ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1466.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1466/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky Š. p. v. s., a. s., zastoupené JUDr. J.S., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k. V., a. s. , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 160/2006, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 151/2007 – 51, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Navrhovatelka je povinna zaplatit společnosti V. a k. V., a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 9.360,-Kč, do rukou její advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud první výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2007, č. j. 42 Cm 160/2006 – 24, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti V. a k. V., a. s. (dále jen „společnost“), konané dne 8. června 2006 (dále jen „valná hromada“), jímž valná hromada rozhodla, že akcionářům společnosti nebudou vypláceny dividendy (výrok I.), výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že navrhovatelce uložil povinnost zaplatit společnosti částku 17.811,- Kč (výrok II.) a současně ji zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení společnosti ve výši 16.950,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci navrhovatelka odůvodnila návrh tím, že ve společnosti drží 88,69 % hlasovacích práv akcionáři vlastnící akcie na jméno, kterými jsou výlučně obce a města ze v. a z.regionu. Vlastníkům akcií na majitele, kterými jsou „soukromí investoři“, náleží 11,31 % všech hlasovacích práv. Společnost opakovaně, i přes usnesení valné hromady konané v roce 1999 č. 19/99, podle něhož je cílem společnosti vyplácení dividend, na základě rozhodnutí valné hromady dividendy nerozděluje. Příčinou je to, že je ovládána akcionáři s akciemi na jméno, kteří podle navrhovatelky jednají ve shodě. Jako veřejnoprávní subjekty tito akcionáři získávají na své investiční záměry do vodárenské infrastruktury dotace z veřejných zdrojů. Poskytování dotací je podmíněno tím, že akcionáři společnosti, která dotace přijímá, nesmějí pobírat žádný zisk z majetku, vybudovaného při použití dotací. Proto akcionáři s akciemi na jméno preferují hospodaření společnosti „v režimu obecně prospěšné společnosti“. Tento jejich společný jednotný zájem vyplývá z existence jejich shodných povinností podle zákona o obcích (zajištění dodávky vody občanům). Popsaný způsob nerozdělování zisku je nevýhodný pro akcionáře s akciemi na majitele, kteří mají zájem, aby společnost podnikala „v podnikatelském režimu“.
Akcionáři s akciemi na jméno, kteří mají více než 40 % hlasovacích práv na společnosti, jednají podle navrhovatelky ve shodě. Proto mají povinnost uzavřít se společností ovládací smlouvu. Protože tito akcionáři jednání ve shodě neohlásili a neuzavřeli ovládací smlouvu, nebyli podle navrhovatele oprávněni využít svého vlivu k tomu, aby přijali opatření, z něhož může vzniknout ovládané osobě majetková újma a vyhnuli se tak důsledkům povinnosti podle §190c obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dalším důvodem neplatnosti napadaného usnesení je podle navrhovatelky to, že při hlasování o rozdělení zisku došlo ke zneužití většiny (§56a obch. zák.), neboť součástí vlastnického práva k akciím je nesporně i právo na podíl na zisku.
Odvolací soud uzavřel, že na základě dosud zjištěného skutkového stavu nelze jednoznačně dovodit, jak to učinil soud prvního stupně, že nebylo prokázáno jednání akcionářů s akciemi na jméno ve shodě. Otázka jednání ve shodě akcionářů s akciemi na jméno na valné hromadě však nebyla podle odvolacího soudu pro rozhodnutí v projednávané věci právně významná.
Valná hromada nerozhodovala o poskytnutí výhody akcionářům s akciemi na jméno. Poskytování dotací z veřejných zdrojů některým z akcionářů státem či nadnárodním subjektem, tedy z prostředků mimo společnost, není „poskytnutí výhody“ spojené s nerozdělením zisku [§186 odst. 2 písm. c) obch. zák.]. Zákaz výkonu hlasovacího práva se vztahuje na výhodu poskytovanou akcionáři společností (např. ručení, půjčka) z prostředků společnosti, nikoli na jiné výhody vyplývající z povahy akcionáře – veřejnoprávní korporace, které s jeho účastí ve společnosti nesouvisejí (i obce, které nejsou akcionáři společnosti, mohou tyto dotace získávat). Odvolací soud tak přitakal závěru soudu prvního stupně o povaze této „výhody“, stejně jako názoru o vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí pouze v případě kótovaných účastnických cenných papírů (§183b odst. 1 obch. zák.).
Ani argumentace navrhovatelky úpravou §190c obch. zák. není podle odvolacího soudu přiléhavá. Navrhovatelka tvrdí existenci podnikatelského uskupení (ovládání společnosti osobami jednajícími ve shodě, které disponují většinou hlasovacích práv na společnosti, §66a odst. 4 obch. zák.), která sama o sobě není nedovolená. U určitých typů podnikatelských uskupení však zákon stanoví pravidla na ochranu jak ovládané společnosti (§66 odst. 14 obch. zák.), tak jejich společníků (§66 odst. 9 a 12 obch. zák.).
Jedním z typů podnikatelského uskupení – pokračoval odvolací soud – je i koncern (holding), který je charakterizován jednotným řízením (na straně řídící osoby je jeden subjekt, na straně řízené osoby jeden nebo více subjektů). Vztah jednotného řízení může existovat fakticky nebo na základě smlouvy (faktický nebo smluvní koncern). Typy smluv zakládajících koncern upravuje obchodní zákoník (§190a a §190b). Princip ochrany mimo stojících společníků ovládané společnosti se promítá do zákonem určeného obsahu ovládací smlouvy a smlouvy o převodu zisku tak, že její náležitostí je i závazek vykoupit akcie těchto společníků (§190c obch. zák.).
V této věci však navrhovatelka netvrdila, že společnost je členem koncernového uskupení pod jednotným řízením. Naopak tvrdila pluralitu ovládajících osob, kterými jsou podle ní akcionáři s akciemi na jméno. Argumentace instituty „koncernového práva“, tedy úpravou §190c obch. zák. a úpravou §66a odst. 8 obch. zák., pro neplatnost předmětného usnesení valné hromady o nerozdělení zisku je proto dle názoru odvolacího soudu nesprávná.
Odvolací soud nesouhlasil ani s námitkou navrhovatelky o nesprávném hodnocení zneužití práv většiny proti menšině soudem prvního stupně. Základním znakem zneužití většiny je využití váhy hlasů ovládajících akcionářů k přijetí opatření, které zvýhodňuje tuto skupinu akcionářů na úkor ostatních. K takovéto situaci však nedošlo, protože usnesení o nerozdělení zisku se vztahuje na všechny akcionáře, proto nedošlo k selektivní diskriminaci menšiny, uzavřel odvolací soud.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o tom, že otázka, zda akcionáři s akciemi na jméno jednali na valné hromadě ve shodě, není v této věci právně významná, neboť navrhovatelkou tvrzená pluralita ovládajících osob není možná, když v postavení ovládající osoby může být pouze jeden subjekt, více subjektů může být pouze v postavení ovládaných.
Dovolatelka se odvolává i na ustanovení §190c odst. 1 obch. zák., dle něhož ovládací smlouva musí obsahovat i závazek vůči mimo stojícími společníkům uzavřít na písemnou žádost smlouvu o úplatném převodu jejich akcií za cenu přiměřenou hodnotě jejich akcií. V důsledku neuzavření ovládací smlouvy byli akcionáři vlastnící akcie na majitele o tuto výhodu připraveni.
Odvolací soud měl dle dovolatelky zvážit, zda není na místě ústavně konformním výkladem zohledňujícím princip rovnosti před zákonem rozšířit aplikovatelnost ustanovení §183b obch. zák. na všechny akciové společnosti, neboť k zásadně rozdílnému právnímu postavení akcionářů s kótovanými akciemi oproti akcionářům ostatním není dán žádný důvod podložený veřejným zájem.
K závěru odvolacího soudu o tom, že valná hromada nerozhodovala o poskytnutí výhody akcionářům s akciemi na jméno, dovolatelka argumentuje vznikem majetkové újmy ve smyslu ustanovení §66a odst. 8 obch. zák., a to v podobě ušlého výnosu jejich akcií – nevyplaceného podílu na zisku. I když tato majetková újma byla způsobena jednotlivým akcionářům, je třeba ji považovat v širším slova smyslu za škodu způsobenou společnosti, neboť tím, že dojde k poškození majetkových zájmů menšinových akcionářů, jehož důsledkem je jejich právo na náhradu škody vůči ovládané společnosti, může ovládané osobě vzniknout, v případě přiznání takového nároku na náhradu škody, majetková újma.
K „poskytnutí výhody“ dovolatelka namítá, že nemusí jít nutně o výhodu získanou některým z akcionářů přímo z majetku společnosti, nýbrž právě i o výhodu takovou, kdy v důsledku rozhodnutí valné hromady o nerozdělení zisku je splněna podmínka, bez které by přístup obcí k dotacím z veřejných prostředků byl uzavřen.
A konečně dovolatelka podrobuje kritice aplikaci ustanovení §56a obch. zák. odvolacím soudem, zakazující diskriminaci menšinových akcionářů, když uvádí, že menšina akcionářů tvořená soukromoprávními subjekty je společností selektivně diskriminována oproti většině, neboť je na valných hromadách soustavně přehlasovávána a nucena podřizovat svoje zájmy na dosažení zisku z majetku investovaného do společnosti opačným zájmům většiny akcionářů, kteří jsou zvýhodněni právě tím, že nevyplácením podílu na zisku společnosti se udržují v privilegované kategorii příjemců dotací, do které patří všichni tito akcionáři bez rozdílu, zda jsou aktuálními příjemci dotací, či jen příjemci potenciálními v blíže neurčené budoucnosti.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam.
Podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Protože dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž nesprávné řešení dovolatel v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7,ročník 2004, pod číslem 132).
Pro první z předestřených otázek, zda je možná pluralita ovládajících osob, Nejvyšší soud přípustnost dovolání neshledal, neboť na ní odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil; pouze konstatoval, že otázka jednání akcionářů ve shodě není pro rozhodnutí ve věci právně významná. Stejný závěr učinil i ohledně námitek vztahujících se k porušení §190c obch. zák., když k tvrzení o nutnosti jeho aplikace odvolací soud pouze konstatoval, že se vztahuje ke koncernové struktuře společností, přičemž navrhovatelka netvrdila, že společnost je členem koncernového uskupení pod jednotným řízením, naopak tvrdila pluralitu ovládajících osob, kterými jsou podle ní akcionáři s akciemi na jméno.
Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud ani posouzení, zda vznikla povinnost učinit veřejný návrh na uzavření smlouvy o koupi akcií akcionářům majícím akcie na jméno (a při porušení této povinnosti je stíhala sankce zákazu výkonu hlasovacích práv) když právní úprava v (již zrušeném) ustanovení §183b obch. zák. je zcela jasná a sama dovolatelka ji nepopírá, ale pouze konstatuje, že znevýhodňuje akcionáře společností, jejichž akcie nejsou kótované. Tento závěr ostatně dovolací soud nesdílí, neboť odkazovaná úprava byla součástí ochranných opatření ve vztahu k investorům nabývajícím akcie na veřejných trzích.
Zásadní právní význam však dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda rozhodla-li valná hromada o tom, že nebude vyplacena dividenda, za situace, kdy společnosti byly poskytnuty dotace z veřejných zdrojů (jejichž poskytnutí je vázáno na to, že dividenda nebude vyplácena), hlasy svých „akcionářů na jméno“ (kterými jsou města a obce), rozhodla o poskytnutí výhody těmto akcionářům.
K tomu Nejvyšší soud uzavřel, že tomu tak není. Poskytnutím dotace z veřejných zdrojů dochází ke zvýšení vlastního kapitálu společnosti, což se promítá do ocenění akcií všech akcionářů (tj. podílů ve smyslu §61 odst. 1 obch. zák., jež se oceňují mírou účasti na čistém obchodním majetku společnosti, připadajícího na podíl). Porušením podmínek, za kterých byla dotace poskytnuta, by pak naopak – v důsledku následných sankcí – mohlo dojít ke snížení vlastního kapitálu společnosti a tím i jejího čistého obchodního majetku. Hlasování o nerozdělení zisku tedy nebylo hlasováním o poskytnutí výhody akcionářům majícím akcie na jméno, ale hlasováním o splnění podmínek, které společnost převzala jako předpoklad pro poskytnutí dotace. Za tohoto stavu pak nemůže být hlasování pro nerozdělení zisku ani zneužitím práva ve smyslu ustanovení §56a obch. zák. Závěr odvolacího soudu je tedy správný.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §7 písm. g) a §10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí odměna advokáta 15.000,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 uvedené vyhlášky (advokátka společnosti učinila v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 7.500,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží společnosti 7.800,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 1.560,-Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatele částku 9.360,-Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu