ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1237.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1237/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky X., a. s., zastoupené Mgr. Ing. A. T., advokátem,za účasti společnosti U.a. s., zastoupené JUDr. D.D., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 96/2005, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 7/2007 – 66, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007, sp. zn. 5 Cmo 7/2007, se v části výroku, kterou tento soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti U. a. s., konané 5. srpna 2005, v části, určující dobu splatnosti protiplnění hlavního akcionáře, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. května 2006, č. j. 26 Cm 96/2005 – 30 (ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2006, č. j. 26 Cm 96/2005 – 61), kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti U. a. s. (dále jen „společnost“) konané 5. srpna 2005, kterým bylo schváleno rozhodnutí o přechodu všech akcií společnosti na hlavního akcionáře.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu, a ani v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by valná hromada, jejíž usnesení je navrhovatelem napadeno, nebyla svolána řádně na žádost hlavního akcionáře, který (jak zjistil i soud prvního stupně) měl potřebnou většinu akcií, že by nebyla usnášeníschopná a že by usnesení nebylo přijato potřebným počtem hlasů. Všechny tyto skutečnosti ostatně vyplývají z notářského zápisu NZ 534/2005, N 559/2005, který byl krajskému soudu předložen již s návrhem na zahájení řízení.
Navrhovatelka spatřuje důvod neplatnosti usnesení valné hromady jednak v rozporu právní úpravy tzv. vytěsnění s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), , případně s „Evropskou směrnicí“ neboť se jedná o druh vyvlastnění, jednak v nepředložení řádných podkladů (znaleckého posudku) potřebných pro rozhodování akcionářů, a jednak ve sjednání 50-ti denní lhůty k poskytnutí protiplnění, kterou nepovažuje za odpovídající zákonnému požadavku „bez zbytečného odkladu“.
Článek 3 Ústavy stanoví, že součástí ústavního pořádku České republiky je i Listina. Článek 11 odstavec 4 Listiny pak umožňuje vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona za náhradu.
Z tohoto pohledu shledal odvolací soud argumentaci navrhovatelky nepřípadnou, protože úprava práva výkupu účastnických cenných papírů (tzv. vytěsnění) není vyvlastněním ve veřejném zájmu, ale jedná se o institut předpokládaný směrnicí č. 2004/25/ES a zakotvený v naší právní úpravě zákonem č. 216/2005 Sb. Odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, který s poukazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že minoritní akcionáři nepožívají absolutní ochrany vzhledem k podílu své finanční účasti na akciové společnosti a tím i míře jimi neseného rizika oproti většinovému akcionáři. Hlavnímu akcionáři proto zákon umožňuje smlouvou o výkupu akcií minoritní akcionáře vytěsnit za náhradu, jejíž přiměřenost je přezkoumatelná soudem, a zákon stanoví podmínky postupu při tomto tzv. vytěsnění.
Ke druhé námitce navrhovatelky, spočívající v namítaném nedostatku podkladů pro rozhodování akcionářů na valné hromadě, který spatřuje v tom, že znalecký posudek trpěl vadami, konkrétně nesprávným způsobem ocenění akcií, odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně, že tvrzené vady znaleckého posudku souvisí s přiměřeností protiplnění a jsou předmětem soudního přezkumu v jiném řízení.
A konečně ke třetí námitce navrhovatelky týkající se rozporu mezi požadavkem zákona na výplatu protiplnění bez zbytečného odkladu a stanovenou 50-ti denní lhůtou (§183m odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění – dále jen „obch. zák.“) odvolací soud uvedl, že stanovení takové lhůty v usnesení valné hromady je ve prospěch oprávněných osob, neboť v napadeném usnesení valné hromady je tato lhůta stanovena jako nejzazší termín pro splnění povinnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho důvodů odkázala na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) Tvrdí, že dané řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázky zásadního právního významu formuluje dovolatelka následovně:
1. Je právní úprava povinného výkupu účastnických cenných papírů (vytěsnění) podle §183i a násl. obch. zák. ve znění účinném do 28. září 2005 v souladu s Ústavou, Listinou a Evropskou úmluvou o lidských právech? Je uplatnění práva výkupu v rozporu s uvedenými právními normami?
2. Je právní úprava práva výkupu účastnických cenných papírů (vytěsnění) podle §183 i a násl. obch. zák. ve znění účinném do 28. září 2005 v souladu s komunitárním právem? Jsou soudy povinny při aplikaci a interpretaci této právní úpravy povinny přihlížet k požadavkům komunitárního práva a jakým způsobem, zejména vztahují se na tuto právní úpravu požadavky „třinácté“ směrnice?
2. 3. Jakou povahu má při povinném výkupu dle §183i obch. zák. povinnost doložit přiměřenost protiplnění znaleckým posudkem, jaké jsou důsledky situace, kdy není řádně zpracován znalecký posudek?
4. Jaká je povaha lhůty „bez zbytečných odkladů“ Podle §183m odst. 3 obch. zák., resp. jakým způsobem je nutné toto ustanovení vykládat a v jaké lhůtě je hlavní akcionář povinen poskytnout oprávněným osobám protiplnění?
K první předestřené otázce dovolatelka namítá, že otázka ústavní konformity tzv. povinného výkupu podle §183i a násl. obch. zák. dosud nebyla řešena v žádném rozhodnutí Ústavního soudu.
Dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že považuje za dostačující garanci zákonnosti kontrolu, učiněnou notářem při sepisu notářského zápisu o rozhodnutí valné hromady podle §183i obch. zák., a v návaznosti na to rejstříkovým soudem v rámci řízení o zápisu usnesení valné hromady do obchodního rejstříku. Namítá, že akcionáři se přitom tohoto řízení nemohou účastnit a nemohou se tedy bránit neoprávněnému uplatnění povinného výkupu před tím, než budou zbaveni svého majetku. Vytěsňovaní akcionáři nemají žádnou reálnou možnost domoci se setrvání ve společnosti. Právní úprava povinného výkupu podle §183i obch. zák. obsahuje dokonce ještě méně „pojistek“ proti zneužití tohoto institutu ze strany majoritního (hlavního) akcionáře, než je tomu u převzetí jmění.
Ke druhé otázce dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů odmítly její argumentaci s poukazem na to, že dosud neuplynula doba pro transpozici „třinácté“ směrnice a věcně se námitkami nezabývaly.
Třetí otázku rozvíjí tvrzením, že znalecký posudek, předložený hlavním akcionářem, nesplňuje náležitosti řádně zpracovaného znaleckého posudku a proto nebylo možno platně rozhodnout o povinném výkupu podle §183i obch. zák.
A konečně ke čtvrté otázce dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, podle kterého hlavní akcionář může libovolně zvolit lhůtu, v níž zaplatí protiplnění, a to navíc za situace, kdy právní úprava výslovně neřeší, zda protiplnění (a též případný doplatek k němu) má být od okamžiku přechodu vlastnického práva na hlavního akcionáře úročeno.
Vadu řízení spatřuje ve skutečnosti, že soudy obou stupňů neprovedly všechny jí označené důkazy, v důsledku čehož soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Účastnice řízení společnost U., a. s., ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje v posouzení souladu ustanovení §183i až §183n obch. zák. s ústavním pořádkem. Touto otázkou se zabýval Ústavní soud – v rovině abstraktní hodnoty ústavnosti – již v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl i návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (tj. ve znění rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odstavce 1 až 3 označeného nálezu).
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje ani v dovolatelem namítaném nesouladu ustanovení §183i a násl. obch. zák. s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí. Je tomu tak proto, že ustanovení označené směrnice na projednávanou věc nedopadají, když nebyly splněny předpoklady, za kterých se ustanovení směrnice mají použít (kótace akcií na regulovaném trhu v některém z členských států Evropské unie a bezprostřední návaznost na předchozí nabídku převzetí při splnění dalších zpřesňujících podmínek - srov. článek 1 odst. 1 a článek 15 směrnice).
Význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle ustanovení §183i a násl. obch. zák. nemůže mít ani posouzení správnosti znaleckého posudku, vypracovaném pro účely výkupu účastnických cenných papírů, na jehož základě se stanoví výše protiplnění v penězích. Nesprávnost znaleckého posudku může vést toliko k závěru o nepřiměřenosti výše protiplnění, jež však důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není (§183k odst. 5 obch. zák.). Nemůže-li se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele (tj. nemůže-li zvrátit rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu), nelze pro její posouzení dovolání připustit (srov. usnesení uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3797/2008).
Poslední námitkou dovolatel zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, zda ustanovení §183m odst. 3 obch. zák. umožňovalo, aby byla lhůta pro poskytnutí protiplnění stanovena tak, že hlavní akcionář vyplatí protiplnění do 50-ti dnů od splnění podmínek stanovených v §183m odst. 2 písm. b) obch. zák. Ohledně této námitky shledává dovolací soud dovolání přípustným.
K tomu odvolací soud uzavřel, že stanovení takové lhůty v usnesení valné hromady je ve prospěch oprávněných osob, neboť v napadeném usnesení valné hromady je tato lhůta stanovena jako nejzazší termín pro splnění povinnosti.
Ustanovení §183m v rozhodném znění určovalo, že:
Oprávněné osoby mají právo na protiplnění určené podle těchto zásad:
a) v případě, že hlavní akcionář nabyl podíl podle §183i odst. 1 v důsledku nepodmíněné a neomezené povinné nabídky převzetí, považuje se za hodnotu protiplnění cena nebo směnný poměr určené v nabídce převzetí, jestliže hlavní akcionář doručí žádost společnosti podle §183i odst. 1 do 3 měsíců od skončení doby závaznosti nabídky převzetí, na jejímž základě nabyl hlavní akcionář rozhodný podíl, nebo
b) v případě, že nebyl podíl získán nepodmíněnou a neomezenou povinnou nabídkou převzetí, případně akcionář doručí žádost společnosti podle §183i odst. 1 po uplynutí 3 měsíců od uplynutí doby závaznosti nabídky převzetí, na jejímž základě nabyl hlavní akcionář rozhodný podíl, určí hodnotu protiplnění hlavní akcionář a doloží jeho přiměřenost znaleckým posudkem, který nesmí být starší než 3 měsíce ke dni doručení žádosti podle §183i odst. 1 (odstavec 1)
Dosavadním vlastníkům zaknihovaných účastnických cenných papírů vzniká právo na zaplacení protiplnění zápisem vlastnického práva na majetkovém účtu v příslušné evidenci cenných papírů a vlastníkům listinných účastnických cenných papírů jejich předáním společnosti podle §183l odst. 5 a 6 (odstavec 2).
Hlavní akcionář poskytne oprávněným osobám protiplnění bez zbytečného odkladu po splnění podmínek podle odstavce 2 (odstavec 3).
Hlavní akcionář poskytne protiplnění vždy vlastníkovi vykoupených účastnických cenných papírů, ledaže je prokázáno zastavení vykoupených účastnických cenných papírů, pak poskytne částku odpovídající hodnotě zastavených účastnických cenných papírů zástavnímu věřiteli; to neplatí, prokáže-li vlastník, že zástavní právo již zaniklo, nebo že dohoda mezi ním a zástavním věřitelem určuje jinak (odstavec 4).
Neposkytne-li hlavní akcionář oprávněné osobě protiplnění do dvou měsíců ode dne podle odstavce 2, nebo nedohodne-li se s ní jinak, nesmí po dobu prodlení vykonávat práva spojená s těmi účastnickými cennými papíry vykoupenými podle §183i odst. 1, kterých se prodlení s poskytnutím protiplnění týká (odstavec 5).
Z uvedeného jednoznačně plyne, že povinností hlavního akcionáře je poskytnout oprávněným osobám protiplnění bez zbytečného odkladu po splnění podmínek podle §183m odst. 2 obch. zák. aniž by valná hromada mohla rozhodovat o tom, že stanoví jinou lhůtu, byť omezenou horní hranicí. Povinností odvolacího soudu proto bylo zkoumat, zda lhůta „do 50-ti dnů“, ve které měl hlavní akcionář protiplnění poskytnout (což znamená, že pokud by je poskytl padesátý den, ještě by lhůtu dodržel), je v projednávané věci lhůtou „bez zbytečného odkladu“. Odvolací soud však, jak shora uvedeno, uzavřel, že „ stanovení takové lhůty v usnesení valné hromady je ve prospěch oprávněných osob“ a tudíž v souladu se zákonem. Tento závěr odvolacího soudu však není správný.
Podle ustanovení §342 odst. 2 a 3 obch. zák. platí, že je-li doba plnění stanovena ve prospěch dlužníka, před touto dobou není věřitel oprávněn požadovat plnění, avšak dlužník je oprávněn plnit svůj závazek (odstavec 2). Je-li doba plnění stanovena ve prospěch věřitele, je před touto dobou věřitel oprávněn požadovat plnění, ale dlužník není oprávněn plnit svůj závazek (odstavec 3). Pro posouzení povahy doby plnění přitom není rozhodné, zda se dlužník zavázal k plnění ve smlouvě, nebo mu dobu plnění – na základě zákonného zmocnění – určila valná hromada.
Z uvedeného plyne, že doba plnění (poskytnutí protiplnění) byla v usnesení valné hromady stanovená ve prospěch dlužníka, neboť ten mohl volit – v rámci stanovené 50-ti denní lhůty – kdy závazek splní. Prá vní posouzení věci odvolacím soudem je proto v rozporu s hmotným právem.
V této souvislosti se Nejvyšší soud zabýval důsledky (případného) závěru, že stanovená doba pro poskytnutí protiplnění je v rozporu s hmotným právem a uzavřel, že takový závěr nepovede k neplatnosti usnesení valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře, ale pouze k neplatnosti té části rozhodnutí, kterou valná hromada rozhodla o době poskytnutí protiplnění.
Určoval-li totiž obchodní zákoník v ustanovení §183m odst. 5, že neposkytne-li hlavní akcionář oprávněné osobě protiplnění do dvou měsíců ode dne, kdy mu tato povinnost vznikla, nebo nedohodne-li se s ní jinak, nesmí po dobu prodlení vykonávat práva spojená s těmi účastnickými cennými papíry vykoupenými podle §183i odst. 1, kterých se prodlení s poskytnutím protiplnění týká, stanovil zvláštní sankci za prodlení s poskytnutím protiplnění a tím vyloučil možnost z toho důvodu vyslovit neplatnost (celého) usnesení valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v rozsahu dotčeném nesprávným právním závěrem odvolacího soudu a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud přezkoumá závěry soudu prvního stupně o tom, že stanovená lhůta pro výplatu protiplnění „nepřesahuje únosnou míru zohledňující nutné technické zajištění jeho provedení“.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu