ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.911.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 911/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Ing. O. F. , zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, b) nezl. J. Š. , zastoupené zákonnými zástupci Ing. R. Š., a Ing. R. Š., proti žalovanému Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci , IČ: 46963383, se sídlem v Brně, Masarykova 37, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 147/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, č. j. 37 Co 180/2009-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhaly, aby byl žalovaný uznán povinným vydat žalobkyni a) ideální 3 nemovitostí a žalobkyni b) ideální 1 nemovitostí blíže identifikovaných ve výroku I. téhož rozsudku (dále jen „předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolání nebylo důvodné, přičemž odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to jak ohledně skutkových závěrů, tak i ohledně závěrů právních. Soud prvního stupně ve svém rozsudku správně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu Ústavního.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci soudem odvolacím i soudem prvního stupně. Odvolací soud ve svém rozsudku vůbec neodůvodnil, proč se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. Právní předchůdci žalobkyně nebyli osobami německé či maďarské národnosti a jako vlastníci nemovitostí na ul. R. 5 v B. (předmětné nemovitosti – pzn. soudu) nemohli být postiženi dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Nebylo jim proto možno doručovat jednotlivé výměry veřejnou vyhláškou. Výměry měly být doručeny vlastníkům nemovitostí, a to i proto, že stačilo učinit dotaz v domě na ul. R. 5 v B. a tímto jednoduchým způsobem zjistit tehdejší pobyt právních předchůdců. Nedošlo tedy k zákonnému doručení jednotlivých výměrů, které pak ani nemohly nabýt právní moci v průběhu roku 1947. Bez povšimnutí zůstala námitka opírající se o §16 dekretu č. 108/1945 Sb. Československý stát tedy převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Na právní předchůdce žalobkyně se dekret č. 108/1945 Sb. nevztahoval (nebyli německé ani maďarské národnosti), a navíc platil i princip intabulační, a bylo tedy třeba zaknihování do Pozemkové knihy v r. 1953. Nelze se ztotožnit se závěrem soudů, že konfiskace byla oprávněná a že intabulační princip se na právní předchůdce nevztahoval. Žalobkyně a) navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dne 23. 11. 2009 byl soudu, jenž v dané věci rozhodoval v prvním stupni, doručen přípis označený jako „vyjádření k dovolání“, podepsaný Ing. R. Š. jako zákonným zástupcem za nezletilou žalobkyni b), jehož obsah tvoří věta: „Plně se ztotožňuji s textem dovolání žalobkyně a) Ing. O. F.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Jelikož jsou žalobkyně v postavení osob žádajících, aby bylo vyhověno jimi tvrzenému restitučnímu nároku a jelikož tento svůj nárok odvozují od své společné právní předchůdkyně, která v průběhu soudního řízení zemřela, jedná se o takové společné právo, že rozsudek se musí vztahovat na obě žalobkyně a úkony jedné z nich platí i pro druhou (§91 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně a) tedy platí i pro žalobkyni b).
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Pro stručnost odůvodnění odvolacího soudu je nutné uvést, že soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že bylo prokázáno, že k přechodu předmětných nemovitostí na československý stát nedošlo v rozhodném období, tedy po 25. 2. 1948, na něž se vztahují restituční právní předpisy. Předmětné nemovitosti byly „dány pod národní správu“ v roce 1946. Následná konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. proběhla na základě správních rozhodnutí, která nabyla právní moci v průběhu roku 1947. Intabulační princip za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 neplatil bezvýjimečně, přičemž zaknihování nebylo třeba v případech, kdy k nabytí vlastnického práva docházelo ze zákona. Správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pouze posuzují dopad těchto správních aktů z hlediska restitučních titulů uvedených v tzv. restitučních právních předpisech (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 225/96).
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně (a tedy i soudu odvolacího), že konfiskační výměr vydaný na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. mohl být osobám jiné národnosti než německé nebo maďarské doručen na základě veřejné vyhlášky, pokud jejich pobyt nebyl znám (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 294/99, publikované v Soudních rozhledech č. 10/1999 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2155/2004, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Z hlediska dalších náležitostí konfiskačních výměrů není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000).
Jestliže tedy z výše uvedeného soudy správně dovodily, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo právním předchůdcům žalobkyň konfiskováno na základě pravomocného rozhodnutí vydaného podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. před 25. 2. 1948 a jestliže podle §1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, je zřejmé, že se na daný případ uvedený restituční právní předpis nevztahuje.
Co se týče namítané absence zápisu vlastnického práva v pozemkové knize, je zcela správný závěr soudů, že této nebylo v případě konfiskačních dekretů prezidenta republiky třeba. Princip intabulace platil u převodu nemovitostí, nikoli u přechodu nemovitostí na stát či přídělce v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky. Nabytí přídělu novým vlastníkem (přídělcem) bylo důsledkem správního aktu příslušného správního úřadu. Na tento případ změny vlastnického práva ustanovení §43l obecného zákoníku občanského nedopadalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, 3 Cdon 1156/96).
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyň jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu