ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1367.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1367/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2010 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 6 To 118/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 8/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. 10 T 8/2004, byl obviněný R. V. uznán vinným v bodech 1 – 4) výroku trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Tohoto trestného činu se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
1) jako jediný jednatel a společník firmy CWA, spol. s r. o., se sídlem Zlín, po dohodě s K. B. již pravomocně odsouzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2002, č. j. 11 T 15/2000-555 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 4 To 92/2002, usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 615/2002, a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 4 To 178/2002, v úmyslu vyhnout se celnímu řízení, odejmout dovážené zboží celnímu dohledu, zakrýt daňovou povinnost firmy CWA, spol. s r. o., zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot ze Slovenské republiky od firmy SLOVNAFT, a. s., se sídlem Bratislava, Vlčie hrdlo, na území České republiky pro firmu CWA, spol. s r. o., a umožnit jí, aby se této povinnosti i v budoucnu vyhnula,
poté, co nakoupil na základě smlouvy o dodávce motorové nafty ze dne 31. 3. 1994 od firmy SLOVNAFT, a. s., motorovou naftu, v celním řízení předstíral postavení firmy K. B. s místem podnikání Č. T., K., jako příjemce dováženého zboží při dovozu motorové nafty ve dvaceti železničních cisternách, a to v období od 9. 5. 1994 do 18. 5. 1994,
přičemž na tyto dovozy byly vydány mezinárodní nákladní listy CIM
dne 9. 5. 1994
(spotřební daň 400.538,- Kč, DPH 145.734,- Kč)
a obdobně v dalších případech citovaných na str. 2 tohoto rozsudku,
přitom ani on, ani odsouzený K. B. neuhradili České republice zastoupené Celním úřadem v Břeclavi spotřební daň v celkové výši 8.316.831,- Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 3.028.313,- Kč, čímž porušil ustanovení §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. - celní zákon (ve znění pozdějších předpisů), §3 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (ve znění pozdějších předpisů) a §3 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 587/1992 Sb. o spotřebních daních (ve znění pozdějších předpisů), a tímto jednáním způsobil České republice celkovou škodu ve výši 11.345.144,- Kč,
2) v období od 16. 11. 1994 do 5. 12. 1994 jako jediný jednatel a společník firmy CWA, spol. s r. o., po dohodě s V. G., již pravomocně odsouzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2001, č. j. 11 T 4/99-9711, ve spojení s rozsudkem Vrchního o soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 2 To 35/2002, v úmyslu vyhnout se celnímu řízení, odejmout dovážené zboží celnímu dohledu, zakrýt daňovou povinnost firmy CWA, spol. s r. o., zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot ze Slovenské republiky od firmy SLOVNAFT, a. s., na území České republiky pro kupující firmu CWA, spol. s r. o., a umožnit jí, aby se této povinnosti i v budoucnu vyhnula, kdy v celním řízení předstíral postavení firmy V. G.-K. s místem podnikání Ž., S., okres L., jako deklaranta/zástupce a formálně i jako příjemce dováženého zboží, a to ve vztahu k celkem 207 dovozům pohonných hmot, které firma CWA, spol. s r. o., uskutečnila v době od 16. 11. 1994 do 5. 12. 1994, a na které bylo vystaveno 11 jednotných celních deklarací, a to
JCD ze dne 12. 12. 1994 na 27 dovozů benzínu UNI 95 a motorové nafty dne 1. 12. 1994 (spotřební daň ve výši 5.449.878,- Kč, DPH ve výši 2.075.426,- Kč),
a obdobně v dalších případech uvedených na str. 3,
přitom ani on, ani odsouzený V. G. neuhradili České republice, zastoupené Celním úřadem Strání-Květná spotřební daň ve výši 43.158.830,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 16.523.069,- Kč, čímž porušil ustanovení §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. - celní zákon (ve znění pozdějších předpisů), §3 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (ve znění pozdějších předpisů) a §3 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 587/1992 Sb. o spotřebních daních (ve znění pozdějších předpisů), a tímto jednáním způsobil České republice celkovou škodu ve výši 59.681.899,- Kč,
3) v období od 13. 6. 1994 do 29. 12. 1994 jako jediný jednatel a společník firmy CWA, spol. s r. o., v úmyslu vyhnout se celnímu řízení, odejmout dovážené zboží celnímu dohledu, zakrýt daňovou povinnost firmy CWA, spol. s r. o., zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot ze Slovenské republiky od firmy SLOVNAFT, a. s., na území České republiky pro kupující firmu CWA, spol. s r. o., a umožnit jí, aby se této povinnosti i v budoucnu vyhnula, přičemž v celním řízení předstíral postavení firmy A. H. s místem podnikáni P-S., V. a firmy HOREX Zlín, s. r. o., se sídlem Hvozdná 281, okres Zlín, jako deklaranta/zástupce a formálně i jako příjemce dováženého zboží,
a to v celkem 643 případech v období od 13. 6. 1994 do 14. 9. 1994, kdy vystupoval formálně jako deklarant/zástupce a příjemce zboží firma A. H., a kdy neuhradil České republice, zastoupené Celním úřadem Břeclav-dálnice, spotřební daň ve výši 137.605.221,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 52.249.555,- Kč,
dne výše SPD výše DPH celní dluh
13. 6. 1994 246.510,- Kč 92.418,- Kč 338.928,- Kč
a obdobně v dalších případech rozepsaných na str. 4 – 19 rozsudku
a dále v celkem 764 případech v období od 6. 9. 1994 do 29. 12. 1994, kdy vystupoval formálně jako deklarant/zástupce firma HOREX Zlín, s. r. o., a kdy neuhradil České republice, zastoupené Celním úřadem Břeclav-dálnice, spotřební daň ve výši 167.598.298,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 63.504.074,- Kč,
dne výše SPD výše DPH celní dluh
6. 9. 1994 247.500,- Kč 93.085,- Kč 340.585,- Kč
a v dalších případech citovaných na str. 19 – 37 rozsudku,
čímž porušil ustanoveni §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. - celní zákon (ve znění pozdějších předpisů), §3 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (ve znění pozdějších předpisů) a §3 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 587/1992 Sb. o spotřebních daních (ve znění pozdějších předpisů), a tímto jednáním způsobil České republice celkovou škodu ve výši 420.957.148,- Kč,
4) v období od 21. 9. 1994 do 27. 4. 1995 jako jediný jednatel a společník firmy CWA, spol. s r. o., v úmyslu vyhnout se celnímu řízeni, odejmout dovážené zboží celnímu dohledu, zakrýt daňovou povinnost firmy CWA, spol. s r. o., zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot ze Slovenské republiky od firmy SLOVNAFT, a. s., na území České republiky pro kupující firmu CWA, spol. s r. o., a umožnit jí, aby se této povinností i v budoucnu vyhnula, přičemž v celním řízení předstíral postaveni firmy UNITIP, spol. s r. o., se sídlem Slušovice, Nové Dvory 610, okres Zlín, jako deklarant/zástupce a formálně i jako příjemce dováženého zboží,
a to celkem ve 14 případech v období od 21. 9. 1994 do 5. 10. 1994, kdy neuhradil České republice, zastoupené Celním úřadem Strání-Květná, spotřební daň ve výši 3.442.561,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 1.291.099,- Kč,
dne výše SPD výše DPH celní dluh
21. 9. 1994 247.500,- Kč 93.086,- Kč 340.586,- Kč
a obdobně v dalších případech popsaných na str. 38 rozsudku,
a dále v celkem 80 případech v období 19. 4. 1995 do 27. 4. 1995, kdy neuhradil České republice, zastoupené Celním úřadem Břeclav-dálnice spotřební daň ve výši 19.153.738,- Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 6.609.168,- Kč,
dne výše SPD výše DPH celní dluh
19. 4.1995 275.540,- Kč 97.530,- Kč 373.540,- Kč
a dále v popsaných případech na str. 38 – 40 rozsudku,
čímž porušil ustanovení §81 odst. 1 písm. a) a §83 odst. 1 zák. č. 13/1993 Sb. - celní zákon (ve znění pozdějších předpisů), §3 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty (ve znění pozdějších předpisů) a §3 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 587/1992 Sb. o spotřebních daních (ve znění pozdějších předpisů) a tímto jednáním způsobil České republice zastoupené Celním úřadem Starý Hrozenkov (nyní Celní úřad Uherské Hradiště) celkovou škodu ve výši 4.733.660,- Kč, a dále České republice zastoupené Celním úřadem Břeclav-dálnice (nyní Celní úřad Břeclav) celkovou škodu ve výši 25.762.906,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněnému R. V. uložen podle §148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 2.000.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl uhrazen, v trvání jednoho roku.
Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný V. odvolání směřující do všech výroků rozsudku, odvolání podal také státní zástupce, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 6 To 118/2008, obě odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. To opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Je toho názoru, že rozhodnutí krajského soudu trpí vadou nesprávného právního posouzení skutku, kterou odvolací soud neodstranil, naopak je v plném rozsahu přejal do svého rozhodnutí.
Nejmarkantnější hmotně právní vadu shledává v tom, že popis skutku rozsudku krajského soudu neuvádí, vyjma obecných formulací, jakým konkrétním jednáním, které bylo v příčinné souvislosti k následku, měl obviněný naplnit skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
V případě skutku ad 1 není v popisu skutku uvedeno, proč mělo být předstírání postavení firmy K. B. v příčinné souvislosti ke zkrácení daně. Takový popis skutku považuje dovolatel za nepřiměřeně abstraktní, vylučující jeho řádnou individualizaci. Navíc takto popsaný skutek podle dovolatele nenaplňuje všechny znaky trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., absentuje rovněž popis spojitosti mezi obviněným a jednáním pod bodem 1. Samotné předstírání postavení firmy K. B. totiž ke spáchání uvedeného trestného činu vést nemůže. Podle mínění dovolatele jde přitom o takovou vadu skutkové věty rozsudku, která nemůže být zhojena jeho popisem v odůvodnění.
Obdobné námitky pak vznáší i ve vztahu ke skutkům pod body 2 - 4 rozsudku krajského soudu, i zde podle dovolatele chybí údaj o tom, jak předstíráním postavení dalších firem došlo ke zkrácení daně. Ani předstírání postavení celního deklaranta při tehdy platné právní úpravě nemohlo zkrácení daně způsobit. Jednání popsané ve výroku tedy podle přesvědčení obviněného není v příčinné souvislosti s následkem, tj. uvedením v omyl celního úřadu a vznikem škody.
U skutků pod body 1 a 2 navíc namítá, že pokud by je spáchal tak, jak jsou ve výroku popsány, musel by je spáchat nikoli jako samostatný pachatel, nýbrž jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. anebo jako účastník podle §10 odst. 1 tr. zák. Přitom K. B. i V. G. byli odsouzeni pro totožný následek (daňový dluh) rovněž v pozici samostatného pachatele. Podle dovolatele je však vyloučeno, aby po jejich odsouzení jako samostatných pachatelů byl pro stejný skutek při respektování zásady ne bis in idem odsouzen jako samostatný pachatel i on. Přitom jednání popsané ve výroku rozsudku krajského soudu nelze podle obviněného podřadit ani pod žádnou z forem spolupachatelství, ani pod žádnou z forem účastenství dle §10 odst. 1 tr. zák.
Obviněný rovněž namítá, že soudy se nevypořádaly s otázkou komisionářské smlouvy jako údajně simulovaným právním úkonem. Pokud by se skutečně jednalo o simulovaný právní úkon, klade obviněný otázku, jak je za této situace možné, že obviněný H. byl obžaloby zproštěn, zatímco obviněný G. ve stejné situaci byl pravomocně odsouzen. Podíl na trestné činnosti měl podle názoru obviněného vyplývat již z pouhé smluvní akceptace role komisionáře. Podle dovolatele v takovém případě nemůže za nesplnění povinnosti komisionáře nést odpovědnost on. Poukazuje v této souvislosti na postup daňových orgánů, které nikdy nevyměřily dluh na spotřební dani a DPH společnosti CWA.
Existence pravomocného zprošťujícího rozsudku ohledně A. H. musí podle obviněného vést k závěru, že skutek pod bodem 3 výroku tak není trestným činem.
V další části svého dovolání činí obviněný návrh, aby předseda senátu podle §265o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Poukazuje přitom na dlouhou dobu, která uplynula od doby, kdy mělo dojít k projednávaným skutkům, na špatný zdravotní stav svůj i svého syna, který je odkázán na jeho péči.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně a v souladu s ust. §265m tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, případně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikáže věc příslušnému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednala rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
V jeho úvodu nejvyšší státní zástupkyně rekapituluje výklad mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle ní představují dovolací námitky obviněného především polemiku s hodnocením důkazů, které bylo v rozhodující míře provedeno soudem prvého stupně a s nímž se ztotožnil i soud odvolací (odkazuje v tomto ohledu především na pasáže na str. 25 až 29 usnesení vrchního soudu). Správné je shledává i nejvyšší státní zástupkyně. Pokud by v dovolání byly obsaženy jen námitky tohoto typu, bylo by podle ní namístě dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za námitku naplňující obviněným deklarovaný dovolací důvod považuje tu, podle níž skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvého stupně nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., a dále tu, podle které není možné, aby byl uznán vinným skutky pod body 1) a 2) jako samostatný pachatel, když pro stejný skutek byly uznány vinnými další osoby. Obě však hodnotí jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k první z uvedených námitek nejvyšší státní zástupkyně uvádí, že k naplnění znaků skutkové podstaty dle §148 odst. 1 tr. zák. může dojít i tím, že povinná osoba nepodá daňové přiznání a následně nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty, ačkoli obdržela zdanitelné plnění, které podléhalo těmto daním. O takový případ se podle ní jednalo v posuzované věci, když obviněný věděl, že zmíněná daňová povinnost není plněna ani společností CWA, s. r. o., jako jediným vlastníkem dovážených pohonných hmot, v níž působil jako jediný jednatel a společník, ani dalšími fyzickými či právnickými osobami, jejichž postavení v celním řízení předstíral, tj. věděl, že daně zůstanou nezaplacené.
Ve vztahu k druhé uplatněné námitce pak nejvyšší státní zástupkyně uvádí, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu dle §148 tr. zák. může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň nebyla jemu nebo jinému subjektu daně vyměřena buď vůbec nebo v zákonné míře, a daň tak bude krácena ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně tak nutně nemusí být totožný a není tudíž možno zaměňovat daňovou odpovědnost (povinnost zaplatit daň) s trestní odpovědností za krácení daně. U spolupachatelství je proto nerozhodné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácené daně nebo jen do její části. V tomto ohledu poukazuje na č. 25/1968 Sb. rozh. trest. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1270/2006. Podle nejvyšší státní zástupkyně skutkový základ, tak jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, poskytuje dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného R. V. jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Podle ní je přitom zřejmé, že tento trestný čin spáchal obviněný společným jednáním s dalšími spolupachateli ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., když podíl těchto osob na trestné činnosti spáchané obviněným byl různý. Podle respektované trestněprávní nauky však není nutné, aby se každý ze spolupachatelů účastnil trestné činnosti ve stejném rozsahu. V této souvislosti odkazuje na skutková zjištění soudů v této věci, podle nichž stál obviněný v pozadí celé trestné činnosti, přičemž využil k její realizaci i nastrčené osoby. Jelikož o vině obviněných K. B., V. G. a A. H. bylo rozhodováno v samostatně vedených trestních řízeních, není ve výrocích těchto rozhodnutí uváděn obviněný jako spolupachatel dle §9 odst. 2 tr. zák. Nicméně vzhledem k tomu, že spolupachatelství na rozdíl od přípravy dle §7 tr. zák., pokusu trestného činu dle §8 tr. zák. a účastenství dle §10 tr. zák. se výslovně neoznačuje jako zvláštní forma trestného činu (§89 odst. 1 tr. zák.), není nutné je uvádět v právní větě odsuzujícího rozsudku (poukazuje v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 944/2003).
Na podkladě této argumentace nejvyšší státní zástupkyně v petitu svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky, které uplatnil obviněný R. V. ve svém dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Pod uvedený dovolací důvod proto nebylo možno zahrnout ty námitky dovolatele, kterými zpochybňoval postup nižších soudů, které podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich skutkové závěry o jednání obviněného, zahrnující i závěry o jeho úmyslu a motivaci. Ty vyplývaly ze skutkových závěrů soudů, že transakce mezi společností CWA, s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl obviněný na straně jedné a společnostmi K. B., V. G. –K., A. H., HOREX Zlín, s. r. o., a UNITIP, s. r. o., na straně druhé, byly pouze předstírané, vedené úmyslem obviněného zbavit společnost CWA, s. r. o., daňové povinnosti. To se týká i účelu komisionářských smluv jako simulovaných právních úkonů, jejichž obsahu se obviněný dovolával. Tyto námitky proto přezkumnou povinnost dovolacího soudu nezakládaly.
Naproti tomu za námitky naplňující deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud následující námitky:
1) Popis všech skutků ve výroku rozsudku nalézacího soudu je příliš obecný, není z něj patrna příčinná souvislost mezi tvrzeným předstíráním postavení jiných společností, resp. předstírání postavení celního deklaranta a následkem v podobě způsobení škody zkrácením daně .
Tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Výrok rozsudku Krajského soudu v Brně obsahuje všechny rozhodné skutečnosti naplňující znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle závěru soudů obviněný v posuzovaném případě naplnil tím, že ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu.
V souladu s konstantní judikaturou se za zkrácení daně považuje jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena buď nižší daň anebo k vyměření této daně vůbec nedojde. Jedním ze způsobů zkrácení je přitom i úmyslné opominutí povinnosti podat daňové přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Právě o takový případ se jednalo v posuzované věci obviněného R. V., přičemž podle Nejvyššího soudu je to z výroku rozsudku krajského soudu jednoznačně patrno.
Ve výroku pod bodem 1 tohoto rozsudku se mimo jiné uvádí, že obviněný jako jediný jednatel a společník firmy CWA, s. r. o. (tedy osoba odpovědná za plnění daňových povinností společnosti), po dohodě s K. B. v úmyslu vyhnout se celnímu řízení, odejmout dovážené zboží celnímu dohledu, zakrýt daňovou povinnost firmy zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty za dovoz pohonných hmot od firmy Slovnaft, a. s., umožnit, aby se společnost CWA, s. r. o., této povinnosti i v budoucnu vyhnula, poté, co nakoupil motorovou naftu, v celním řízení předstíral postavení firmy K. B. jako příjemce dováženého zboží (následuje specifikace 20 realizovaných dovozů), přičemž ani on ani K. B. neuhradili spotřební daň v celkové výši 8.316.831,- Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 3.028.313,- Kč, čímž porušil ustanovení (následuje přehled porušených norem) a tímto jednáním způsobil České republice celkovou škodu ve výši 11.345.144,- Kč.
Obdobně je konstruován popis skutku pod bodem 2 výroku s tím rozdílem, že zde šlo o dohodu mezi obviněným a V. G., kde vedle předstírání postavení příjemce dováženého zboží se jednalo i o předstírání postavení deklaranta/zástupce, a to ve vztahu ke 207 dovozům specifikovaným ve výroku.
V případě skutků pod body 3 a 4 je konstrukce skutkové věty rozsudku opět obdobná s tím rozdílem, že zde chybí výslovné konstatování dohody s A. H., resp. M. Č. (z rozdílných důvodů, které jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku).
Nicméně ze znění výroků zmíněných H. je shodně patrno, že povinnost zaplatit spotřební daň a daň z přidané hodnoty dopadala ve všech H. uvedených případech na společnost CWA, s. r. o., když dovezené pohonné hmoty zůstávaly i po dovozu do ČR v jejím vlastnictví, společnost CWA, s. r. o, však prostřednictvím obviněného V. činila kroky popsané ve výrocích rozsudku, aby se daňové povinnosti vyhnula. Tyto kroky spočívaly v tom, že v případě skutků pod body 1 a 2 po dohodě s dalšími aktéry, v případě skutku pod body 3 a 4 bez prokázané dohody s majiteli společností, předstírala, že tyto společnosti jsou skutečnými příjemci (někdy současně i deklaranty) dováženého zboží a že tudíž daňová povinnost vzniká jim. Tato povinnost však plněna těmito společnostmi nebyla, neboť skutečnými příjemci nebyly (a neměly tak ani prostředky k plnění této povinnosti, když bližší okolnosti, případně dílčí odchylky od popsaného postupu, včetně důvodů pro ně, jsou popsány v odůvodnění rozsudku). Z výroků rozsudku tak vyplývá i úmysl obviněného zahrnující nejen to, že společnost CWA, s. r. o., se tak vyhne v rozsudku specifikované zákonné daňové povinnosti, ale i srozumění s tím, že tato daňová povinnost nebude plněna ani subjekty, které fiktivně byly prezentovány jako příjemce dovážených pohonných hmot. Je tedy z výroků rozsudku zřejmý nejen vznik škody (jejíž výše je řádně specifikována), ale i fakt, že k této škodě došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného V.
2) Pravomocné odsouzení K. B. a V. G. pro stejný skutek zakládá podle dovolatele nemožnost jeho odsouzení jako samostatného pachatele. To by bylo možné jen v případě, že by byl uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo účastník v některé z jeho forem podle §10 tr. zák. Jeho odsouzení jako samostatného pachatele pro týž skutek podle dovolatele brání překážka ne bis in idem (ne dvakrát za totéž). Navíc zatímco K. B. a V. G. byli pravomocně uznáni vinnými, A. H. byl pro obdobný skutek obžaloby zproštěn.
I tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. V předmětné věci, jak patrno z obsahu spisu, bylo trestní řízení proti obviněnému V. jako hlavnímu pachateli a dalším obviněným, kteří jsou v rozsudku označováni termínem „bílí koně“, tedy nastrčeným osobám, které měly nést trestní odpovědnost místo něj, vedeno společně. Nakonec z důvodů, které trestní řád připouští, bylo řízení proti obviněnému V. vyloučeno ze společného řízení a vedeno samostatně. K námitce vznesené dovolatelem Nejvyšší soud uvádí, že jedině v případě, že stíhaný skutek měl být podle závěrů soudů spáchán toliko jediným pachatelem, je vyloučeno, aby pro tentýž skutek byl uznán vinným ještě další pachatel (aniž by byl původní rozsudek v předepsaném řízení zrušen).
Naproti tomu v případě, kdy tentýž skutek spáchá více pachatelů (ať již společným jednáním dle §9 odst. 2 tr. zák. nebo v postavení hlavního pachatele a účastníků), nic nebrání tomu, aby byli stíháni a odsouzeni odděleně (byť společné řízení by mělo v zásadě preferováno).
V posuzované věci krajský soud, jak patrno z výroku rozsudku, dovodil, že přinejmenším K. B. a V. G. se na části trestné činnosti obviněného R. V. podíleli jako spolupachatelé, byť v méně důležité roli. Jak správně vyzdvihla ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, spolupachatelství není zvláštní formou trestné činnosti, nemá samo o sobě vliv na právní posouzení činu, takže citace ust. §9 odst. 2 tr. zák. se podle převažující soudní praxe nepovažuje za obligatorní součást právní věty výroku rozsudku.
V případě A. H. závěr o jeho podílu na spáchaném skutku přímo z výroku rozsudku Krajského soudu v Brně nevyplývá, lze ho dovodit z jeho odůvodnění (viz str. 109-110 rozsudku krajského soudu, resp. str. 26-27 usnesení vrchního soudu). Nicméně v této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěry soudu rozhodujícího o vině obviněného V. nejsou závazné, pokud jde o otázky viny dalších osob, které se na jeho trestné činnosti měly podílet. Vina obviněného V. trestným činem podle §148 tr. zák. by ostatně byla dána i v případě, že by se A. H. na jeho trestné činnosti vědomě nepodílel, jako to soudy dovodily v případě M. Č., majitele společnosti U., s. r. o.
IV.
Lze tedy shrnout, že námitky obviněného R. V., které naplnily deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud přitom neshledal důvody pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Takový postup nemohl odůvodnit ani neutěšený zdravotní stav obviněného, resp. nutnost pečovat o jeho vážně nemocného syna. Tyto skutečnosti by eventuálně mohly být podkladem pro návrh na odklad výkonu trestu podle §322 tr. ř., o němž by rozhodoval Krajský soud v Brně, nebo pro žádost o milost prezidenta republiky podle §366 tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr