ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1067.2008.3
sp. zn. 29 Cdo 1067/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce M. H., jako správce konkursní podstaty úpadkyně ANTIKO a. s., identifikační číslo 25012983, zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 387/6, PSČ 460 01, proti žalované FREEZART PLUS s. r. o., se sídlem v Liberci, Na Zvonku 788, PSČ 460 15, identifikační číslo 25046144, zastoupené Mgr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 23, PSČ 350 02, o zaplacení částky 2,660.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 5/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 11 Cmo 74/2007-191, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č. j. 11 Cmo 74/2007-191, v potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. ledna 2008, č. j. 37 Cm 5/2006-203, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. října 2006, č. j. 37 Cm 5/2006-102 (ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2006, č. j. 37 Cm 5/2006-106), zavázal žalovanou zaplatit žalobci „do konkursní podstaty úpadkyně ANTIKO a. s.“ 2,660.000,- Kč s 2 % ročním úrokem z prodlení od 1. července 2004 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal 2 % ročního úroku z prodlení z částky 2,660.000,- Kč od 9. prosince 2003 do 30. června 2004 (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (body III. a IV. výroku).
Soud vyšel z toho, že :
1) ANTIKO a. s. se kupní smlouvou ze dne 28. listopadu 2003 dohodla se žalovanou na prodeji zařízení truhlárny za kupní cenu ve výši 3,660.000,- Kč.
2) Část kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč byla uhrazena formou zápočtu.
3) Dne 1. prosince 2003 se konala valná hromada pozdější úpadkyně, na níž bylo rozhodnuto o odvolání stávajících členů představenstva a byli zvoleni noví členové představenstva.
4) Členem představenstva pozdější úpadkyně byla zvolena i osoba vystupující pod jménem J.V. .
5) Osoba označená jako J.V. podepsala za úpadkyni dne 1. prosince 2003 dodatek ke kupní smlouvě č. 1 (dále též jen „dodatek kupní smlouvy“) a dne 8. prosince 2003 převzala od žalované doplatek kupní ceny ve výši 2,660.000,- Kč.
Soud prvního stupně konstatoval, že valná hromada úpadkyně nezvolila členem představenstva J. V., ale osobu, která se za něj vydávala. Jinými slovy, zvolila členem představenstva fakticky neexistující, smyšlenou osobu. Takové rozhodnutí valné hromady podle soudu odporuje ustanovení §194 odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a proto je rozhodnutím nicotným. Osoba, vydávající se za J. V., jež byla přítomna u notářky Mgr. D. P. v době konání valné hromady úpadkyně, na níž valná hromada rozhodla o jejím zvolení členem představenstva, a která následně podepsala dodatek kupní smlouvy, převzala hotovost od žalované a podepsala příjmový pokladní doklad, nebyla členem představenstva pozdější úpadkyně a nebyla oprávněna za ni jednat. Soud proto uzavřel, že částka 2,660.000,- Kč nebyla zaplacena členu statutárního orgánu pozdější úpadkyně, jinými slovy, že plnění nebylo poskytnuto věřiteli.
Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku (první výrok), konstatoval, že v zamítavém výroku o věci samé zůstal rozsudek nedotčen (první výrok), zrušil tento rozsudek ve výroku o nákladech řízení a věc potud vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (druhý výrok) a nařídil soudu prvního stupně opravu záhlaví jeho rozsudku v údaji o jménu žalobce (třetí výrok).
K potvrzení vyhovujícího výroku o věci samé odvolací soud uvedl, že sice nepovažuje za správný dílčí závěr soudu prvního stupně o nicotnosti výše popsaného rozhodnutí valné hromady pozdější úpadkyně, když platností (nicotností) usnesení valné hromady společnosti se může soud zabývat pouze v rejstříkovém řízení nebo v řízení vyvolaném návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, tento závěr však neměl vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Odvolací soud vyšel z toho, že dne 1. prosince 2003 (v den konání valné hromady) měl být uzavřen dodatek kupní smlouvy, jímž se měnila splatnost doplatku kupní ceny (původně dohodnutá ve splátkách do 30. června 2004). Podle obsahu tohoto dodatku měl být doplatek ve výši 2,660.000,- Kč zaplacen v hotovosti a „za přítomnosti členů dřívějšího a nového představenstva“ pozdější úpadkyně jako prodávající.
Vzhledem k tomu, že dodatek byl datován již třetí den po uzavření původní kupní smlouvy, přičemž z obchodního rejstříku pozdější úpadkyně v době uzavření kupní smlouvy vyplývalo, že majetek společnosti je postižen dvěma exekucemi, měl odvolací soud podezření na „záměrnou machinaci“ s majetkem pozdější úpadkyně. Bez ohledu na to, zda dodatek kupní smlouvy podepsal skutečný J. V., či nastrčená osoba, která se za skutečného J. V. vydávala, odvolací soud zdůraznil, že dodatek za žalovanou podepsali její jednatelé Ing. T. L.a J. P.. Tito znali obsah dodatku a běžná opatrnost vyžadovala, aby při placení tak velké částky v hotovosti dodrželi v dodatku kupní smlouvy obsažené ujednání, které bylo nepochybně také v zájmu žalované (a podle kterého nedoplatek kupní ceny měl být zaplacen v přítomnosti dřívějších i nových členů představenstva pozdější úpadkyně). Namísto toho se spokojili s přítomností M. Š.(člena „dřívějšího“ představenstva úpadkyně), který potvrzoval totožnost J. V. (a posléze na čas přešel dokonce do pracovního poměru k žalované) a peníze vyplatili osobě, jejíž skutečnou totožnost neznali.
Dovozuje, že žalovaná nemohla být v dobré víře, odvolací soud uzavřel, že „bylo na žalované, aby prokázala, že oněch 2,660.000,- Kč skutečně zaplatila a dále, že je zaplatila osobě oprávněné za žalobce jednat“. To se jí však podle názoru odvolacího soudu nezdařilo.
Usnesením ze dne 23. ledna 2008, č. j. 37 Cm 5/2006-203, které nabylo právní moci 13. února 2008, pak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci znovu rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že zcela pominul její argumentaci „ve vztahu k dobré víře“ jejích statutárních orgánů „při právním úkonu, který uzavřeli s úpadkyní“ a na základě kterého plnili ve prospěch úpadkyně. Měl-li odvolací soud za to, že dovolatelka nejednala dostatečně opatrně, jestliže plnila z titulu dodatku kupní smlouvy osobě, jejíž skutečnou totožnost neznala, a dovodil-li z posudku znalkyně z oboru písmoznalectví, že potvrzení o platbě nepodepsal „skutečný J.V.“, jsou tyto jeho závěry - podle názoru dovolatelky - nesprávné a zavádějící.
Podle dovolatelky z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že její jednatelé znali ještě před tím, než byl uzavřen dodatek kupní smlouvy, osobu, která jim byla představena „stávajícím vedením“ úpadkyně jako „budoucí statutární zástupce“. Osoba vystupující pod jménem J.V. tedy nebyla pro jednatele žalované osobou neznámou. Jejich dobrá víra je pak dána tím, že tato osoba - jim již dříve známá - jim byla za přítomnosti člena „předcházejícího“ vedení (M. Š.), představena jako nový předseda představenstva úpadkyně, při současné deklaraci této „skutečnosti“ notářským zápisem notářky Mgr. D. P. (která rovněž byla osobou známou jednatelům dovolatelky z jejich dřívější obchodní činnosti).
Nesprávnost právního závěru odvolacího soudu dle dovolatelky spočívá v nepřiznání ochrany dobré víře žalované „ve výkon veřejné moci“. V tomto směru má dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, neboť odvolací soud věc posoudil nejen v rozporu se zákonem, ale i v rozporu s judikaturou, konkrétně s rozhodnutím Nejvyyššho soudu ze dne 18. dubna 2006, č. j. 21 Cdo 826/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 36/2008“).
Citujíc ustanovení §29 obch. zák., dovolatelka uvádí, že jí byly prezentovány listiny,
na jejichž základě měl být podán návrh na zápis do obchodního rejstříku. Kopie návrhu byla doručena, „samotní zástupci právního předchůdce žalobce, resp. osoby, které za něj jednaly“, vypověděly, že „imaginárního“ J. V. představily jako nového člena představenstva. Dobrá víra dovolatelky byla „zesílena“ o to, že jí byl představen nový člen představenstva J.V., „byť s pozměněnou identitou“.
Dovolatelka zdůrazňuje, že porušení „korporátních“ povinností jí nelze přičítat, neboť nejde o její statutární orgán. Dovolatelka jednala s důvěrou v ověření provedené notářem, jež je výkonem veřejné moci. Platí princip důvěry ve výkon veřejné moci. Ověření notáře existuje, není falešné, zřejmě je „falešná“ jen osoba, která při ověření vystupovala. Dovolatelka „nalézacímu“ soudu vytýká, že směřoval své úvahy k otázce zvolení a vyslovoval se k tomu, jestli toto proběhlo či nikoli, neboť - bez ohledu na otázku platnosti volby - dovolatelka jednala s důvěrou ve výkon veřejné moci, kterou představuje notář, jenž podpisy ověřil.
Pro posílení své argumentace dovolatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 350/04, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 839/2002, zdůrazňujíc, že ověření je aktem státu a že negativní stránka principu materiální publicity působí objektivně proti všem bez ohledu na zavinění. Navrhuje, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že dovolání „směřuje převážně proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu, aniž by bylo zřejmé, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání“. Domnívá se, že závěry R 36/2008 nejsou v daném případě aplikovatelné, neboť dopadají na situaci, kdy jeden z účastníků smlouvy při jejím uzavření úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl. V projednávané věci ale nejde o předstírání určité vůle (účastníkem smlouvy), nýbrž o to, že se třetí osoba vydávala za někoho jiného. Z toho důvodu jsou všechny další úvahy dovolatele „liché“ a z hlediska posouzení věci „irelevantní“. Odkaz dovolatele na ustanovení §29 obch. zák. je v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v předcházejícím řízení. Dovolatelka nikdy netvrdila a neprokázala, že jednala na základě jakýchkoliv listin. Důkaz byl veden o tom, že jí bývalý člen představenstva úpadkyně údajně měl představit nového člena a předsedu představenstva úpadkyně. S tím pak jednala jako se skutečným statutárním orgánem. O skutečnosti, že by se údajný předseda představenstva legitimoval nějakou listinou, žádný důkaz proveden nebyl. Z tohoto důvodu jsou odkazy na principy dobré víry ve veřejnou moc nepatřičné. Žalobce pokládá dovolání za nepřípustné a navrhuje jeho „zamítnutí“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro účely projednání dovolání a rozhodnutí o něm (do 30. června 2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť závěry odvolacího soudu, podle nichž žalovaná nemohla „být v dobré víře“ a „nezdařilo se jí prokázat, že oněch 2,660.000,- Kč skutečně zaplatila a dále, že je zaplatila osobě oprávněné za žalobce jednat“, jsou - na podkladu v řízení dosud učiněných skutkových zjištění - v rozporu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že již v rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 29 Cdo 4553/2008, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož vystupovala-li jménem obchodní společnosti v právních vztazích osoba pod nepravou identitou, která byla - pod touto nepravou identitou - do funkce opravňující ji jednat jménem společnosti valnou hromadou i uvedena (jmenována či zvolena), byla to právě společnost, která zapříčinila stav, kdy k jednání jejím jménem byla zmocněna osoba vystupující pod nepravou identitou. Důsledky tohoto stavu nelze potom přičítat nikomu jinému, než právě dotčené obchodní společnosti.
K tomu lze dodat, že důsledky omylu v osobě při jmenování či volbě (člena) orgánu společnosti lze (kromě společnosti, o jejíž orgán jde) výjimečně přičíst i osobám, které tento omyl vyvolaly nebo o něm musely vědět.
V projednávané věci je proto třeba nejprve vyřešit otázku (kterou napadené rozhodnutí opomíjí), komu lze přičítat důsledky toho, že do funkce předsedy představenstva pozdější úpadkyně byla její valnou hromadou zvolena osoba, vystupující pod nepravou identitou. Jinými slovy, zda důsledky jednání této osoby jménem pozdější úpadkyně dopadají výhradně na úpadkyni, nebo zda zde byly konkrétní specifické okolnosti případu hodné zvláštního zřetele (např. vědomost dovolatelky, že placením osobě vydávající se za J.V. neplní úpadkyni), pro které je výjimečně třeba důsledky závadného stavu vztáhnout i na dovolatelku.
Až poté bude možné přijmout závěr o tom, zda se dovolatelka svého závazku vůči úpadkyni plněním osobě vystupující pod identitou J. V. zprostila či nikoli. K zániku závazku mohlo přitom dojít pouze tehdy, jestliže dovolatelka byla v dobré víře o tom, že plnění poskytuje osobě oprávněné jménem pozdější úpadkyně jednat (osobě oprávněné převzít za pozdější úpadkyni doplatek kupní ceny).
K řešení zvolenému odvolacím soudem Nejvyšší soud uvádí, že z toho, že dovolatelka nedodržela určité smluvní ujednání, nelze nikterak usuzovat na neexistenci její dobré víry. Nedodržení způsobu doplacení kupní ceny sjednaného v dodatku kupní smlouvy (neprovedení úhrady „za přítomnosti členů starého a nového představenstva úpadkyně“) samo
o sobě - bylo-li jinak placeno osobě, která byla za pozdější úpadkyni oprávněna doplatek kupní ceny přijmout, popř. nelze-li nedostatek takového oprávnění přičíst nikomu jinému než právě úpadkyni - nemohlo mít za následek nesplnění závazku dovolatelky doplatit kupní cenu. I předáním doplatku kupní ceny pozdější úpadkyni bez přítomnosti dalších osob (svědků) by totiž dovolatelka svůj závazek splnila (§324 odst. 1 obch. zák.).
Nelze ovšem vyloučit, že nedodržení dohodnutého způsobu úhrady bylo projevem nadstandardní obeznámenosti dovolatelky se skutečnými poměry panujícími po volbě nového představenstva u pozdější úpadkyně. Nejvyšší soud souhlasí s argumentací odvolacího soudu směřující k tomu, že předmětná finanční operace byla od samého počátku neobvyklá (dovolatelka předávala spornou částku, s ohledem na její výši, jednoznačně nestandardním způsobem - v hotovosti), vyvolávající podezření o skutečných důvodech pro její provedení daným způsobem. Na uvedeném nemůže nic změnit ani fakt, že zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nabyl účinnosti teprve 1. července 2004.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. v příslušném rozsahu (tedy v potvrzujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Povahu závislého výroku (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) má přitom i usnesení z 23. ledna 2008, jímž krajský soud znovu rozhodl o nákladech řízení. Proto Nejvyšší soud zrušil i toto usnesení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud při opětovném posouzení věci nepřehlédne ani to, že pokud byl majetek pozdější úpadkyně již při uzavření kupní smlouvy dne 28. listopadu 2003 postižen exekucí
(a skutková zjištění odvolacího soudu tomu nasvědčují), byla dispozice s ním omezena generálním inhibitoriem (§44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v rozhodném znění).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu