ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2535.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2535/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. I. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 67, PSČ 356 01, proti žalovanému Ing. J. K., CSc. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně EGERIUS Group a. s., identifikační číslo 62618113, zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 722/13, PSČ 301 00, o vyloučení nemovitostí a majetkových práv ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm 10/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. února 2009, č. j. 15 Cmo 381/2008-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I., II. a V. rozsudku ze dne 26. března 2008, č. j. 55 Cm 10/2005-185, kterými Krajský soud v Plzni zamítl návrh na vyloučení nemovitostí blíže specifikovaných v těchto výrocích (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (první výrok), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na přerušení řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 41, potvrdil, že porušení povinnosti stanovit hodnotu majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem při uzavírání smlouvy podléhající režimu §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, má za následek absolutní neplatnost úkonu, jímž bylo s majetkem disponováno způsobem popsaným v označeném ustanovení, i při výkladu tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001. K tomuto závěru se pak přihlásil i v řadě navazujících rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008 uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2010, pod číslem 10 nebo v usnesení ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Z ustanovení §196a odst. 3 ve spojení s §196a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) pak nepochybně vyplývá, že se vztahuje (taktéž) na osobu blízkou členu představenstva společnosti, kterou je i družka člena představenstva společnosti (zde žalobkyně). Odkaz dovolatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Odo 1670/2006 a ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3782/2007, není přiléhavý, neboť v nich učiněné závěry se vztahují pouze na osobu blízkou společníku společnosti, avšak žalobkyně je družkou člena statutárního orgánu společnosti.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je kupní smlouva ze dne 17. prosince 2001,
na jejímž základě úpadkyně převedla nemovitosti na žalobkyni jakožto osobu blízkou členu představenstva úpadkyně, absolutně neplatná, neboť kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je tak v souladu s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu; o otázku zásadního právního významu proto nejde.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka zpochybňující správnost závěru odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku pohledávky žalobkyně na vrácení zaplacené kupní ceny vůči správci konkursní podstaty a způsobu jejího uspokojení v konkursním řízení. Dotčené právní posouzení věci totiž není nikterak významné pro věc samu (nárok na vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně) a nemůže se projevit v poměrech dovolatelky v tomto řízení (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze konečně usuzovat ani z dovolatelčiny výhrady, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. a „zcela nově definuje běžnou obchodní činnost“, když mu bylo „dokumentováno, že orgán státní správy (finanční úřad) osvědčil při prodeji nemovitostí osvobození od daně z převodu nemovitostí“, přičemž „podmínkou pro takovéto osvobození je to, že prodávající má legální a platný předmět činnosti - stavební činnost“. Finanční úřad tak „rozhodl o tom, že na straně prodávajícího šlo o běžnou činnost“, pročež dle dovolatelky „lze celý obchodní případ“ posuzovat podle §196a odst. 4 obch. zák.
Je tomu tak proto, že poukazem na údajné porušení ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. dovolatelka vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., aniž by zároveň v této souvislosti předkládala otázku zásadního právního významu; dále zpochybňuje správnost právního posouzení věci, vycházeje přitom z jiného,
než odvolacím soudem zjištěného, skutkového stavu. Odvolací soud totiž uzavřel, že prodej domu a pozemků obchodní společnosti družce člena statutárního orgánu společnosti nemůže být podřazen pod běžnou obchodní činnost, jestliže nebylo současně prokázáno, že by se společnost v rámci svého podnikání výstavbou a prodejem rodinných domů a pozemků zabývala. Dovolatelka tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř., k jejichž přezkoumání dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ připustit nelze (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a rovněž i výslovné znění ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174) a totéž platí v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu