ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2319.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2319/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně D. J., zastoupené JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem v Sokolově, Staré nám. 67, PSČ 356 01, proti žalovanému Ing. J. K., CSc., bytem v Plzni, Lochotínská 11, jako správci konkursní podstaty úpadkyně EGERIUS Group a. s., identifikační číslo osoby 62 61 81 13, zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 722/13, PSČ 301 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm 9/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 15 Cmo 150/2008-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 14. března 2008, č. j. 55 Cm 9/2005-135, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Plzni (mimo jiné) zamítl žalobu o vyloučení nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku (dále jen „ sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a dále odmítl odvolání žalobkyně proti výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na přerušení řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 41, potvrdil, že porušení povinnosti stanovit hodnotu majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem při uzavírání smlouvy podléhající režimu §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), má za následek absolutní neplatnost úkonu, jímž bylo s majetkem disponováno způsobem popsaným v označeném ustanovení, i při výkladu tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001. K tomuto závěru se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2010, pod číslem 10 nebo v usnesení ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Z ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. ve spojení s §196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) pak nepochybně vyplývá, že se vztahuje (taktéž) na osobu blízkou členu představenstva společnosti, kterou bez jakýchkoli pochybností je i manželka člena představenstva akciové společnosti (zde žalobkyně).
Nejvyšší soud podle ustanovení §240 odst. 1 a 2 o. s. ř. nepřihlédl k „doplnění dovolání“ ze dne 3. listopadu 2009, neboť bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, jež uplynula dne 18. dubna 2009. Pro úplnost však dodává, že odkaz dovolatelky v tomto podání na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Odo 1670/2006 a ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3782/2007, není přiléhavý, neboť v nich učiněné závěry se vztahují (v poměrech akciové společnosti) na osobu blízkou akcionáři a nikoli na osobu blízkou členu statutárního orgánu (představenstva) společnosti.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je kupní smlouva ze dne 17. prosince 2001, na jejímž základě úpadkyně převedla sporné nemovitosti na žalobkyni jakožto osobu blízkou členu představenstva úpadkyně, absolutně neplatná, neboť kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je tak v souladu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku pohledávky žalobkyně na vrácení zaplacené kupní ceny vůči správci konkursní podstaty a způsobu jejího uspokojení v konkursním řízení. Dotčené právní posouzení věci totiž není nikterak významné pro věc samu (z hlediska existence nároku na vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně) a nemůže se projevit v poměrech dovolatelky v tomto řízení (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je pouze ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tak – vzhledem ke shora vymezených kritériím – nelze usuzovat ani z hlediska výhrady, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. a „zcela nově definuje běžnou obchodní činnost“, když mu bylo „dokumentováno, že orgán státní správy (finanční úřad) osvědčil při prodeji nemovitostí osvobození od daně z převodu nemovitostí“, přičemž „podmínkou pro takovéto osvobození je to, že prodávající má legální a platný předmět činnosti - stavební činnost“.
Jakkoli dovolatelka co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., polemikou se závěrem odvolacího soudu, že „úplatný převod rodinného domu a pozemků do vlastnictví, resp. spoluvlastnictví manželky člena představenstva akciové společnosti nelze podřadit pod běžnou obchodní činnost obchodní společnosti, jestliže nebylo současně prokázáno, že by úpadkyně před postavením rodinného domu ve vlastnictví žalobkyně běžně zabývala v rámci svého podnikání výstavbou a prodejem rodinných domů a pozemků“ a výhradou, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., přičemž zcela nově definoval běžnou obchodní činnost, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [přičemž tento dovolací důvod nemá u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (aniž by ohledně takto tvrzené vady bylo možno usuzovat na zásadní právní význam otázky kladené v této souvislosti); z takto formulovaných dovolacích důvodů zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovodit nelze.
Přitom v poměrech projednávané věci ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že se kupní smlouva „běžné obchodní činnosti“ žalobkyně vymykala (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 753/2009, v souvislosti se skutkovým zjištěním, podle něhož úpadkyně „postavila pouze dva rodinné domy, jeden pro žalobkyni, druhý pro Ing. K., bývalou členku představenstva úpadkyně a bývalou předsedkyni dozorčí rady – viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 2535/2009).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 174) a totéž platí v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. září 2010
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu