ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.1881.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 1881/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Ing. A. W., zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Vlastina 23, PSČ 161 00, proti žalovanému J. P., zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 45/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2008, č. j. 7 Cmo 220/2008-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. 7 Cmo 220/2008-120, potvrdil rozsudek ze dne 1. února 2008, č. j. 23 Cm 45/2006-100, jímž Krajský soud v Ostravě v celém rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 25. července 1996, č. j. 1 Sm 311/96-10, kterým původně uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 207.000,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že směnky, jejichž úhrady se žalobce po žalovaném domáhal, jsou neplatné pro neurčitost platebního místa a data splatnosti (č. l. I. §33 a §75 zákona č. 191/1950 Sb.). Současně uzavřel, že byť soud prvního stupně původně vycházel z fikce doručení směnečného platebního rozkazu a na tomto vyznačil právní moc dnem 13. srpna 1996, následným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný se v místě doručení v době doručování nezdržoval; fikce doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. prosince 2000) tak nenastala a soud prvního stupně po právu přistoupil k opětovnému doručení směnečného platebního rozkazu a považoval námitky proti němu podané za včasné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., shledávaje „v postupu soudu prvního stupně i soudu odvolacího zásadní procesní pochybení“.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru soudů nižších stupňů o včasnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž akcentuje, že směnečný platební rozkaz byl žalovanému řádně doručen již v roce 1996 a „podmínky fikce náhradního doručení byly splněny“. Přitom poukazuje na postup při zjišťování skutečnosti, zda se žalovaný v místě doručení k datu doručení zdržoval či nikoli a upozorňuje, že žalovaný nesplnil své povinnosti dle „tehdy platného“ zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské federativní republiky.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů ohledně doručení směnečného platebního rozkazu, opakuje, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu na doručné adrese nezdržoval a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že soudní praxe je jednotná v závěru, že směnečný platební rozkaz lze sice žalovanému doručit i způsobem uvedeným v ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn. 20 Cdo 419/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod číslem 118], podmínkou, bez které závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou neobstojí, však je, že adresát písemnosti, který nebyl zastižen, se v místě doručení zdržuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2756/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2000, pod číslem 112, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 842/97 a ze dne 19. června 2003, sp. zn. 29 Cdo 2721/2000).
Polemizuje-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se žalovaný v místě doručení k datu prvního pokusu o doručení nezdržoval, uplatňuje ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ale na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem z připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12.360,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu