ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.3750.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 3750/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně B., a. s., zastoupené JUDr. M. Z., advokátem, proti žalované Mgr. H. V. , jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně R. L. s. r. o.,o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 5/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2009, č. j. 15 Cmo 313/2008-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2008, č. j. 45 Cm 5/2007-95, jímž byla zamítnuta žaloba o vyloučení ve výroku rozhodnutí specifikované dešťové kanalizace ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně R. L., s. r. o. (dále jen „úpadkyně“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení
§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Námitkou, že kanalizace sepsaná žalovanou pod položkou A/ v soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně ze dne 28. května 2002 není – s ohledem na neurčitost jejího označení – totožná s kanalizací, která byla na základě kupní smlouvy ze dne 20. března 2003 (a souhlasu konkursního soudu s prodejem věci mimo dražbu vysloveným v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. února 2003, č. j. 45 K 59/2001-64) z konkursní podstaty prodána, dovolatelka ve skutečnosti polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož věc, jejíhož vyloučení se žalobkyně domáhá, ke dni rozhodování soudu prvního stupně již součástí konkursní podstaty nebyla.
Dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., který však není způsobilým dovolacím důvodem v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne
7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 /uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130/ a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06 /jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu/).
Důvod připustit dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soudu neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné být nemůže.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5,
§224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) se podává z ustanovení §432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu