ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.558.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 558/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. června 2010 o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 8 To 564/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 123/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 33 T 123/2009 , byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1 výroku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2 výroku pak trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustili tím, že:
„1. dne 20. 7. 2009 v 09,17 hodin, v P., S. n.., vešel do tamní pobočky banky ČSOB, již při svém vstupu si nasadil na obličej masku černé barvy a když se mu snažil zabránit ve vstupu pracovník ostrahy pobočky ČSOB F. H., tak jej fyzicky napadl a to tak, že jej nejprve odstrčil a následně jej vlekl za oděv směrem k hotovostní přepážce pobočky, kde jej srazil k zemi, poté vytáhl a následně držel ve své pravé ruce střelnou zbraň - pistoli Glock, se zbraní v ruce přeskočil bočnici přepážky, za kterou byla v té době pokladní M. P., a požadoval po ní otevření zásuvek časového trezoru, po odblokování trezoru a otevření si sám vzal zde uložené finanční částky jak v čs. měně, v Eurech a dalších měnách, vše si osobně dal do jím přinesené igelitové tašky, přeskočil zpět přes bočnici hotovostní pokladny, odešel z pobočky ven a na parkovišti nasedl do tam zaparkovaného vozidla Renault Clio, modré barvy, a odjel směrem po P., kde byl následně Policií ČR zadržen, a to i s finanční hotovostí (jak v Kč, tak i v zahraničních měnách), přepočet dle kurzovního lístku ve výši 359.106,16 Kč, přičemž u něj byla nalezena střelná zbraň - pistole zn. Glock 17 C ráže 9 mm Luger, s třemi zásobníky střeliva, a to přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni, pod sp. zn. 3 T 7/2001 odsouzen mimo jiné i pro dvojnásobný trestný čin loupeže dle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a §234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 10 let, který si vykonával až do 9. 8. 2007, kdy byl podmíněně propuštěn na zkušební dobu 7 let s vyslovením dohledu Okresním soudem Plzeň - město pod sp. zn. 3 Pp 188/2007 (zbytek nevykonaného trestu činí 1186 dnů),
2. od blíže nezjištěné doby nejméně do dne 20. 7. 2009 do doby svého zadržení v 09,30 hodin, ke kterému došlo v P., poté, co spáchal jednání pod bodem č. 1 obžaloby, měl ve svém držení střelnou zbraň Glock 17 C, ráže 9 mm Luger, včetně 3 zásobníků se střelivem a to přesto, že není držitelem zbrojního průkazu opravňujícího držení a nakládání se střelnou zbraní."
Za tyto trestné činy byl obviněnému M. K. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci, a to pistole zn. Glock 17 C, ráže 9 mm Luger, a tří zajištěných zásobníků.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená organizace Československá obchodní banka, a. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující jak do výroku o vině tak do výroku o trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 8 To 564/2009, podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dalším hmotně právním posouzení , kdy soud bez dalšího obviněného posoudil jako zvlášť nebezpečného recidivistu a uložil mu dle jeho názoru nepřiměřený trest.
Dále se obviněný domnívá, že má právo na spravedlivý proces, ovšem z řízení před oběma soudy dospěl k opačnému závěru.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu nalézacího, stejně tak soudu odvolacího a věc přikázal soudu prvého stupně k novému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. do data neveřejného zasedání písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. řádu, jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl . Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Prakticky jedinou námitkou naplňující obviněným deklarovaný dovolací důvod byly výhrady proti posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu podle §41 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud ovšem shledal, že formální i materiální podmínky pro aplikaci §41 tr. zák. byly v případě obviněného M. K. bezezbytku splněny. Jak soud nalézací (str. 5 - 6 jeho rozsudku), tak soud odvolací (str. 4 - 5 usnesení), se touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily.
Nejvyšší soud proto ve shodě s jejich argumentací opakuje, že obviněný naplnil jednak formální podmínky pro aplikaci ust. §41 tr. zák., jelikož znovu spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv byl již pro tento trestný čin (dokonce dvojnásobný trestný čin loupeže) podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. potrestán, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 8. 8. 2007. K tomuto potrestání přitom lze přihlížet (nedošlo k jeho zahlazení ani tzv. fikci zahlazení).
Dále Nejvyšší soud ve shodě s ust. §41 tr. zák. a navazující judikaturou konstatuje, že vedle formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy byly v posuzovaném případě naplněny i podmínky materiální , spočívající v odpovídajícím (podstatně zvýšeném) stupni nebezpečnosti činu obviněného pro společnost. Dovolací soud bral přitom v potaz také judikaturu Ústavního soudu tendující ke spíše restriktivnímu výkladu uvedeného ustanovení jen na případy, které si skutečně žádají zpřísněné potrestání pachatele (viz např. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06). Z ní mimo jiné vyplývá, že při posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je potřeba přihlížet vedle délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, také ke způsobu provádění trestné činnosti, ke způsobeným škodám, k počtu, druhu a výši dříve uložených trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly pachatele k recidivě. Závažným hlediskem je podle této judikatury i osobní profil pachatele, jeho věk, charakterové vlastnosti. Vyzdvihuje se přitom, že smyslem právního institutu zvlášť nebezpečné recidivy je přísněji postihnout nepoučitelné delikventy, kteří tvrdošíjně opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky.
V projednávaném případě Nejvyšší soud shodně s nižšími soudy zdůrazňuje, že obviněný spáchal identickou trestnou činnost dva roky po podmíněném propuštění z výkonu trestu, ve zkušební době podmíněného propuštění. Trestné činnosti se nyní dopustil prakticky stejným způsobem jako při předchozích loupežných přepadeních, za která byl odsouzen. V nyní projednávané věci se činu dopustil se zbraní nabitou ostrými náboji, se kterou ohrožoval přítomné osoby. Tyto všechny skutečnosti zcela jistě zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a vedou k závěru, že se obviněný ze svého předchozího odsouzení nijak nepoučil. Proto Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný spadá do kategorie „nepoučitelný delikvent“ definované judikaturou Ústavního soudu a tudíž posouzení jeho jednání dle §41 odst. 1 tr. zák. a potrestání dle trestní sazby zpřísněné v souladu s ust. §42 odst. 1 tr. zák. je v jeho případě zcela namístě.
Jen pro úplnost a nad rámec námitek uplatněných dovolatelem Nejvyšší soud dodává, že posouzení jednání obviněného dle úpravy účinné od 1. 1. 2010 by pro něj nebylo příznivější (§160 odst. 1 tr. zák.). Splňoval by totiž nepochybně podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody ve smyslu §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Co se týče námitky nepřiměřenosti trestu pak k tomuto dovolací soud dodal, že výši uloženého trestu odnětí svobody lze napadat dovoláním pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To ovšem pouze tehdy, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest mimo sazbu stanovenou trestním zákonem za čin, jimž byl uznán vinným. O takový případ se v přezkoumávané věci zjevně nejednalo, když obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, ve výměře trestní sazby za trestný čin, kterým byl uznán vinným podle §234 odst. 1 tr. zák. upravené dle §42 odst. 1 tr. zák. (shodně č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Mezi námitku vybočující z rámce uplatněného dovolacího důvodu patřilo tvrzení obviněného (aniž by je také jakkoli blíže konkretizoval), že proces se mu zdál nespravedlivý. Přestože původní výklad mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud definoval tak, že jeho prostřednictvím nelze napadat porušení procesních předpisů, v důsledku aktuální judikatury Ústavního soudu je výklad tohoto dovolacího důvodu chápán poněkud šířeji. Lze sem proto řadit i námitku porušení esenciálních zásad spravedlivého procesu (fair trial) ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ta by totiž ve svých důsledcích měla nepochybně určující negativní dopad i na správnost právního posouzení takto zjištěného skutku (k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04). O takový případ se však podle závěrů Nejvyššího soudu v projednávaném případě jednoznačně nejednalo, neboť zde zjevně nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, které by mělo negativní dopad na postavení obviněného v tomto řízení a jeho výsledek.
IV.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného M. K. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr