ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3283.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3283/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce JUDr. L. Č. , zastoupeného JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, PSČ 760 01, proti žalovaným 1) Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50 a 2) Mgr. Ing. J. C. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně Cihlářské sdružení akciová společnost – v likvidaci, identifikační číslo osoby 00 48 69 49, o určení pravosti a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 270/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2009, č. j. 3 Cmo 46/2008-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 3 Cmo 46/2008-215, k odvolání žalobce (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 23. srpna 2007, č. j. 55 Cm 270/2003-155, ve znění opravného usnesení ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 55 Cm 270/2003-187, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že první žalovaná nemá za úpadkyní Cihlářským sdružením akciovou společností – v likvidaci (dále jen „úpadkyně“) pohledávku ve výši 164,022.902,38 Kč a že nemá právo na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) úpadkyně.
Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 3 Cmo 207/2005-128, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce zrušil rozsudek ze dne 10. května 2005, č. j. 55 Cm 270/2003-104, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu pro předčasnost, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu řízení o dovolání podaném žalobcem Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. března 2010, č. j. 26 K 5/2003-300, zprostil Ing. P. B. (původně druhého žalovaného) funkce správce konkursní podstaty úpadkyně a novým správcem ustavil Mgr. Ing. J. C. K této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto usnesení.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jehož správnost dovolatel zpochybňuje, je v řešení otázek, zda:
1) V případě zániku obligačního dlužníka – právnické osoby bez právního nástupce dojde k zániku zástavního práva, které zajišťuje pohledávku věřitele vůči takovému obligačnímu dlužníku, a to navíc za situace, kdy je obligační dlužník odlišný od dlužníka zástavního;
2) Jakým způsobem má být přihlášena pohledávka věřitele zajištěná zástavním právem, hodlá-li ji věřitel přihlásit do konkursního řízení vedeného na majetek zástavního dlužníka, který není současně obligačním dlužníkem;
3) Je zástavní smlouva, na základě které mělo vzniknout zástavní právo ke sporným nemovitostem platná z hlediska identifikace zástavního dlužníka, v souladu s dosavadní judikaturou.
Potud Nejvyšší soud odkazuje na závěry formulované v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 16/2007 a 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od kterých – na rozdíl od dovolatele – nemá důvod se odchýlit ani v poměrech projednávané věci, jakož i např. na rozsudek ze dne 23. května 2007, sp. zn. 29 Odo 538/2006, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. Přitom závěr, podle něhož zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce, shledal ústavně konformním i Ústavní soud (k tomu srov. usnesení ze dne 19. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1618/08). Ve vztahu k závěru ohledně platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva (co do identifikace osoby zástavního dlužníka) Nejvyšší soud poukazuje na rozsudek ze dne 26. března 2002, sp. zn. 21 Cdo 276/2001 a v něm formulovaný závěr o platnosti smlouvy, se kterým se plně ztotožňuje a který plně odpovídá i závěrům vysloveným Nejvyšším soudem např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudcích ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96 a ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1156/2005, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1998, pod číslem 46 a č. 4, ročník 2008, pod číslem 45, jakož i Ústavním soudem např. v usnesení ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 633/1999.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu