ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3137.2009.2
sp. zn. 29 Cdo 3137/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele Ing. A.H., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, PSČ 602 00, za účasti Bohemia Venture, a. s., sídlem Praha 4, Pražského povstání 1244/3, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby49 24 16 30, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem, se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, 170 00, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 149/2005, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 7 Cmo 416/2008-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti Bohemia Venture a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč, do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 11 Cm 149/2005-212, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Bohemia Venture, a. s.(dále jen „společnost“), konané dne 9. srpna 2005, kterým valná hromada rozhodla o přechodu akcií společnosti na hlavního akcionáře.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Soulad právní úpravy výkupu účastnických cenných papírů (§183i až §183n obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) s ústavním pořádkem vyřešil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. března 2008, sp. zn. Pl. ÚS 56/2005, uveřejněném pod číslem 257/2008 Sb., jímž zamítl i návrh na zrušení těchto ustanovení ve znění před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (tj. ve zněním rozhodném pro projednávanou věc), původně vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 53/2005 (viz odst. 1 až 3 označeného nálezu).
Namítá-li dovolatel rozpor vnitrostátní právní úpravy vytěsnění menšinových akcionářů se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí (Úřední věstník Evropské unie L 142, 30. dubna 2004, s. 12 - 23, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 17, svazek 2, s. 20 - 31), přehlíží, že lhůta k její transpozici uplynula až 20. května 2006 (srov. článek 21 směrnice), tudíž až po konání napadené valné hromady. Navíc projednávaná věc - v níž nejde o posouzení práva výkupu cenných papírů obchodovaných na regulovaném trhu, realizovaného hlavním akcionářem po ukončení lhůty pro přijetí nabídky převzetí - nespadá ani do věcné působnosti označené směrnice. Proto není důvodu připustit dovolání ani k posouzení této námitky.
Otázku lhůty pro svolání valné hromady podle §183i obch.. zák. již Nejvyšší soud zodpověděl v usnesení ze dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Cdo 866/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročníku 2003, pod č. 131.
Posouzení, zda může být důsledkem nedodržení zákonem stanoveného postupu při stanovení výše protiplnění vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o povinném výkupu, již Nejvyšší soud učinil v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4961/2009, ve kterém uzavřel, že případné pochybení při stanovení výše protiplnění nemůže mít žádný význam pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané podle ustanovení §183i a násl. obch. zák. Takové pochybení může vést toliko k závěru o nepřiměřenosti výše protiplnění, jež však důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady není (§183k odst. 5 obch. zák.). Nemůže-li se řešení této otázky projevit v poměrech dovolatele (tj. nemůže-li zvrátit rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu), nelze pro její posouzení dovolání připustit (srov. usnesení uveřejněná pod čísly 27/2001 a 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce zneužití práva ve smyslu §56 obch. zák. se vyjádřil Ústavní soud ve shora citovaném nálezu (srov. odst. 74), v němž uzavřel, že zneužitím ve smyslu uvedeného ustanovení nemůže být sám zákonem umožněný proces výkupu účastnických cenných papírů. Přitom důvody zneužití postavení většinového akcionáře uváděné dovolatelem se v převážné části týkají tvrzených nesrovnalostí při určení výše protiplnění, jež, jak shora uvedeno, důvodem pro prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady podle §183i obch. zák. být nemohou, ve zbývajícím rozsahu se pak týkají tvrzených nedostatků při svolání valné hromady či neposkytnutí potřebných podkladů, které mohou představovat samostatné důvody pro přezkum platnosti usnesení valné hromady, nelze je však charakterizovat jako zneužití většiny, když svolání valné hromady a poskytování podkladů není v působnosti většinového akcionáře, ale v působnosti představenstva společnosti. Za situace, kdy většinový akcionář valnou hromadu nesvolával, nemohl ani při jejím svolání jednat zneužívajícím způsobem.
Námitkou neprovedení jím navržených důkazů (z nichž dovozuje pro sebe příznivější skutkový stav) dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.; k jehož přezkoumání nelze dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připustit (srov. výslovné znění označeného ustanovení).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele Nejvyšší soud odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §7 písmeno g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 7.500,-Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.750,-Kč, jelikož advokát společnosti učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč náleží společnosti 4.050,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 810,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži navrhovatele částku 4.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li navrhovatel dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 23. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu