ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.432.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 432/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného A. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 450/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 113/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 3 T 113/2009 , byl obviněný A. J. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že:
„dne 12. 1. 2009 v době kolem 19.15 hodin v K.- R., okres K., po předchozí vzájemné dohodě a se záměrem získat silou vhodné věci, nejprve před základní školou na ul. P. pevným uchopením za obě ruce přinutili R. L. nastoupit do osobního motorového vozidla tov. zn. Peugeot 207 W, a následně jej odvezli na odlehlé místo k tenisovým kurtům na ul. U H., kde jej ve vozidle vyzvali k vydání věcí z kapes a bundy, kterou měl na sobě, tuto prohledali a takto mu odcizili finanční částku ve výši 20.000,- Kč, mobilní telefon zn. Sony Ericsson K750i provozovaný pod tel. číslem v blíže nezjištěné hodnotě a balíček žvýkaček zn. Orbit, přičemž v rámci tohoto útoku další dosud neustanovený muž, který byl přítomen na místě, měl přes obličej nataženou kuklu a stál u vozidla, R. L. sedícího ve vozidle udeřil jedenkrát pěstí do obličeje, poté jej vytáhl z vozidla a opakovaně fyzicky napadl nejméně čtyřmi údery do hlavy, načež se R. L. podařilo z místa činu utéci, kdy uvedeným jednáním R. L. způsobili odcizením věcí škodu ve výši nejméně 20.000,- Kč, fyzickým útokem mu způsobili otok horního rtu bez nutnosti vyhledání lékařského ošetření."
Za tento trestný čin byl obviněný podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině dalších dvou spolupachatelů T. G. a A. K.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění A. J. a A. K. odvolání směřující jak do výroku o trestu, tak do výroku o vině. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 450/2009 , obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti usnesení krajského soudu podal obviněný A. J. prostřednictvím své obhájkyně dovolání , a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. , neboť má za to, že skutek byl nesprávně právně posouzen , resp. došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci, když soud nesprávně vyložil ustanovení trestního zákona.
Obviněný poukazuje na skutečnost, že soud vycházel především z výpovědi svědka R. L., kterou dovolatel považuje za nevěrohodnou a poukazuje na to, že jmenovaný byl i v souvislosti s tímto jednáním uznán vinným proviněním podle §187 odst. 1 tr. zák. Vyzdvihuje v této souvislosti, že se poškozený nenechal po incidentu ošetřit, takže mu nejspíše nevzniklo žádné zranění. Zdůrazňuje rovněž to, že poškozený se ani nepřipojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody.
Dále namítá, že u skutku, kterým byl uznán vinným, absentují základní znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., když poškozený L. ve své výpovědi v hlavním líčení uvedl, že při nástupu do vozidla na něj nebyl činěn nátlak, a fyzicky byl napaden až po odcizení věcí. Z toho obviněný dovozuje, že by jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů zrušil rozhodnutí obou soudů a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
Domnívá se, že ačkoliv obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. písm. g) tr. ř., ve skutečnosti jeho výhrady tento dovolací důvod nenaplňují, neboť směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Podotýká, že stejné námitky již obviněný uplatnil v odvolacím řízení, přičemž odvolací soud se s nimi vypořádal. Extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v dané věci nejvyšší státní zástupkyně nespatřuje, což ostatně výslovně nenamítal ani dovolatel.
V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné obviněným A. J. v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě tohoto dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Uvedený dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný A. J. své dovolání pouze formálně opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily. Tuto námitku totiž založil na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, zejména výpověď poškozeného R. L. Obviněný v dovolání prosazuje své vlastní hodnocení výpovědi tohoto svědka a na jeho podkladě dospívá k odlišným závěrům o průběhu skutkového děje, než jak je ve věci postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dovodily soudy. Teprve od této odlišné skutkové verze se odvíjejí jeho námitky vůči právnímu posouzení jeho jednání. V dovolání proto absentuje námitka, která by vytýkala nesprávné posouzení skutku, tak jak jej zjistily soudy. Námitkami tohoto charakteru však obviněný deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ust. §265b tr. ř.) nenaplnil (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Dovolací soud v posuzovaném případě neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, jelikož právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají. Ten by totiž mohl výjimečně v souladu s judikaturou Ústavního soudu vést k přezkumu skutkových zjištění napadených rozhodnutí (k tomu viz III. ÚS 578/04).
Podle zjištění Nejvyššího soudu dovolací námitky obviněného byly v podstatě součástí obhajoby, kterou uplatnil zejména před krajským soudem. Ten se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (blíže viz str. 3-4 jeho usnesení). Z výpovědi svědka L. v hlavním líčení (blíže viz č. l. 174 spisu) je zřejmé, že do auta byl vtažen za použití násilí, sám by tam nenastoupil, přičemž následující příkaz ke svlečení bundy, který zjevně směřoval k jejímu prohledání a odcizení jeho věcí, uposlechl jen proto, že se důvodně obával dalšího násilí, pokud by příkazu neuposlechl. Jeho výpověď je podporována výpověďmi dalších svědků (D. K., B. L.). Ve vztahu ke znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. lze tedy v jednání obviněných spatřovat kombinaci jak užití násilí (vtažení do auta), tak pohrůžky jeho bezprostředního (dalšího) užití. To, že se poškozený nepřipojil k trestnímu řízení s náhradou škody jeho věrohodnost nijak zásadně nezpochybňuje, důvod lze spatřovat v tom, že původ odcizených peněz byl problematický (mohl přinejmenším částečně pocházet z prodeje drog).
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který dovolatel pouze uvedl, aniž by jej blíže konkretizoval, Nejvyšší soud konstatuje, že tento dovolací důvod obsahuje dvě alternativy. Jednak případ, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a jednak případ, kdy v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá jednak na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (alternativa prvá), anebo na případy, kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (v alternativě druhé).
Prvá alternativa dovolacího důvodu nemohla být zjevně naplněna, neboť v posuzované věci došlo k věcnému přezkumu rozsudku okresního soudu krajským soudem, druhá alternativa rovněž naplněna nebyla. Negativní stanovisko Nejvyššího soudu k naplnění tohoto dovolacího důvodu v druhé alternativě se odvíjelo od shora rozvedeného stanoviska k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného A. J. jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr