ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.638.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 638/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. Z. T., zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci 3, Na Rybníčku 387/6, PSČ 460 01, proti žalovanému Ing. O. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně M A L E S spol. s r. o., identifikační číslo 61329398, zastoupenému JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 Cm 269/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 15 Cmo 115/2007-241, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 15 Cmo 115/2007-241, a v zamítavém výroku o věci samé ohledně pozemků parc. č. 1079, 1088/1, 1089 a 1090, zapsaných na listu vlastnictví č. 309 u Katastrálního úřadu v Liberci, pro obec Liberec a katastrální území Doubí u Liberce a v závislém výroku o nákladech řízení i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2004, č. j. 27 Cm 269/99-148, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. 27 Cm 269/99-148, Krajský soud v Ústí nad Labem na základě žaloby Ing. Z. T., směřující proti žalovanému Ing. Vladimíru Komedovi, jako správci konkursní podstaty úpadkyně M A L E S spol. s r. o., vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně nemovitost parc. č. 835/1, zapsanou na listu vlastnictví č. 684 u Katastrálního úřadu v Liberci, pro obec Liberec, katastrální území Staré Pavlovice (bod I. výroku). Ve zbytku, tedy co do požadavku žalobkyně na vyloučení nemovitostí parc. č. 1072/2, 1079, 1088/1, 1089, 1090, 1094, 1095 a 1096/1, zapsaných na listu vlastnictví č. 309 u Katastrálního úřadu v Liberci, pro obec Liberec a katastrální území Doubí u Liberce, žalobu zamítl (bod II. výroku).
Zamítavý výrok ohledně nemovitostí parc. č. 1079, 1088/1, 1089 a 1090 (dále též jen „sporné nemovitosti“) odůvodnil soud tím, že jde o nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, jimiž žalobkyně (jako zástavní dlužník) zajišťuje ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) pohledávku zástavního věřitele JUDr. V. K. (dále též jen „zástavní věřitel“) vůči úpadkyni. Právní úkon, kterým se zástavní věřitel vzdal 1. února 2000 (po soupisu sporných nemovitostí do konkursní podstaty) zástavního práva ke sporným nemovitostem, je podle soudu absolutně neplatný podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pro rozpor s kogentním ustanovením §28 odst. 4 ZKV (ve znění účinném k 1. únoru 2000), tedy pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení. Soud poukázal na to, že podle právní úpravy v rozhodném znění muselo být 30 % výtěžku zpeněžení zástavy vyčleněno k uspokojení odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty a k úhradě nákladů spojených s udržováním a správou podstaty, přičemž v řízení bylo prokázáno, že k 1. únoru 2000 tyto pohledávky nebylo možné uspokojit z dosavadních příjmů konkursní podstaty.
Tvrzení žalovaného, že právní úkon, jímž se zástavní věřitel vzdal 1. února 2000 zástavního práva ke sporným nemovitostem, je neplatný (podle §37 odst. 1 obč. zák.), jelikož zástavní věřitel tím nevyjádřil vlastní vůli (původní zástavní věřitelce EKOAGROBANCE, a. s. v likvidaci /dále též jen „banka“/, zaplatil 1.500.000 Kč s vědomím, že vzdá-li se zástavního práva, velmi výrazně sníží míru uspokojení nabyté pohledávky a sám přišel o 1.500.000 Kč), označil soud za pouhou spekulaci. Podle soudu JUDr. V. K. jako advokát bezpochyby věděl co činí a jaký vliv může mít zkoumaný právní úkon na míru uspokojení jeho pohledávky.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. února 2005, č. j. 15 Cmo 191/2004-184, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. dubna 2005, č. j. 15 Cmo 191/2004-193, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně nemovitostí parc. č. 1072/2, 1094, 1095 a 1096/1; ohledně sporných nemovitostí jej změnil tak, že i je vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.
K dovolání původního žalovaného (na jehož místo v průběhu dovolacího řízení nastoupil Ing. O. K.) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 29 Odo 784/2005-204, zrušil označený rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve znění opravného usnesení) v měnícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud poté o věci ve zrušeném rozsahu znovu rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem; opět změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně vyloučil i sporné nemovitosti.
Odvolací soud po doplnění dokazování a vycházeje ze závazného právního názoru obsaženého ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu uzavřel, že v řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo zpochybnit závěr o zániku zástavního práva v důsledku projevu vůle zástavního věřitele JUDr. V. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatel především v tom, že odvolací soud, ač k tomu byl zavázán ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, nepoučil dovolatele ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a dovolatel se „poučil sám“. Vzhledem k závěrům obsaženým např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004, pod číslem 49, pak měl odvolací soud přikročit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k době zahájení prvního odvolacího řízení bylo vyloučeno užití §213b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. dubna 2005.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. K dovolatelově výtce, že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř., uvedla že poučovací povinnost soudu není bezbřehá, přičemž dovolatel byl dostatečně poučen v důvodech zrušujícího rozsudku (Nejvyššího soudu), o čemž svědčí i jeho podání z 15. srpna 2007. Další poučovací povinnost by tak byla nadbytečná.
Žalobkyně nesouhlasí s názorem, že ve věci nebylo možné postupovat podle §213b o. s. ř. ve znění účinném po 1. dubnu 2005. Usuzuje, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem, bylo zahájeno nové (odvolací) řízení, jež se řídí procesním předpisem platným a účinným v době jeho zahájení. Žalobkyně dále míní, že doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, která dovolatel učinil v podání z 5. srpna 2007, jsou přes poučení poskytnuté dovolateli Nejvyšším soudem nedostatečná jak z hlediska tvrzení o nesvobodné vůli dle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., tak z hlediska navržených důkazů (jejich provedení by k prokázání skutkových tvrzení nevedlo).
Dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku, vydaném po 1. dubnu 2005, poukázal na to, že se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb. první dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Tamtéž s plným vědomím a znalostí změn, jichž občanský soudní řád doznal od 1. dubna 2005 (a právě proto, aby předešel pochybnostem o důsledcích, které vzhledem k těmto změnám bude mít jeho zrušující rozsudek na další postup odvolacího soudu) vydal jednoznačný a závazný pokyn k tomu, jak má odvolací soud postupovat, jestliže dovolatel (žalovaný) poté, co mu bude poskytnuto náležité poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., dolíčí potřebné skutečnosti a nabídne soudu důkazy potřebné k prokázání těchto tvrzení.
S výslovným odkazem na závěry obsažené ve výše označeném rozsudku sp. zn. 29 Odo 149/2002 Nejvyšší soud uzavřel, že jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by mohl odvolací soud zvolit, jen kdyby žalovaný na řádné poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nereagoval.
Ze spisu se podává, že žalovaný reagoval na doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu podáním došlým soudu 17. srpna 2007 (č. l. 212), v němž doplnil svá „skutková“ tvrzení tak, že JUDr. V. K. nekoupil pohledávku banky vůči úpadkyni pro sebe a nevzdal se zástavního práva ke sporným pozemkům ze své vůle, nýbrž tuto pohledávku koupil po dohodě se žalobkyní nebo s jejím manželem, případně na jejich pokyn. Současně navrhl, aby soud k těmto jeho tvrzením jako svědka vyslechl JUDr. V. K.
Odvolací soud poté nařídil odvolací jednání na 18. října 2007, přičemž v průběhu tohoto jednání, poté, co účastníkům poskytl poučení dle §215 odst. 1 o. s. ř., provedl důkaz výslechem svědka JUDr. V. K. a listinami, konkrétně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. ledna 2000, notářským zápisem ze dne 1. února 2000, návrhem svědka na výmaz zástavního práva ze dne 1. února 2000, návrhem žalobkyně na vklad vlastnického a zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 9. května 2006, kupní smlouvou ze dne 9. května 2006, uzavřenou mezi žalobkyní a E. S. a výzvou žalovaného žalobkyni ze dne 27. září 2007 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem č. l. 217-218).
Při dalším odvolacím jednání, jež se konalo 13. prosince 2007 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem č. l. 238-239) a v jehož závěru byl vyhlášen napadený rozsudek, odvolací soud provedl další dokazování listinami (usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2004, sp. zn. K 210/96 (přihláška č. 22), souhlasným prohlášením žalobkyně a E. S., výpisem z katastru nemovitostí ze dne 13. listopadu 2007 a prohlášením L. P., D. N. a E. S.).
V napadeném rozsudku (str. 4, první odstavec) se sice uvádí, že odvolací soud následně (po zrušení jeho prvního rozsudku dovolacím soudem) poskytl žalovanému poučení podle §118a o. s. ř., obsah spisu (zejména oba protokoly o jednání před odvolacím soudem) však takový postup odvolacího soudu nedokládá.
Písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí rovněž mlčí o tom, podle jakého znění občanského soudního řádu odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm, proč odvolací soud nerespektoval závazný pokyn dovolacího soudu k možnosti jiného postupu než kasace rozhodnutí soudu prvního stupně po doplnění tvrzení a nabídce důkazů žalovaným a co jej opravňovalo k dokazování v režimu neúplné apelace ustavenému 27. července 2004 poučením soudu prvního stupně dle §119a o. s. ř.
Z toho, že odvolací soud v úvodu odvolacího jednání konaného 18. října 2007 poskytl účastníkům poučení dle §215 odst. 1 o. s. ř., lze však usuzovat, že odvolací soud odvolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. dubna 2005 (ustanovení §215 o. s. ř. se člení na odstavce právě až od 1. dubna 2005).
Přitom podle bodu 2. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a jenž nabyl účinnosti 1. dubna 2005, platí, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005). Vzhledem k době vydání rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž směřovalo odvolání žalobkyně, o kterém odvolací soud rozhodl, odtud plyne jednoznačný závěr, že odvolání mělo být projednáno a o něm rozhodnuto podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
To se v dané věci zjevně nestalo (odvolací soud mylně vycházel z toho, že odvolací řízení podléhá režimu §213b o. s. ř. ve znění účinném od 1. dubna 2005).
Napadené rozhodnutí je z pohledu výše podaného výkladu především nepřezkoumatelné.
S přihlédnutím ke způsobu, jakým odvolací soud reagoval na doplnění skutkových tvrzení a nabídku důkazů žalovaným (sám o nich prováděl dokazování), je řízení před odvolacím soudem také postiženo (dovolatelem namítanou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když takový postup (jak vyloženo v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 149/2002) nebyl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 v odvolacím řízení možný.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je již proto uplatněn právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. pro tuto vadu zrušil, nezabývaje se již (vzhledem k povaze vady nadbytečně) dalšími dovolacími argumenty.
Vzhledem k tomu, že vzniklá procesní situace vylučuje ve vztahu k dotčené části rozsudku soudu prvního stupně jiné než zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil Nejvyšší soud v příslušném rozsahu (v zamítavém výroku o věci samé ohledně sporných nemovitostí a v závislém výroku o nákladech řízení) také rozsudek soudu prvního stupně a věc mu potud vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož odvolací soud o odvolání (jak popsáno výše) rozhodl (nesprávně) podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. dubna 2005, bylo pro projednání dovolání a rozhodnutí o něm rozhodné znění občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 (srov. §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenčního zákona/).
Aby předešel dalším zmatkům v procesních postupech soudů, Nejvyšší soud uvádí, že s výjimkou nové úpravy doručování, účinné od 1. července 2009 a platné i pro toto řízení, bude soud prvního stupně, případně i odvolací soud, dále věc projednávat a rozhodovat o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007 (v intencích odkazu podle předchozího odstavce).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu
Z