ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2834.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2834/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v konkursní věci dlužníka Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, PSČ 766 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 6/2001, o návrhu věřitelů a/ V. L ., b/ J. R ., c/ T. B ., d/ J. B ., e/ F. B ., f/ M. R ., a g/ R. B ., na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. března 2005, č. j. 1 Ko 75/2004-223, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. prosince 2003, č. j. 45 K 6/2001-161, prohlásil Krajský soud v Brně k návrhu věřitelů a/ V. L., b/ A. R., c/ F. B., a d/ T. B. konkurs na majetek dlužníka Z. K.
K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Oba soudy dospěly k závěru, že dlužník je ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“), v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.
Soud prvního stupně měl mnohost dlužníkových věřitelů s pohledávkami, jež jsou po delší dobu po lhůtě splatnosti, za doloženou pohledávkou navrhujícího věřitele V. L. ve výši 89.448,- Kč, pohledávkou navrhujícího věřitele A. R. ve výši 179.878,- Kč, pohledávkou navrhující věřitelky T. B. ve výši 63.757,- Kč a pohledávkou známé věřitelky K. M. ve výši 332.912,- Kč.
Odvolací soud oproti tomu vyšel jen z doložených pohledávek A. R. a K. M. U pohledávky A. R. přitakal odvolací soud závěru, že (oproti dlužníkově mínění) nebyla její splatnost změněna žádnou dohodou věřitele s dlužníkem.
Dlužník podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně rozhodl o návrhu osob, které nebyly k podání návrhu aktivně věcně legitimovány a v tom, že soudy těmto osobám stále přiznávají status účastníka řízení a nerozhodly o „záměně“ účastníků, ač nastaly skutečnosti uvedené v §107a odst. 1 o. s. ř.
K tomu uvádí, že odvolací soud, jenž má mnohost jeho věřitelů za osvědčenu pohledávkami A. R. a K. M. nezaznamenal, že posledně jmenovaná již dávno není jeho věřitelkou, což je zřejmě dáno tím, že soud prvního stupně dosud nerozhodl o podáních jmenované z února 2004 a P. H., který jako singulární sukcesor vstoupil do práv jmenované, postavení věřitele a tedy účastníka řízení naopak upírá. Podle dovolatele lze podání jmenované z února 2004 vykládat i tak, že vůbec neměla v úmyslu pohledávku přihlásit a že jde o „akci“ navrhujícího věřitele a/.
Ještě očividnějšího pochybení se odvolací soud dopustil - tvrdí dovolatel - u T. B., kterou v napadeném usnesení označuje jako navrhovatelku a jako s takovou s ní jedná, ačkoli ta již více než rok nemá způsobilost být účastnicí řízení. Soud si zřejmě nevšiml - usuzuje dovolatel - že na základě usnesení z 8. března 2004 nastoupila na místo posledně jmenované Z. S.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní úkon, který učinil vůči A. R. a nesprávně tak aplikoval ustanovení §570 obč. zák.
Soudy nižších stupňů - pokračuje dovolatel - dospěly k nepochybně správnému závěru, že dovolatelovo prohlášení z 12. února 2003 splňuje všechny náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Dovolatel však má za to, že s A. R. uzavřel i platnou dohodu dle §570 obč. zák., kterou došlo k posunutí lhůty splatnosti pohledávky, takže ta v době prohlášení konkursu nebyla splatná. Pohledávku původně splatnou 2. ledna 2000 se podle této dohody, uzavřené na základě projevu vůle věřitele obsaženého v dopise z 6. února 2003 a na základě dovolatelova projevu vůle v prohlášení z 12. února 2003, zavázal zaplatit částkou 179.878,- Kč ve splátkách po 2.500,- Kč měsíčně, počínaje únorem 2003.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud měl mnohost věřitelů za doloženou jen pohledávkami A. R. a K. M. je posouzení výše označené dohody mimořádně důležité, přičemž soudy nižších stupňů řešily uvedenou otázku v rozporu s hmotným právem.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může být v této věci přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy na základě závěru dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam).
Důvod takto připustit dovolání Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolací argumenty, jejichž prostřednictvím uplatňuje dovolatel dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Na existenci pohledávky navrhující věřitelky T. B. odvolací soud závěr o dlužníkově úpadku nezaložil a jestliže odvolací soud (jak tvrdí dovolatel) tím, že jako s navrhovatelkou konkursu jednal se jmenovanou, upřel právo jednat osobě, která vstoupila do procesního postavení jmenované (Z. S.), mohlo jít jen o tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada řízení ovšem není způsobilým dovolacím důvodem, takže na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jejím prostřednictvím nelze usuzovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I u přípustného dovolání by ji pak bylo možné zohlednit, jen kdyby takto byla odňata možnost před odvolacím soudem jednat dovolateli (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze skutečnosti, že K. M. již v době rozhodování odvolacího soudu nebyla dlužníkovou věřitelkou, závěr o existenci vady řízení dovolující založit přípustnost dovolání úvahou dovolacího soudu rovněž neplyne.
V usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 53/2005“) Nejvyšší soud vysvětlil, že v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly (vznikly) nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně, přičemž ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. tím není dotčeno.
K postavení této věřitelky ve druhé fázi konkursního řízení, počínající prohlášením konkursu a odvíjející se z hlediska účasti konkursních věřitelů na řízení od jejich přihlášek do konkursu (§20 a násl. ZKV), se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Odo 1657/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. Z něj plyne, že účast této věřitelky v konkursu vedeném na majetek dlužníka vskutku zanikla již v roce 2004 (tím, že po popření pravosti přihlášené pohledávky nepodala incidenční žalobu). Nicméně na skutečnosti, že k pohledávce této známé věřitelky bylo možné přihlížet (v intencích závěrů obsažených v R 53/2005) pro účely posouzení, zda v době vydání usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka zde byly skutečnosti, které dovolovaly uzavřít, že dlužník je v úpadku, se tím ničeho nemění.
V řešení otázky předkládané mu dovolatelem v rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejvyšší soud zásadní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní rovněž nespatřuje. Odvolací soud vyložil úkony, jež dlužník a A. R. ohledně této pohledávky učinili, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů i Ústavního soudu o výkladu právních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84) a takový výklad neodporuje ani hmotnému právu (ustanovení §570 obč. zák.), a to zejména s přihlédnutím k tomu, že podle dikce §570 odst. 2 obč. zák. při nahrazení závazku zřízeného písemnou formou (v dané věci závazku k úhradě úplaty za postoupení pohledávky, zřízeného smlouvou o postoupení pohledávky), musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně. K výkladu §516 a §570 obč. zák. srov. dále (a contrario) i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 394/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2003, pod číslem 189.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud dodává, že namísto navrhujícího věřitele b/ A. R., který zemřel 13. října 2005, jednal jako s jeho procesním nástupcem s J. R. (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. února 2008, č. j. 45 K 6/2001-406), namísto navrhujícího věřitele c/ F. B., který zemřel 23. listopadu 2004, pak dále jednal jako s jeho procesními nástupci s navrhující věřitelkou T. B., s J. B., F. B., M. R. a R. B. (srov. usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. července 2007, č. j. 45 K 6/2001-387).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu