ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.129.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 129/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání obviněného S. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 8 To 75/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 27/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2009, sp. zn. 45 T 27/2008, byl obviněný S. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že:
„dne 20. 7. 2008 v době kolem 03.00 hod. v P., J. ul., v areálu obchodního centra J., před budovou GE. M. B., se obžalovaný S. R. dostal do slovní rozepře s poškozeným M. F., po níž odešel, avšak kolem 03.20 hod. se vrátil na místo konfliktu, kde společně se svým bratrem, obžalovaným M. R., v přítomnosti dalších nejméně deseti osob fyzicky napadli poškozeného M. F., kterého obžalovaný S. R. napadl údery a obžalovaný M. R. jej při tom držel, přičemž v průběhu rvačky použil obžalovaný S. R. přesně nezjištěný nůž o délce čepele nejméně 10 cm, se kterým poškozeného úmyslně dvakrát bodl do levého třísla, tedy do oblastí těla, kde jsou uloženy důležité orgány, čímž ho bezprostředně ohrozil na životě, neboť mu způsobil poranění v dutině břišní, a to esovité kličky tlustého střeva doprovázené masivním tepenným krvácením, které si vyžádalo okamžitý operativní zákrok s následnou hospitalizací a život poškozeného byl zachráněn pouze touto okamžitou lékařskou pomocí, přičemž léčení poškozeného včetně další operace, které bylo spojené s podstatným omezením jeho obvyklého způsobu života, trvalo až do 31. 12. 2008.“
Obviněnému byl podle §222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl zabrán kuchyňský nůž, délky čepele 13 cm.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna, krajská pobočka pro hl. m. Prahu, a M. F. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupce v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 8 To 75/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného S. R. a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že jej uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
Odvolací soud upravil skutkovou větu, která v jeho rozsudku zní následovně:
„dne 20. července 2008 v době kolem 03.00 hod. v P., J, ul., v areálu obchodního centra J., před budovou GE Money Bank, se dostal do slovní rozepře s poškozeným M. F., po níž z místa odešel, avšak kolem 03.20 hod. se na místo konfliktu vrátil, kde posléze společně se svým bratrem, v této věci již pravomocně odsouzeným M. R., v přítomnosti dalších nejméně deseti osob fyzicky napadli poškozeného M. F., kterého obžalovaný S. R. napadal údery a odsouzený M. R. jej přitom držel, přičemž obžalovaný S. R. v průběhu incidentu použil kuchyňský nůž o délce čepele 13,5 cm, který byl na místě činu zajištěn, jímž poškozeného v úmyslu usmrtit dvakrát bodl do levého třísla, tedy do oblasti těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, čímž poškozeného bezprostředně ohrozil na životě, když mu způsobil poranění v dutině břišní, a to esovité poranění kličky tlustého střeva a jejího závěsného aparátu, doprovázené masivním krvácením, které si vyžádalo okamžitý operativní zákrok s následnou hospitalizací, a život poškozeného byl zachráněn pouze takto poskytnutou okamžitou odbornou lékařskou pomocí, bez níž by poranění vedlo ke smrti poškozeného, přičemž léčení poškozeného včetně další operace trvalo až do 31. 12. 2008.“
Obviněnému vrchní soud podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byl zabrán kuchyňský nůž délky čepele 13,5 cm.
II.
Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný S. R. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák.
Obviněný v dovolání vrchnímu soudu vytýká, že rozhodoval ve věci meritorně na základě nezměněné důkazní situace, aniž by sám ve věci provedl dokazování. Podle dovolatele tím porušil ust. §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. Dále vrchnímu soudu vytýká, že se neztotožnil se skutkovými závěry soudu nalézacího, jak tvrdí, nýbrž ve skutečnosti skutková zjištění soudu prvého stupně modifikoval, což se nejvýrazněji projevilo ve formulaci skutkové věty rozsudku, do níž doplnil skutečnosti vystihující změněnou právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy.
Obviněný má za to, že podstata odchylného skutkového zjištění i odlišného právního posouzení spočívá v rozdílném hodnocení použitého nože a zejména v odlišném hodnocení subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví a vraždy. Domnívá se, že vrchní soud se neztotožnil se závěry městského soudu o tom, že nebylo zjištěno, zda obviněný bodl poškozeného do inkriminovaných míst záměrně či zda se jednalo o náhodný zásah.
Dále upozorňuje dovolatel na to, že v daném případě nebyly zjištěny okolnosti nasvědčující srozumění obviněného s možným smrtelným následkem (tzv. aktivní volní vztah). Uvádí, že je naopak namístě zohlednit skutečnosti, že se činu dopustil v opilosti, po předchozí slovní rozepři, v přítomnosti řady dalších osob, takže se obviněný mohl spolehnout na to, že poškozenému bude poskytnuta první pomoc přítomnými a že bude zavolán lékař. Rovněž upozorňuje na to, že dle vyjádření znalce by došlo k ohrožení života řádově až po několika hodinách bez lékařské pomoci.
Dle mínění obviněného odvolací soud měl za situace, kdy se neztotožnil s hodnocením důkazů soudem nalézacím, tyto důkazy sám provést a opatřit si tak podklad pro odchylné hodnocení provedených důkazů, pro změnu skutkových závěrů a právní kvalifikace (zde odkazuje na č. 20/1997 a 57/1984 Sb. rozh. tr.).
V petitu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem S. R. uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodu vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 55/04) však připouští i širší výklad mezí tohoto dovolacího důvodu v případě, že ve věci došlo k takovému porušení procesních předpisů, jež mají zásadní a bezprostřední dopad na správnost skutkových zjištění a tím i na jejich právní posouzení, a zároveň tato procesní pochybení měla zcela zásadní vliv na spravedlnost řízení a došlo v jejich důsledku k porušení některé z jeho základních zásad, které mají zaručit „fair trial“.
Porušení principů rozvedených v §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř. by tak s ohledem na výše uvedenou judikaturu mohlo dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovat. Podle Nejvyššího soudu k porušení těchto předpisů sice došlo, avšak ve zcela minimální míře a navíc ohledně skutečností, které neměly na správnost právního posouzení zjištěného skutku žádný vliv (srovnej přiměřeně č. III/1966 str. 283 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud k další námitce obviněného zdůrazňuje, že závěr o zavinění, existenci a formě zavinění je závěrem právním (viz č. 60/1972 – IV Sb. rozh. tr.), je ovšem založen na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování. To, že obviněný popírá spáchání stíhaného skutku, ještě nemusí vylučovat závěr o jeho úmyslném zavinění, lze-li na ně usuzovat z dalších skutečností, v tomto případě z intelektových schopností pachatele, charakteru použitého nástroje, cílení útoku a jeho intenzity atp., jak to konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud (shodně č. 16/1969, 62/1973 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě Nejvyšší soud vyzdvihuje, že již samotná skutková zjištění učiněná městským soudem a popsaná ve skutkové větě jeho rozsudku odpovídají právnímu posouzení jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. V ní se mimo jiné konstatuje, že obviněný poškozeného úmyslně dvakrát bodl do levého třísla, tedy do oblastí těla, kde jsou uloženy důležité orgány, čímž ho bezprostředně ohrozil na životě, neboť mu způsobil poranění v dutině břišní, a to esovité kličky tlustého střeva doprovázené masivním tepenným krvácením, které si vyžádalo okamžitý operativní zákrok s následnou hospitalizací, a život poškozeného byl zachráněn pouze okamžitou lékařskou pomocí.
Skutková zjištění soudu prvého a druhého stupně se přitom liší jen marginálně a sice ohledně nože, kterým obviněný S. R. poškozeného bodnul. Zatímco vrchní soud dospěl k závěru, že jím byl kuchyňský nůž o délce čepele 13,5 cm nalezený při ohledání místa činu v jeho bezprostřední blízkosti, městský soud v pochybnostech uzavřel (vycházejíc toliko ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství), že šlo o přesně nezjištěný nůž o délce čepele nejméně 10 cm. Nejvyšší soud ale v této souvislosti zdůrazňuje, že i když vrchní soud dospěl k tomuto odlišnému skutkovému závěru v rozporu s podmínkami §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. ř., nemělo to žádný vliv na právní posouzení jednání obviněného. Zjištěné jednání obviněného totiž vykazovalo znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1 tr. zák. bez ohledu na to, zda byl útok veden nožem o délce čepele 13,5 cm nebo nožem s čepelí o délce nejméně 10 cm. I v případě nože s čepelí délky 10 cm by tato skutečnost spolu s dalšími zjištěnými skutečnostmi charakterizujícími útok obviněného nasvědčovaly přinejmenším nepřímému úmyslu obviněného poškozeného usmrtit. Okolnosti rozhodné pro právní posouzení jednání obviněného tedy zjistil správně již městský soud – ať už se jednalo o počet bodných rad, jejich (značnou) intenzitu, jejich umístění (do levého třísla), důvod napadení (reakce na předchozí slovní potyčku mezi obviněným a poškozeným, kdy poškozený obviněného napomínal za napadání svědkyně M. D.), fakt, že k útoku nedošlo ihned v reakci na napomenutí poškozeným, nýbrž až s časovým odstupem, bez jakéhokoliv varování poškozeného obviněným, s rozdělením úloh mezi obviněným a jeho bratrem, s využitím momentu překvapení.
Zatímco ve skutkové větě výroku (směrodatného pro právní posouzení skutku) rozsudku městský soud kategoricky uzavírá, že bodné rány do třísel, které poškozeného bezprostředně ohrozily na životě, mu obviněný zasadil úmyslně, v rozporu s tím v odůvodnění rozsudku uvádí, že takový úmysl nebyl prokázán. V odůvodnění tento závěr opírá o tři argumenty:
1) že obviněný chtěl poškozeného toliko potrestat – k tomu Nejvyšší soud uvádí, že ani takový závěr srozumění se smrtelným následkem nevylučuje, je-li zamýšleným potrestáním zasazení shora popsaných bodných ran;
2) že mohlo jít o nahodilý projev pod vlivem alkoholu jako reakce na předchozí napomínání – zde platí opět to, co shora, ani nahodilý projev nevylučuje srozumění s fatálním následkem. Městský soud však zjevně pominul, že obviněný nereagoval bezprostředně na napomenutí poškozeným, nýbrž s časovým odstupem a že jeho útok nese stopy přinejmenším minimálního předem pojatého plánu spočívajícího v napadení poškozeného bez varování s využitím momentu překvapení, rozdělení si úloh s bratrem, vyzbrojením se nožem (ať už zajištěným či jiným nožem);
3) nelze vyloučit, že se mohlo jednat o nahodilý a necílený zásah – i tento závěr je v rozporu s tím, co zjistil sám městský soud, a sice, že obviněný údery vedl jednak proti hlavě a jednak proti břichu poškozeného, přičemž obě bodné rány byly koncentrovány na jedno místo, nepůsobily tedy nijak chaoticky a nesvědčily tudíž pro závěr, že by obviněný zasáhl oblast břicha poškozeného nechtěně.
Lze proto shrnout, že závěry, o které městský soud opřel právní posouzení jednání obviněného, jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, které sám učinil. Nejvyšší soud proto neshledal v postupu Vrchního soudu v Praze v této věci porušení ust. §259 odst. 3 tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř. v takové míře, která by měla vliv na správnost napadeného rozhodnutí a vynucovala si jeho zrušení. Vrchní soud v Praze totiž dospěl k odlišnému právnímu posouzení jednání obviněného na podkladě skutkových zjištění, která se (s jedinou shora zmíněnou výjimkou týkající se délky čepele obviněným použitého nože) shodovala se skutkovými zjištěními učiněnými Městským soudem v Praze na podkladě před ním provedeného dokazování. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že vrchní soud skutková zjištění městského soudu pouze precizoval (aniž by se však odchýlil od stěžejních zjištění městského soudu) a napravil z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného státním zástupcem pochybení spočívající v jejich nesprávném právním posouzení.
Další argumenty dovolatele ve vztahu k posouzení jeho zavinění neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. Konstantní judikatura (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1221/2006) srozuměním pachatele u nepřímého úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. rozumí aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. V odůvodnění svého rozsudku se vrchní soud argumentaci podporující závěr o přinejmenším nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. poškozeného usmrtit zevrubně věnoval (viz zejména str. 9 rozsudku). S touto argumentací se Nejvyšší soud bez výhrad ztotožnil a plně na ni odkazuje.
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení jednání obviněného S. R. vrchním soudem shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem, a proto jeho dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr