované, která se dle tvrzení žalobce na jeho úkor obohatila, a od kterého okamžiku se tedy dovolatel mohl účinně domáhat svého práva na žalované. Dovolatel v rámci exekučního řízení totiž podal odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, čímž mohlo být zabráněno tomu, aby exekutor vydal částku žalované. Nejpozději tak zpravidla až po ukončení uvedeného řízení (vyhlášením nebo doručením rozhodnutí) se povinný v typově shodném případě skutečně může dozvědět o tom, kdo získal na jeho úkor majetkový prospěch. Tato vědomost je jednou ze dvou základních podmínek pro určení počátku běhu promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které musí být splněny kumulativně k tomu, aby uvedená promlčecí doba začala běžet.
Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je s ohledem na výše uvedené nesprávné, a dovolání je tedy nutno přiznat důvodnost. Nejvyšší soud tudíž postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, i odst. 3, věty druhé, o. s. ř., zrušil ve shora naznačeném rozsahu (částky 49.046,- Kč a 8.764,50 Kč s příslušenstvím) napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody zrušení platí i pro jeho rozhodnutí, a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Nic na to nemění okolnost, že druhé z námitek žalobce přiléhavost přiznat nelze, neboť obsahem jeho argumentace směřující k rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy je chování zaměstnanců exekutora dne 2. 12. 2002 a tíseň žalobce v tento den, což však zjevně nemůže být důvodem pro závěr o výkonu práva žalované v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., kterak správně uzavřel odvolací soud.
Soudy prvního i druhého stupně jsou přitom ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
Dovolání pak bylo odmítnuto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. v té části, která směřovala proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 42.579,20 Kč s příslušenstvím (náklady exekuce), v níž byla žaloba zamítnuta z důvodu oprávněnosti nároků exekutora s ohledem na neuhrazení vymáhané částky ke dni podání návrhu na nařízení exekuce (jednalo se tedy o samostatný nárok zamítnutý z jiného důvodu), což žalobce v odvolacím ani dovolacím řízení nijak nezpochybnil a soustředil se pouze na otázku, zda sám zaplatil v rámci exekuce vymáhanou částku dobrovolně, která však je pro posouzení přípustnosti dovolání v tomto rozsahu bez významu. Z tohoto důvodu nelze přiznat zmíněné části rozhodnutí zásadní právní významnost a dovolání přípustnost dle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu