ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.5073.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 5073/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. K. L. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 22, PSČ 702 00, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 109/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007 – 124, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2008, č. j. 8 Cmo 352/2007 – 124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením změnil odvolací soud výrok I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2007, č. j. 23 Cm 109/2005 – 61 tak, že nepřipustil přistoupení JUDr. T. M. H., Ph.D., společnosti Chata Kopřivná a. s. v likvidaci, identifikační číslo 26 82 23 85, společnosti ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, registrační číslo 12 59 99 a JUDr. P. P. do řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že se žalobce domáhá po žalovaném vydání 100 kusů listinných akcií na majitele každou v hodnotě 10.000,- Kč v pořadí 001 – 100, v nominální hodnotě všech akcií 1 milion Kč, emitenta Českomoravská železárenská a. s, Podáním datovaným 28. června 2006 a došlým soudu prvního stupně dne 7. července 2006 požádal žalobce o rozšíření počtu žalovaných, a to o JUDr. T. H., Ph.D., společnosti Chata Kopřivná a. s. v likvidaci a ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED a JUDr. P. P. Návrh odůvodnil tím, že vyjma JUDr. P. P. zmíněné osoby vykonávaly akcionářská práva ve společnosti Českomoravská železárenská a. s. před zahájením řízení, přičemž z toho ale nevyplývá, že jsou „majitelé společnosti“. JUDr. P. P. pak porušil svou povinnost, když dne 2. března 2001 vydal 100 kusů listinných akcií bez plné moci uschovatele, aniž by k tomu byl oprávněn.
Odvolací soud uzavřel, že řízení v projednávané věci je řízením sporným, jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.) a „jejich rozšíření“ se může dít buď postupem dle §92 o. s. ř., anebo dle §107a o. s. ř. Jelikož žalobce nepožadoval návrhem na rozšíření počtu účastníků, aby soud tyto účastníky přibral dle ustanovení §94 odst. 3 o. s. ř., pak rozhodl-li soud prvního stupně o jejich přibrání do řízení, rozhodl formálně nesprávně; odvolací soud proto na toto rozhodnutí pohlížel jako na rozhodnutí o přistoupení dalších účastníků do řízení dle §92 odst. 1 o. s. ř. a jako takové je přezkoumal. Přitom proti rozhodnutí o přibrání dalších účastníků do řízení by dle §202 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolání přípustné nebylo.
O situaci, kterou by byl soud povinen řešit dle §107a o. s. ř. v této věci dle mínění odvolacího soudu nešlo, neboť nebylo tvrzeno, že došlo „k příslušné právní skutečnosti“ po zahájení řízení. Odvolací soud dále s poukazem na ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. uvedl, že smyslem přistoupení dalšího účastníka do řízení je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě.
Žalobce by proto musel v návrhu na přistoupení dalších osob do řízení tvrdit, že před zahájením řízení byly tyto osoby spolu s žalovaným vlastníky akcií, jejichž vydání se v tomto řízení domáhá. Z návrhu na rozšíření počtu žalovaných však taková tvrzení nevyplynula. V tomto návrhu žalobce pouze obecně popsal, že před zahájením řízení některé z označovaných osob vykonávaly buď osobně anebo v zastoupení akcionářská práva na valné hromadě emitenta akcií, aniž by sdělil, kdo těsně před zahájením řízení tyto akcie vlastnil – držel. Z tvrzení obsaženého ve zmíněném návrhu, že „jako jediní akcionáři společnosti Českomoravská železárenská a. s., i když tato práva vykonávali na valných hromadách, nejsou v obchodním rejstříku zapsáni ani Mgr. K. L., Chata Kopřivná a. s., ZUGLITE INVESTMENTS LIMITED, i když tato zákonná povinnost vyplývá z ustanovení §28 odst. 2 písm. d) obch. zák.“ má odvolací soud za zřejmé, že tyto tvrzené osoby měly být podle žalobce vlastníky – držiteli těchto akcií vždy pouze jako jediní akcionáři. To však činí žalobu vnitřně rozpornou, neboť žalobu na vydání věci je možno uplatnit toliko vůči tomu, kdo tuto věc drží (bez ohledu na vlastnické právo k této věci) a nikoli i vůči osobám, které ji držely v minulosti. Tento nedostatek – z návrhu zřejmý rozpor a nejasnost, kdo v době zahájení řízení byl držitelem předmětných akcií – je důvodem, pro který návrhu na přistoupení dalších osob jako účastníků řízení nemůže být vyhověno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho důvodu odkázal na ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel argumentuje tím, že podal žalobu na vydání akcií proti tomu, o němž se důvodně domníval, že je má v držení. Před nařízením jednání ve věci však zjistil, že akcie mohou být i v držení dalších fyzických nebo právnických osob, a proto navrhl, aby soud vyslovil souhlas s jejich vstupem do řízení.
Dále namítá, že ten, kdo se domáhá ochrany vlastnického práva, je oprávněn požadovat vydání věci po tom, kdo jeho věc má v držení, aniž by musel tvrdit, že tento držitel je jejich vlastník. Dovolatel tvrdil, že některé ze žalovaných osob mají akcie v držení, a proto se domáhá jejich vydání proti všem, byť si je vědom, že úspěšný může být pouze proti jednomu z nich. Vlastnické právo působí erga omnes, dovolatel se proto domáhá vydání věci proti tomu, kdo ji má v držení. Ve sporu, v němž je žalováno více subjektů, přičemž může být žaloba úspěšná jen proti jednomu nebo některým z nich (nejde o solidaritu, dělený závazek apod.), má dovolatel za vhodné, aby tyto ve své podstatě samostatné žaloby byly projednány ve společném řízení.
Občanský soudní řád dává soudu možnost, aby přístup dalších účastníků připustil. Ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. je dle odvolatele nutno interpretovat tak, že soud přístup dalších účastníků nepřipustí jen tehdy, pokud by takový postup vedl ke zbytečným průtahům či jiným komplikacím v řízení. V daném případě však budou prováděny totožné důkazy. I kdyby dovolatel podal novou žalobu na účastníky, jejichž vstup do řízení nebyl připuštěn, muselo by dojít z důvodu vhodnosti ke spojení řízení.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. může na návrh žalobce soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení jestliže ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci (§7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§9 o. s. ř.) nebo překážku věci zahájené (§83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§159 odst. 3 o. s. ř.). Takovému návrhu nevyhoví soud ani tehdy, jestliže není zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně neekonomický postup (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak Nejvyšší soud uzavřel v usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2416/2006, které je přístupné na jeho webových stránkách, úvaha, zda tomu, kdo má do řízení vstoupit na místo dosavadního žalovaného, svědčí pasivní věcná legitimace, se promítá až do výsledku sporu a v rámci rozhodování podle §92 odst. 2 o. s. ř. nemá místo; ani zjevně důvodná námitka, poukazující na nedostatek pasivní věcné legitimace nového žalovaného, nebrání – jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky – tomu, aby bylo návrhu na záměnu účastníků na žalované straně vyhověno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 107/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2511). Tento závěr se uplatní i pro přistoupení do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura č. 2/2006, pod č. 18).
Založil-li tedy v projednávané věci odvolací soud napadené rozhodnutí na tom, že dovolatel „v návrhu na přistoupení dalších osob do řízení“ netvrdil, že tyto osoby „těsně před zahájením řízení“ vlastnily – držely akcie, jejichž vydání se dovolatel domáhá, jinými slovy vycházel-li při rozhodnutí o přistoupení k návrhu z toho, že dovolatel netvrdil skutečnosti, ze kterých vyplývá pasivní věcná legitimace osob, které mají do řízení přistoupit, je jeho právní posouzení nesprávné.
Proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, věta druhá a §226 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu