ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3143.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 3143/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Jiřího Zavázala rozhodl v konkursní věci dlužníka PhDr. R. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem, se sídlem v Kyjově, Jungmannova 24, PSČ 697 01, o návrhu věřitelů a/ EKIPA Leasing, a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Pardubicích, Pernerova 441, PSČ 530 02, identifikační číslo 25 28 83 77, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, PSČ 530 02, a b/ České republiky – Finančního úřadu v Kyjově, se sídlem v Kyjově, Komenského 1360/18, PSČ 697 01, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 126 K 50/99, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. října 2007, č. j. 1 Ko 45/2007-704, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 9. listopadu 2004, č. j. 126 K 50/99-253, prohlásil Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek dlužníka PhDr. R.S., maje za osvědčené, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů, kterým není schopen po delší dobu hradit své splatné závazky.
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí konkursního soudu o návrhu věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, když usnesení ze dne 27. ledna 2000, č. j. 26 K 50/99-46 (jímž soud prvního stupně návrh zamítl pro neprokázání aktivní věcné legitimace věřitelky EKIPA Leasing, a. s. „v likvidaci“ (dále též jen „společnost E“) a nesplnění podmínky mnohosti věřitelů) zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. května 2002, č. j. 2 Ko 42/2000-77 (uzavíraje, že věřitelka svou aktivní legitimaci prokázala a shledávaje i mnohost věřitelů) a usnesení ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 126 K 50/99-160 (jímž konkursní soud návrhu vyhověl a prohlásil konkurs na majetek dlužníka) zrušil odvolací soud usnesením ze dne 27. listopadu 2003, č. j. 2 Ko 33/2003-189, pro porušení práva dlužníka na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil k odvolání dlužníka usnesení konkursního soudu, přitakávaje závěru o úpadku dlužníka formou platební neschopnosti a zdůrazňuje, že dlužník byl v úpadku (měl více věřitelů, jimž nebyl schopen plnit splatné závazky) již před prvním rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho majetek.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Ve věcech konkursu a vyrovnání může být dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé přípustné pouze podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř.
O situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přitom nejde, když dlužník závěr odvolacího soudu, vyjádřený v prvním zrušujícím usnesení odvolacího soudu o aktivní legitimaci společnosti E a mnohosti věřitelů nenapadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, pak Nejvyšší soud dovolání neshledává, neboť dovolatel mu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Dovolatel především namítá, že před prvním prohlášením konkursu na jeho majetek (usnesením konkursního soudu ze dne 29. listopadu 2002) „disponoval dostatečným movitým i nemovitým majetkem, včetně aktiv firmy, které by byly způsobilé uhradit dlužné pohledávky jednotlivých věřitelů“ a jeho „podnikatelské aktivity, výrobní program i zákazníci, se kterými udržoval obchodní spolupráci, byli dostatečným podkladem pro vyřešení (…) závazků vůči třetím osobám“, a vytýká soudům nižších stupňů, že „nebraly v potaz jednak očekávaný výnos z budoucí podnikatelské činnosti, a dále rozsah jeho majetku“.
Tyto námitky však nejsou způsobilé zpochybnit závěr odvolacího soudu, podle něhož byl (a to i před prvním rozhodnutí o prohlášení konkursu) v úpadku ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 ZKV, tedy proto, že má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 83/2004 a 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovolání tudíž přípustným nečiní.
Nehledě k tomu jimi dovolatel směřuje toliko vůči posouzení jeho úpadku prvním rozhodnutím konkursního soudu o prohlášení konkursu na jeho majetek, přičemž ve vztahu k jeho poměrům ke dni 9. listopadu 2004 (kdy na jeho majetek byl opětovně prohlášen konkurs) výslovně připouští, že byl v úpadku. Namítá však, že se do něj „dostal v důsledku chybného rozhodnutí o prohlášení konkursu usnesením ze dne 29. listopadu 2002 a dále postupem správkyně konkursní podstaty po prvním prohlášení konkursu“.
Důvody, jež vedly k platební neschopnosti dlužníka, jsou však pro posouzení toho, zda je v úpadku ve smyslu §1 odst. 2 ZKV a zda jsou naplněny předpoklady pro prohlášení konkursu na jeho majetek, nerozhodné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 2927/2008, jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ani k jejich přezkoumání nelze tudíž dovolání v projednávané věci připustit.
Konečně, na zásadní právní význam nelze usuzovat ani z námitky, podle které má jeden z věřitelů (Česká republika – Finanční úřad v Kyjově) za dovolatelem pohledávku v nižší než přihlášené výši. Jsou-li totiž naplněny předpoklady vymezené v ustanovení §1 odst. 2 ZKV (mnohost věřitelů a po delší dobu trvající neschopnost dlužníka plnit splatné závazky), není pro závěr o úpadku dlužníka určující, zda pohledávka jednoho z věřitelů je (oproti výši, jíž soud považoval pro účely posouzení dlužníkova úpadku za osvědčenou) nižší. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu