ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.273.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 273/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. dubna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném PhDr. A. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, č. j. 44 To 107/2009-349, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 13. 10. 2009, č. j. 44 To 107/2009-561, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 Nt 254/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Praha 3 ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. ZT 211/2006, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. za použití §12 tr. zák. zastaveno trestní stíhání obviněné PhDr. A. D. pro skutek spočívající v tom, že „dne 12. 12. 2005 v době od 12.00 hod do 18.30 hod. a dále v nezjištěném období v prosinci roku 2005 opakovaně telefonovala z místa svého trvalého bydliště do zaměstnání poškozeného R. B., tedy do D. p. a., a. s., P. U. v., kde sdělovala jeho vedoucímu Z. P., že ji poškozený B. obtěžuje telefonáty, že volá ze služebního telefonu, vloupal se jí do bytu a že je sexuální deviant“ , v němž byl spatřován trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), neboť bylo zjištěno, že obviněná nebyla s ohledem na své závažné duševní onemocnění v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. Toto usnesení nabylo právní moci dne 24. 8. 2006, kdy státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením sp. zn. KZT 1342/2006 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost PhDr. D. proti shora citovanému usnesení obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3 jako nedůvodnou. Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 3 následně podala u tamního obvodního soudu ohledně jmenované návrh na uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě podle 72 odst. 2 písm. a) tr. zák.
O výše uvedeném návrhu pak rozhodla samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 usnesením ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 1 Nt 254/2006, tak, že podle §72 odst. 1 tr. zák. se PhDr. A. D. ukládá ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní.
Stížnost, kterou PhDr. A. D. podala proti předmětnému rozhodnutí, ve druhém stupni jako nedůvodnou zamítl Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2009, č. j. 44 To 107/2009-349, ve spojení s usnesením ze dne 13. 10. 2009, č. j. 44 To 107/2009-561. Usnesení soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 13. 10. 2009 (§140 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí stížnostního soudu napadla PhDr. A. D. mimořádným opravným prostředkem - dovoláním , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
V jeho odůvodnění dovolatelka poukázala především na výpověď svědka P. Z. učiněnou v řízení před soudem prvního stupně konaném o návrhu na uložení ochranného léčení, v níž uvedl, že z kontextu a způsobu, jímž se měla vyjádřit k osobě poškozeného R. B., nedospěl k závěru, že by mu sdělovala údaj zakládající se na pravdě. V tomto smyslu tedy nebyl naplněn důležitý předpoklad uvedený v ustanovení §206 odst. 1 tr. zák., že by svědkovi sdělovala informace způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného, resp. poškodit ho v zaměstnání, narušit jeho rodinný vztah nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Údaje (pokud mu je dovolatelka vůbec sdělila) svědek vnímal zjevně jako jistou nadsázku a nikoli jako účelově a vážně sdělované informace. Jakákoliv skutečnost svědčící o opaku ze žádného ve věci provedených důkazů nevyplynula. Podle dovolatelky lze maximálně připustit, že se z její strany jednalo o vyjádření na adresu poškozeného nevhodné a nekorektní, avšak nikoli natolik společensky nebezpečné, aby naplňovalo znaky trestného činu pomluvy. Poukázala také na to, že se za svá slova v rámci projednání věci před soudem dne 14. 1. 2009 omluvila, čímž projevila svůj kritický subjektivní vztah k tomuto jednání.
Podle dovolatelky nebyl splněn ani další předpoklad pro uložení ochranného léčení ve smyslu §72 tr. zák., a sice nebezpečnost jejího pobytu na svobodě pro společnost. Podle názoru dovolatelky není ze znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Š. ale ani z jejího vystupování před soudem, zejména v posledním období, možno dospět ke spolehlivému závěru, že její pobyt na svobodě je nebezpečný jak pro společnost obecně, tak pro její bezprostřední okolí. To znamená, že její projevy nejsou takové, jaké má na mysli ustanovení §72 odst. 1 tr. zák., kde se hovoří o pobytu na svobodě jako o nebezpečném. Aby bylo skutečně nutno sáhnout k tak invazivnímu zásahu do jejích osobních práv, jako je psychiatrické ochranné léčení, musela by z jejího jednání hrozit společnosti a jejím členům skutečně vážná újma. Za tu však podle dovolatelky nelze považovat pouhý verbální konflikt, resp. výměny názorů se sousedy, jinými občany nebo dokonce úřady. Před takovými, byť diskutabilními či kontroverzními projevy člověka, trestní právo ochranu neposkytuje. Pokud tedy v řízení před soudem někteří svědci tvrdili, že mezi nimi a dovolatelkou došlo k nějaké výměně názorů nebo že je dovolatelka verbálně kritizovala, pak taková verbální kritika z očí do očí, případně vyslovená při setkání, není trestným činem a před takovým jednáním lze připustit maximálně ochranu prostředky práva občanského, příp. správního (přestupkového). Dovolatelka je tedy přesvědčena, že za daných okolností je i uložené ochranné léčení v ambulantní formě výrazným a neproporcionálním zásahem do jejích osobnostních práv v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
V další části podaného dovolání pak vyslovila nesouhlas se závěry znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Š. a namítla, že měl být vypracován další - revizní znalecký posudek, který by se týkal nejen jejího duševního stavu, ale rovněž posouzení otázky, zda v jejím případě je skutečně nutné - vzhledem ke konkrétní míře nebezpečnosti jejích projevů pro společnost - ochranné léčení ukládat. V tomto směru je dle jejího názoru dokazování neúplné. K vlastnímu posudku MUDr. Š. dovolatelka uvedla, že obsahuje několik spekulativních závěrů, a to právě v bodě, kdy se vyjadřoval k její potencionální nebezpečnosti pro společnost. Názor znalce, že by se v budoucnu mohla dopouštět dokonce trestného činu omezování osobní svobody nebo porušování domovní svobody, není podle ní ničím podložen, zvláště pokud se dosud žádného takového jednání nedopustila a nejsou jakékoliv indicie, že by tak měla učinit v budoucnu. Posudek navíc nezohlednil skutečnost, že od spáchání skutku, pro který byla trestně stíhána, žádný jiný čin, jenž by byl předmětem trestního nebo přestupkového řízení, nespáchala. Znalec se spíše jen obecně zabýval generalizujícími definičními znaky její diagnózy, aniž by učinil individualizovaná zjištění k její osobě a konkrétnímu případu. Vzhledem k časovému posunu, absenci jakéhokoliv jednání obdobného tomu, pro které byla trestně stíhána, prokazatelné změně svého chování v posledních letech i pozitivní prognóze, kdy sama navštěvuje psychiatrii z vlastní iniciativy, aby dospěla k lepšímu poznání svého zdravotního stavu, měl podle dovolatelky soud zvážit, zda je uložení ochranného léčení (byť v ambulantní formě) nyní nezbytné a zda není namístě návrh státní zástupkyně zamítnout a řízení zastavit, už pro jeho nepřiměřenou délku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům v závěru dovolání navrhla, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, sp. zn. 44 To 107/2009, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 1 Nt 254/2006, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že část v něm obsažené argumentace směřuje proti hodnocení provedených důkazů a činí závěr odlišný od skutkových zjištění soudu. Konkrétně se jedná o námitku, že informace sdělená dovolatelkou P. Z. nebyla způsobilá relevantním způsobem poškodit R. B., neboť jí P. Z. neuvěřil, a že toto jednání skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. nenaplňuje, a dále o námitku, že pobyt dovolatelky na svobodě není ve smyslu §72 odst. 1 tr. zák. nebezpečný, neboť její konflikty s okolím se omezují na pouhou slovní výměnu názorů se sousedy, což postrádá potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost.
V této souvislosti státní zástupce připomněl, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry přitom v daném případě dle názoru státního zástupce dány nejsou. Informace opakovaně sdělené PhDr. A. D. P. Z. byly v obecné rovině nepochybně způsobilé poškodit značnou měrou R. B. u spoluobčanů, a to jak v zaměstnání, tak i v rodinném životě, jak to má na mysli ustanovení §206 odst. 1 tr. zák. Je pak méně významné, zda P. Z. těmto informacím (pomluvám) uvěřil či zda jim právě s ohledem na svoji osobní známost s R. B. neuvěřil, neboť v obou případech by se jednalo o čin jinak trestný podle §72 odst. 1 tr. zák., kdy pachatelka za něj není pro nepříčetnost trestně odpovědná. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů také vyplývá, že vedle projednávané pomluvy R. B. měla dovolatelka řadu dalších incidentů se svým okolím, přičemž se zdaleka nejednalo jen o v dovolání uváděné bezvýznamné slovní konflikty se sousedy, ale i o jejich veřejné napadání či o několik trestních oznámení na ně pro údajné vloupání do bytu.
Z uvedených skutečností je dle názoru státního zástupce zřejmé, že pobyt dovolatelky na svobodě je ve smyslu §72 odst. 1 tr. zák. nebezpečný a že rozhodnutí soudu o uložení ochranného psychiatrického léčení (navíc pouze ambulantní formou) bylo učiněno v souladu se zákonem. Proto navrhl, aby dovolání PhDr. A. D. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a aby tak bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné.
Dovolatelka PhDr. A. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. K vlastnímu podání PhDr. A. D. označenému jako „dovolání“ pak nebylo možno s ohledem na ustanovení §265d odst. 2 věta druhá tr. ř. přihlížet.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné opatření.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které je dovolání opíráno, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pak spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (§71 tr. zák.), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Je-li tímto ochranným opatřením ochranné léčení podle §72 tr. zák., může nesplnění podmínek spočívat např. v tom, že pachateli bylo uloženo ochranné léčení podle §72 odst. 1 tr. zák., ačkoliv nespáchal čin jinak trestný, anebo pobyt pachatele na svobodě není nebezpečný, popř. bylo pachateli uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněným dovolacím důvodům - ani žádnému jinému z taxativně stanovených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. - neodpovídají skutkové námitky dovolatelky vůči rozsahu či neúplnosti provedeného dokazování ve vztahu ke zjištění jejího duševního stavu, kdy soudům vytýká, že vycházely toliko z jediného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. J. Š., Ph.D., a neprovedly důkaz znaleckým posudkem revizním, a námitka vůči způsobu, jakým soudy předmětný znalecký posudek jako důkaz hodnotily. Za právně relevantní z hlediska výše uvedeného hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani argumentaci dovolatelky, kdy své jednání jako celek v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy bagatelizuje do formy pouhých verbálních konfliktů, výměn názorů či dokonce „verbální kritiky z očí do očí“ a teprve v návaznosti na tom dovozuje minimální nebezpečnost svého jednání a pobytu na svobodě pro společnost a své bezprostřední okolí.
Uvedené námitky se ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (rozsahu dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů), neboť zčásti popírají zjištěný skutkový stav věci či směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku a při zkoumání zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení (navrhovaného státní zástupkyní podle §239 tr. ř.) vycházely.
To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila dovolatelka právně relevantně námitkou, že samotný adresát telefonického sdělení, jímž se měla dopustit pomluvy poškozeného R. B., a to jeho nadřízený P. Z., podle zjištění soudů nepovažoval její informace o poškozeném za věrohodné a v důsledku toho pak nemohly ani být způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů, poškodit ho v zaměstnání nebo narušit jeho rodinné vztahy či přivodit mu jinou vážnou újmu. Proto se podle svého názoru nemohla dopustit trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností a která může vyvolat shora uvedený následek. Adresátem takového sdělení může být byť jen jedna osoba rozdílná od pomlouvaného. Nepravdivý údaj se může týkat projevů jednání pomlouvané osoby, jejích vlastností nebo smýšlení. Se zřetelem k námitkám dovolatelky je třeba dále poznamenat, že k ohrožení vážnosti pomlouvaného u spoluobčanů nemusí ve skutečnosti dojít. Stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomlouvaná osoba. Pozn.: K tomu srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, komentář – díl II., 6. doplněné a přepracované vydání, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004 str. 1234 Po subjektivní stránce se vyžaduje, aby pachatel věděl o nepravdivosti rozšiřovaného údaje a o tom, že jím může významně ohrozit vážnost jiného u spoluobčanů. Podle judikatury nepostačuje, aby pachatel měl v tomto směru jen eventuální (nepřímý) úmysl. Naproti tomu pro následek předpokládaný v ustanovení §206 tr. zák. postačuje i úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí publikované pod č. 49/1983 SbRt.).
V projednávané věci soudy výše uvedené zásady při svém rozhodování neporušily.
Podle skutkových zjištění, z nichž při svém rozhodování vycházely, dovolatelka dne 12. 12. 2005 v době od 12.00 hod. do 18.30 hod. a dále v přesně nezjištěném období v prosinci roku 2005 opakovaně telefonovala z místa svého trvalého bydliště do zaměstnání poškozeného R. B., kde sdělovala jeho vedoucímu P. Z., že ji poškozený obtěžuje telefonáty ze služebního telefonu, vloupal se jí do bytu a je sexuální deviant . Protože uvedený podivný způsob chování poškozeného B. vůči osobě PhDr. D. připadal svědku Z. jako zcela neodpovídající tomu, jak poškozeného sám znal, jejím tvrzením neuvěřil. Výše uvedená sdělení však pro svůj obsah a závažnost byla soudy právem považována za informace (údaje) způsobilé ohrozit vážnost poškozeného a poškodit jej v zaměstnání. Se skutečností, že jeho nadřízený měl v daném případě k poškozenému kladný vztah a důvěřoval mu, nemohla dovolatelka předem počítat. Pokud poukazuje na kontext a formu svých výroků a zdůrazňuje, že tyto od počátku nebylo možno chápat jako vážně míněné, pak je třeba zmínit i tu část výpovědi svědka Z. z přípravného řízení, kdy uvedl, že si poškozeného jako svého nejbližšího podřízeného a možného nástupce ve funkci po opakovaných telefonátech dovolatelky jednak předvolal k vysvětlení a jednak ke sdělení dovolatelky provedl kontrolu výpisů hovorů z jeho služebního telefonu. Svědek Z. také uvedl, že přesvědčení o nepravdivosti informací sdělovaných dovolatelkou nabyl teprve tehdy, když mu dovolatelka sdělovala, že R. B. právě čeká na to, až ona opustí byt, aby se do něj mohl vloupat, zatímco ten byl v dané chvíli přítomen v zaměstnání a právě se účastnil pracovní porady.
Závěry obou soudů, že dovolatelka jednala způsobem naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., je proto možno považovat za správné.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. dovolatelka uplatnila právně relevantně námitkou, že v jejím případě nebyla splněna základní podmínka pro uložení ochranného léčení podle §72 odst. 1 tr. zák., protože její pobyt na svobodě (i přes zjištěné duševní onemocnění) nebylo možno považovat za nebezpečný.
Na tomto místě je nejprve třeba uvést, že podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 tr. zák. a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Závěr o uložení ochranného léčení není přitom závěrem znaleckým, nýbrž výlučně závěrem právním, který může učinit jen soud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.). Jestliže soud v posuzovaném případě dovolatelce uložil podle §72 odst. 1 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě, byl by tento postup správný za předpokladu, že dovolatelka trestný čin spáchala ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jež pro nepříčetnost vylučovala její trestní odpovědnost, a její pobyt na svobodě je zároveň nebezpečný. Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě není zásadně možné vyvozovat pouze z jednání, které v daném případě jinak vykazuje znaky trestného činu. Z hlediska splnění podmínek §72 odst. 1 tr. zák. je nezbytné, že pobyt takové osoby musí být nebezpečný i v budoucnu, resp. musí existovat poměrně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Tento závěr musí být vždy opřen o skutková zjištění vyplývající z provedených důkazů, zejména důkazu (znaleckého posudku) provedeného na základě vyšetření duševního stavu obviněného, tj. zda zjištěná duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost ve shora uvedeném smyslu nebezpečný (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 58/1968 SbRt., č. 24/1992/I SbRt.). U verbálních útoků takových osob namířených proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů je nezbytné vyhodnotit, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost vzhledem k situaci, za níž k těmto útokům dochází.
Pokud jde o formu ochranného léčení, v ustanovení §72 odst. 4 tr. zák. není striktně stanoveno, jakou formu ochranného léčení má soud použít, když zákon uvádí, že ochranné léčení se vykonává zpravidla v léčebném zařízení. Naproti tomu nařízení ambulantního způsobu léčby se již váže na podmínku, že vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel splní i léčení ambulantní. V takové případě pak soud může nařídit léčení v ambulantní formě.
V nyní posuzované věci soud prvního stupně z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Š., Ph.D., zjistil, že dovolatelka trpí závažným duševním onemocněním splňujícím kritéria paranoidní schizofrenie nebo poruchy s bludy (paranoia). V důsledku uvedeného duševního onemocnění byla podle znalce u dovolatelky dána značná míra pravděpodobnosti opakování obdobného činu a z medicínského hlediska označil její pobyt na svobodě za nebezpečný. Proto ve svém posudku doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického. Zároveň zpochybnil možnost ambulantní formy léčení dovolatelky, jestliže se sama subjektivně necítí být nemocnou. V doplňku posudku ze dne 9. 1. 2009 však připustil, že též ambulantní forma psychiatrického léčení by mohla být postačující; ovšem za předpokladu, že se dovolatelka bude ochotna takové léčbě podrobit a bude-li psychiatr vyžadovat zejména užívání psychofarmak v depotní formě, psychologické vyšetření, popř. i účast na skupinové terapii či krátké pobyty v lůžkovém psychiatrickém zařízení.
Soud při posuzování podmínek pro uložení ochranného léčení vzal u dovolatelky v úvahu rovněž to, že se po dobu několika let opakovaně, mnohdy veřejně, dopouští verbálních útoků vůči lidem ze svého okolí a že pomlouvačné informace týkající se poškozeného R. B. nebyly jejím jediným excesem. Uvedené skutečnosti ve vztahu k závěrům posudku znalce - psychiatra o závažném duševním onemocnění dovolatelky pak umožňují dovodit, že její pobyt na svobodě bez jakékoliv kontrolované léčby je vzhledem k povaze zjištěného onemocnění a s ním související míře pravděpodobnosti opakování podobného či případně i závažnějšího jednání nebezpečný ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně proto rozhodl věcně správně, pokud dovolatelce - kterou pro nepříčetnost nebylo možno činit odpovědnou za trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. - uložil ochranné psychiatrické léčení. Současně vysvětlil, proč přistoupil pouze k ambulantní formě tohoto léčení. Napadenému usnesení odvolacího soudu pak nelze vytknout, že k závěrům soudu prvního stupně neměl výhrad a dovolatelčinu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Závěrem Nejvyšší soud jako obiter dictum dodává, že soudy obou stupňů nepochybily ani v tom, pokud si v řízení o uložení ochranného léčení neopatřily nový znalecký posudek. V tomto směru lze odkázat na stávající judikaturu, podle níž znalecký posudek o duševním stavu obviněného opatřený v průběhu trestního stíhání, které pak bylo zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., lze k důkazu jako znalecký posudek a nikoli jen jako listinný důkaz, použít i v následném řízení o uložení ochranného léčení (srov. rozhodnutí č. 24/1992/II SbRt.).
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání PhDr. A. D. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler