ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.1367.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 1367/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. listopadu 2010 o dovolání podaném obviněným J. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 7 To 113/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 39/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2008, č. j. 17 T 39/2007-848, byl obviněný J. V. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „ tr. zák.“) na tom skutkovém základě, že „dne 2. 3. 2002 kolem 0.15 hodin v P., v prostoru před domem v Č. ulici, po požití nejméně tří desetistupňových piv a dvou velkých odlivek whisky, pod vlivem alkoholu maje v krvi kolem 0,82 – 1,00 g/kg alkoholu, napadl poškozeného M. C., vystřelovacím nožem o délce rukojeti 11,5 cm a délce čepele 9 cm, v postavení čelem proti poškozenému, bodl jej zepředu kolmo na stěnu hrudní tak, že čepel celou délkou vnikla do hrudníku, a kolmo na stěnu břišní nejméně střední silou a způsobil mu bodnou ránu hrudníku pod levou prsní bradavkou pronikající do dutiny hrudní pod levou prsní bradavkou dvakrát do těla a způsobil mu bodnou ránu hrudníku pod levou prsní bradavkou pronikající do dutiny hrudní, levou plící a přední stěnou levé srdeční komory do jejího nitra a bodnou ránu levého podbřišku pronikající k lopatě kosti kyčelní, čímž mu způsobil delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví a poškodil srdce a plíce, přičemž věděl, že útok vede do části těla, kde se nachází životně důležité orgány, jejichž poškozením hrozí napadenému smrt, k níž u poškozeného nedošlo pouze v důsledku včasné specializované chirurgické pomoci; při následném fyzickém napadení s poškozeným M. L., tohoto bodl nožem do pravého stehna a způsobil mu bodnořeznou ránu pravého stehna, lehké zranění vyžadující léčbu v délce kolem 14 dnů“. Za to mu byl podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla současně obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozeným.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 To 113/2008-907, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 9. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Na základě dovolání obviněného J. V. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 3 Tdo 439/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém v pořadí již druhém zrušujícím rozhodnutí zároveň podrobně rozvedl, jaké vady a pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu zjistil, a uložil mu, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil (k tomu v podrobnostech viz str. 7 - 9 citovaného zrušujícího usnesení). Nejvyšší soud v projednávané věci nesdílel názor soudů prvního a druhého stupně, že ve věci učiněná skutková zjištění dovolovala spolehlivý hmotně právní závěr, že se obviněný ve vztahu k poškozenému M. C. dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Především totiž nebylo zjištěno, z jakého důvodu vlastně obviněný poškozeného pobodal a zda vůbec jednal ve vražedném úmyslu, byť nepřímém. Tedy zda existovaly nějaké okolnosti subjektivní povahy, jež by vedle způsobu a intenzity provedení činu svědčily o tom, že vůle obviněného ve formě chtění nebo alespoň srozumění vyjadřovala aktivní vztah ke způsobenému následku, a to nikoli jen k poranění poškozeného, nýbrž i k jeho usmrcení (§219 tr. zák.).
Vrchní soud v Praze poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 9. 3. 2010, č. j. 7 To 113/2008-986, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2008, č. j. 17 T 39/2007-848, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal obviněného vinným trestným toliko činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. opět uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.
Také toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. V. následně dovoláním , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí nereflektuje tu skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně hmotně právních trestních předpisů a že tedy bylo namístě zcela jiné právní posouzení skutku, a to podle §146a zákona č. 40 /2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/). Ze znaleckých posudků mělo podle dovolatele vyplývat, že mohl jednat a zřejmě i jednal ze strachu, úleku i zmatku, že nemá sklony k chorobnému agresivnímu chování a je emočně labilní. Protože se ani v řízení po zrušení předcházejícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nepodařilo zjistit žádný motiv (pohnutku) jeho jednání, znamená to, že tak nelze vyloučit, že skutečně jednal v silném rozrušení a ve strachu, úleku, zmatku nebo z jiného omluvitelného hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Za takového stavu, který nebyl dosavadním dokazováním vyloučen, pak podle dovolatele nelze s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo naznačovoanou možnost vyloučit.
V závěru dovolání pak s ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 7 To 113/2008, a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní stav řízení a obsah předcházejících rozhodnutí soudů v dané věci, jakož i argumentaci dovolatele obsaženou v jeho posledním mimořádném opravném prostředku. Následně poukázal na obsah ustanovení §146a tr. zákoníku a rozvedl zákonné podmínky, které musí být splněny, aby bylo možno jednání pachatele právně kvalifikovat jako trestný čin (přečin) ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Následně shrnul, že pro tuto právní kvalifikaci je významná existence skutkových okolností, které lze následně posoudit buď jako podnět mimořádné intenzity (tedy nikoli jakýkoli podnět), způsobující omluvitelné hnutí mysli (nikoli jakékoli emoce) nebo jako zavrženíhodnou (tzn. nikoli jakoukoli) provokaci poškozeného. Taková situace však v posuzovaném případě podle názoru státního zástupce nenastala, neboť z výsledků provedeného dokazování žádné obdobné skutkové okolnosti zjištěny nebyly. Z toho důvodu v dané věci nebylo možno dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty obviněným navrhovaného trestného činu (přečinu) ve smyslu §146a tr. zákoníku.
Státní zástupce proto své vyjádření uzavřel tím, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně připomněl, že navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Souhlas s konáním neveřejného zasedání pak vyslovil pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným rozhodnutím (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Znovu je namístě připomenout, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení , které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Jak již Nejvyšší soud opakovaně konstatoval ve svých minulých rozhodnutích, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V posuzované věci byl hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že s ohledem na změnu hmotně právních trestních předpisů mělo být jeho jednání (vzhledem k absenci motivu a při respektování zásady in dubio pro reo) posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, neboť ze zjištění soudů nelze vyloučit, že právě z některé omluvitelné pohnutky jednal.
Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (se sazbou na dvě léta až osm let odnětí svobody), kterým byl dovolatel uznán vinným, se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví (z hlediska trestnosti činu /§2 odst. 1 tr. zákoníku/ pak srov. ustanovení o zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se sazbou na tři léta až deset let odnětí svobody).
Naproti tomu trestného činu (přečinu) ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku (se sazbou až na čtyři léta odnětí svobody) se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Pokud jde o právní posuzování znaků výše citované skutkové podstaty, musí být po skutkové stránce zjištěno, že silné rozrušení pachatele pochází ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení mysli pachatele je okolnostmi (objektivními, subjektivními) vyvolaný duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či jiné psychické predispozice pachatele, anebo je silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli. Silné rozrušení může u pachatele vzniknout postupně, např. v důsledku narůstajících obav o život při pronásledování, ale i náhle.
Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z pochopitelných a v tomto smyslu i polehčujících duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o obavu z jiné vážné újmy na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky silně vystupňované, které sice přímo neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má takový afekt závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami.
Podstatou „předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ je chování poškozeného vyznačující se tím, že je v příkrém rozporu s pravidly morálky a svědčí mj. o zvrhlosti, bezcitnosti a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo vůči společnosti. Mělo by se tedy jednat o mimořádně zlé či zraňující úmyslné jednání poškozeného, v jehož důsledku může pachateli hrozit způsobení vážnější újmy (k tomu srov. v právní nauce Šámal a kol.: Trestní zákoník, komentář – II. díl., C. H. Beck, Praha 2010, str. 1385 a násl., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010).
Výše uvedené zásady Vrchní soud v Praze - pokud jednání dovolatele nekvalifikoval podle §146a odst. 3 tr. zákoníku - svým rozhodnutím neporušil.
Skutkové okolnosti vztahující se ke znakům ustanovení §146a tr. zákoníku totiž musí být v konkrétním případě pozitivně zjištěny (resp. alespoň některá z nich), a to na podkladě výsledků provedeného dokazování. V daném případě však ze skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, z něhož musel při právním posuzování věci vycházet i Nejvyšší soud, především vyplynulo, že poškozený M. C. v kritickou dobu telefonoval a nijak obviněného před tím nenapadal ani neprovokoval. Skutečnost, že se soudům ani po doplněném dokazování nepodařilo zjistit pohnutku jednání obviněného (dovolatele), pak měla - vedle povahy útoku - význam z hlediska posouzení toho, zda projev dovolatelovy vůle ve formě chtění nebo alespoň srozumění vyjadřoval jeho aktivní vztah ke způsobení smrtelného následku (tzv. vražedný úmysl) a nikoli jen ke způsobení poruchy na zdraví. Při nezjištěném motivu pachatele činu však zároveň nelze automaticky presumovat existenci zákonem předpokládaných skutkových okolností, které umožňují dovodit, že pachatel jednal z omluvitelné pohnutky ve smyslu §146a tr. zákoníku, zvláště jestliže takový závěr nelze v posuzovaném případě opřít o soudy zjištěný skutkový stav věci.
Jestliže dovolatel poukazuje na porušení principu in dubio pro reo , je třeba vzít v úvahu, že právě z důvodu pochybností o tom, co vlastně bylo motivem inkriminovaného činu (viz předcházející /zrušující/ rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebyl dovolatel nakonec shledán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., ale toliko trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Na druhé straně však nebylo možno přijmout tvrzení dovolatele, že v daném případě mohl jednat též ze strachu, úleku, zmatku apod., neboť tato hypotetická varianta průběhu skutkového děje se nachází zcela mimo rámec soudy zjištěného skutkového stavu věci (viz výrok o vině v napadeném rozsudku). Navíc jde o procesní otázku (hodnocení důkazů), která neodpovídá uplatněnému hmotně právnímu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z důvodů jednotlivě rozvedených v předcházejících odstavcích má Nejvyšší soud za to, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Zjištěný skutek byl po právní stránce navíc správně hodnocen i podle kritérií uvedených v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku (viz str. 7). Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že předmětný skutek bylo po právní stránce třeba posuzovat jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku.
Jelikož námitky obviněného J. V. nebyly shledány jakkoliv opodstatněnými, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler