ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.635.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 635/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání, které podal obviněný J. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, č. j. 9 To 567/2009-366, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 32 T 101/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 6. 2008, č. j. 32 T 101/2007-212, byli obvinění J. Š. a J. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „společně v době kolem 16:35 hodin dne 4. 1. 2006 v H. ul. v H., okres P.-v., v blízkosti tamního prodejního stánku za současného držení pistole v bezprostřední blízkosti na tělo poškozené E. K., přinutili jmenovanou k vyhovění jejich požadavkům a zároveň ji vyzvali k vydání peněz v hotovosti a klíčů a poté jí odebrali a ponechali si příruční pokladnu v hodnotě 200,- Kč obsahující 12.280,- Kč v hotovosti, celkem devět dobíjejících karet k telefonům v celkové hodnotě 2.900,- Kč, dále kalkulačku a mobilní telefon značky Samsung v celkové hodnotě 3.150,- Kč“. Za tento trestný čin byli oba obvinění podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k souhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody, J. Š. v trvání tří let a deseti měsíců a obviněný J. Š. v trvání čtyř let, pro jejichž výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému J. Š. byl dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci vztahující se na věci jednotlivě vyjmenované ve výroku rozsudku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výroky o trestu v části týkající se obou obviněných z rozsudku Okresního soudu v Benešově, č. j. 1 T 104/2006-771 ze dne 14. 12. 2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 397/2007, a ohledně obviněného J. Š. též z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 3 T 68/2006-237, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 297/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvoláních obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2008, č. j. 9 To 473/2008-250, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Na základě dovolání obviněného J.a Š. zrušil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009, podle §265k odst. 1 tr. ř. předmětné usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející shora citovaný rozsudek Okresního soudu Praha - východ v části týkající se tohoto obviněného a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušenou část obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l tr. ř. pak Okresnímu soudu Praha - východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí zároveň rozvedl, jaké vady a pochybení ve výrocích o vině a trestu v napadeném rozsudku zjistil, a soudu prvního stupně uložil, aby se z těchto hledisek věcí znovu zabýval a vytýkané vady odstranil.
Důvodem zrušení rozhodnutí obou soudů byla skutečnost, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku byl formulován tak, že se obviněný J. Š. (dovolatel) na provedení loupeže přímo podílel tím, že jednal společně se spoluobviněným J. Š., jak co se týká použití inkriminované zbraně, tak pokud jde o přinucení poškozené E. K., aby jim na jejich žádost vydala v rozsudku uvedené věci. Takto popsaný skutek, který i v případě obviněného J. Š. (dovolatele) by nepochybně byl trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., však ve skutečnosti neměl zpětnou vazbu na obsah provedených důkazů, které soud prvního stupně hodnotil s evidentně odlišnými skutkovými závěry, jak bylo patrno především z odůvodnění rozsudku ze dne 9. 6. 2008, č. j. 32 T 101/2007-212, provedeného na str. 5 . Odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku nevzal tuto skutečnost v úvahu a shora konstatovanou zjevnou vadu nezjistil a nenapravil. Oba soudy tak podle názoru Nejvyššího soudu nevěnovaly náležitou pozornost otázce, zda se obviněný J. Š. na činu podílel společným jednáním jako spolupachatel (§9 odst. 2 tr. zák.) anebo zda k jeho spáchání přispěl jako účastník ve formě pomoci (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) tak, že především děláním tzv. „zdi“ usnadnil obviněnému J. Š. jeho spáchání.
Proto bylo soudu prvního stupně uloženo, aby skutek, jímž uznal obviněného vinným, především ve výroku svého nového rozsudku popsal v souladu se skutkovým stavem věci, který skutečně zjistil, a náležitě v něm vyjádřil konkrétní způsob jednání, kterým se obviněný J. Š. na spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. podílel. Dále si měl ujasnit rozdíl mezi spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. a účastenstvím na trestném činu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ve vztahu k danému případu a v něm řešeným otázkám byl přitom soud prvního stupně vázán právním názorem, který s odkazem na současnou právní nauku ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Pokud by to bylo nezbytné pro nové rozhodnutí , měl soud případně dále doplnit skutková zjištění, a to eventuelně i k návrhům stran.
Okresní soud Praha - východ poté ve věci rozhodl novým rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 32 T 101/2007-330, jímž obviněného J. Š. uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na skutkovém základě odpovídajícím zjištěnému skutkovému stavu věci, a to že obviněný „ po vzájemné předchozí domluvě s již za dané jednání odsouzeným J. Š., dne 4. 1. 2006 v době kolem 16:35 hodin v H. ul. v H., okres P.-v., v blízkosti tamního prodejního stánku při vědomí, že J. Š. se chystá za pomoci pohrůžky namířené střelné zbraně vynutit na obsluze stánku vydání hotovosti a dalších věcí, poskytl tomuto pomoc tím, že po vysazení jmenovaného z auta, kterým na místo činu přijeli a které J. Š. řídil, poblíž stánku zpovzdálí hlídal a dělal J. Š. „zeď“, aby tak nebyl J. Š. při páchání tohoto činu vyrušen, přičemž J. Š. donutil uvedeným způsobem poškozenou E. K., k vydání peněz v hotovosti a klíčů a poté jí odebral příruční pokladnu v hodnotě 200,- Kč obsahující 12.280,- Kč v hotovosti, celkem devět dobíjejících karet k telefonům v celkové hodnotě 2.900,- Kč, dále kalkulačku a mobilní telefon značky Samsung v celkové hodnotě 3.150,- Kč“. Za to obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §10 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil ve výroku o trestu v části týkající se obviněného J. Š. rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 14. 12. 2006, č. j. 1 T 104/2006-771, „ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 12 To 397/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu“.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2009, č. j. 9 To 567/2009-366, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 9. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rovněž toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. Š. následně dovoláním směřujícím zároveň opět i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně a výslovně i do odůvodnění tohoto rozhodnutí. Uplatněnými dovolacími důvody byly, stejně jako v dovolání předcházejícím, důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h), k), l ) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (dovolatel) v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav, který byl podkladem i pro nové právní posouzení jeho jednání, nebyl provedenými důkazy prokázán. Znovu zdůraznil, že soudy založily závěr o jeho vině pouze na skutečnosti, že se v inkriminovanou dobu měl nacházet poblíž místa, kde údajně došlo k nějakému trestnému činu, a ztotožnily ho s údajným pachatelem jen na základě ničím nepodložených domněnek, bez jediného objektivního důkazu. Dovolatel nadále připouští, že u prodejního stánku v H. ulici v H. v minulosti několikrát zastavil. V žádném případě se však přitom nedopustil jakékoliv trestné činnosti. Pokud jde o důkazní stav věci, plně odkázal na odůvodnění svého předchozího dovolání, v němž obsáhle argumentoval nedostatečným rozsahem provedeného dokazování. Znovu namítl také vadné hodnocení provedených důkazů, jejichž obsah měly soudy obou stupňů záměrně vyložit v jeho neprospěch. Tendenčnost rozhodování soudů v předmětné trestní věci pak podle dovolatele jednoznačně demonstrovala jejich neochota ani v opakovaném řízení provést jím navrhované důkazy, zejména opakovaným výslechem poškozené E. K. a výslechem řidiče „fekálního vozu“, který měl být v rozhodné době přítomen poblíž místa činu a kterého se orgány činné v trestním řízení ani nepokusily ztotožnit, ačkoliv jeho výpověď mohla podle přesvědčení dovolatele vnést do celého případu jasno. Neprovedením navrhovaných důkazů mu soud upřel právo na spravedlivý proces, když pouze formálně uvedl do „jakéhosi souladu“ výrok s odůvodněním a použil novou právní kvalifikaci činu (skutku), který měl údajně spáchat. Odvolací soud pak tuto chybu nenapravil. Stalo se tak především proto, že dospěl k chybnému závěru, že nebyl důvod provádět další dokazování. Obě rozhodnutí proto dle dovolatele nadále trpí vadou spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu, který umožňuje skutkový přezkum i v rámci dovolacího řízení, jehož se dovolatel domáhá i v nynějším stádiu řízení.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel ve shodě s předcházejícím dovoláním znovu uvedl, že ústavně zaručenou osobní svobodu lze omezit jen za podmínek stanovených zákonem a na dobu nezbytně nutnou, a poukázal na skutečnost, že podmínky umožňující omezení osobní svobody musí být vykládány restriktivně tak, aby účelu trestního řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavně chráněných práv. Tento ústavní princip byl však dle jeho přesvědčení porušen tím, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, jelikož soudu prvního stupně bylo bezpochyby známo, že nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu. V bližším pak odkázal na svoji argumentaci uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uzavřel, že zákon neumožňuje uložit trest při svévolném uznání viny a svévolném hodnocení důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle dovolatele založen dikcí výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž jednal po vzájemné domluvě s obviněným J. Š. a při vědomí, že se J. Š. chystá za pohrůžky namířenou střelnou zbraní vynutit si na poškozené finanční hotovost a jiné věci. Tento závěr totiž nemá oporu v provedených důkazech a je v rozporu s odůvodněním rozsudku. Dovolatel konstatoval, že i kdyby se jeho výskyt nedaleko místa přepadení v rozhodnou dobu prokázal, měla být tato skutečnost posuzována podle ustanovení definujících omyl skutkový a právní (v této souvislosti poukázal na ustanovení §18 a §19 nového trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb.).
V rámci argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nejprve obviněný odcitoval obsah tohoto zákonného ustanovení v obou jeho alternativách, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Má zato, že tyto důvody byly naplněny, když obecný soud „jednal v rozporu se zákonem a nezohlednil významné zjištěné skutečnosti“. V této souvislosti pak opět provedl vlastní hodnocení ve věci provedených důkazů.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2009, č. j. 9 To 567/2009-366, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 9. 2009, č. j. 32 T 101/2007-330, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha - východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 28. 4. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem využít svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), k), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.). Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý z výše uvedených dovolacích důvodů. V daném případě prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud rozhodl o odvoláních obviněných po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2009, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Již v usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009, Nejvyšší soud uzavřel, že argumentace dovolatele, pokud namítl, že byl zbaven osobní svobody, ačkoli se žádné trestné činnosti nedopustil, se zcela s obsahem tohoto důvodu dovolání míjí. Jeho námitky prezentované v nyní projednávaném dovolání jsou přitom totožného charakteru a jsou tedy ve smyslu tohoto uplatněného důvodu dovolání zcela irelevantní. Souhrnný trest odnětí svobody uložený obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. v trvání tří let a šesti měsíců není nepřípustným co do druhu ani výměry, neboť pachateli trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. či účastníkovi na tomto trestném činu (srov. §10 odst. 2 tr. zák. a §89 odst. 1 tr. zák.) lze v rámci zákonné trestní sazby uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. V případě výroku o vině odsuzujícího rozsudku by šlo o neúplný výrok např. tehdy, kdyby tento výrok obsahoval pouze zákonné označení trestného činu, nikoli však popis souzeného skutku, popř. naopak pouze popis skutku bez uvedení jeho právní kvalifikace.
Existence předmětného dovolacího důvodu byla nyní dovolatelem spatřována v pozměněné formulaci skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle níž měl spolu s J. Š. jednat „…po vzájemné předchozí domluvě a při vědomí, že J. Š. se chystá za pohrůžky namířené střelné zbraně vynutit si na obsluze stánku vydání hotovosti a dalších věcí…“. Tato formulace podle dovolatele nemá oporu v provedených důkazech a nekoresponduje ani s odůvodněním rozsudku.
Z výše popsaného obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je však zřejmé, že změny formulace skutkové věty výroku rozsudku se v jeho rámci domáhat nelze, tím méně pak prostřednictvím námitek proti skutkovým zjištěním soudů vtěleným do popisu skutku Ani pod tento důvod dovolání tedy námitky obviněného podřadit nelze. Proti samotným důvodům (odůvodnění) rozhodnutí pak dovolání není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci také vysvětlil, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento důvod dovolání je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že s poukazem na něj obecně není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Již ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud konstatoval, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, namítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování pro spolehlivý závěr o jeho vině, popřípadě poukazuje na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ačkoliv tak soudy učinit měly. Tato část jeho námitek se ve skutečnosti týkala primárně procesní stránky věci a směřovala k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.
Zároveň dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně, aprobované jako věcně správné soudem odvolacím, není zatíženo vadou spočívající v dovolatelem tvrzeném extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, který jediný by odůvodňoval skutkový přezkum i v rámci dovolacího řízení (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Znovu je namístě zopakovat, že extrémní rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí zcela zřetelně uvedl, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k obviněným (dovolatelem) tvrzené nepřítomnosti své osoby v blízkosti přepadeného stánku v době spáchání činu provedenými důkazy zabýval velmi podrobně a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. způsobem neodporujícím pravidlům formální logiky vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů považoval skutková zjištění za dostačující pro spolehlivý závěr o tom, že dovolatel nejenže v rozhodnou dobu na místě činu přítomen byl, ale byl tam za jediným účelem, a sice aby tzv. „kryl záda“ spoluobviněnému J. Š. při přepadení poškozené E. K. Stejně tak bylo v rozhodnutí ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009, konstatováno, že i soud druhého stupně, který v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) při svém rozhodování na zjištěný skutkový stav věci navázal, náležitě svůj závěr o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně odůvodnil, jak vyžaduje §134 odst. 2 tr. ř. Protože v rámci nového řízení nedošlo k žádným změnám ve skutkových zjištěních soudů, Nejvyšší soud nemá důvodu své stanovisko k výše uvedeným otázkám měnit.
Dovolateli nelze přisvědčit v tvrzení, že v novém řízení po zrušení svých rozhodnutí Nejvyšším soudem měly oba soudy v každém případě z jeho pokynu doplnit dokazování o další navrhované důkazy. Jak již bylo uvedeno shora, důvodem pro zrušení obou rozhodnutí byl zcela nepřesný a především zjištěnému skutkovému stavu věci neodpovídající výrok o vině (tzv. skutková věta) z rozsudku soudu prvního stupně, který se následně promítl do vadné právní kvalifikace skutku. Jednání dovolatele bylo totiž oběma soudy nesprávně právně posouzeno jako pachatelství, resp. spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), ačkoliv ve skutečnosti mělo jít o účastenství na trestném činu (§10 tr. zák.). Nejvyšší soud soudu prvního stupně uložil, aby ve výroku nového rozsudku - v souladu s již zjištěným skutkovým stavem věci - především precizoval způsob, jakým se dovolatel podílel na projednávané trestné činnosti spočívající v ozbrojeném přepadení obsluhy prodejního stánku, a v návaznosti na toto upřesnění aby se zároveň zabýval hmotně právní otázkou, zda jeho jednání spočívající v podpoře a usnadnění (především tzv. „děláním zdi“) trestného činu hlavního pachatele J. Š. naplnilo znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo účastenství na trestném činu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. K doplnění dokazování měl soud přistoupit pouze pro případ, jestliže bude nutno k novému rozhodnutí (tj. ve vztahu k výše uvedené právní otázce) skutková zjištění případně dále doplnit. Pokud tak soud prvního stupně ani následně odvolací soud neučinily, nelze jejich postup vnímat jako porušení závazného pokynu Nejvyššího soudu formulovaného ve zrušujícím usnesení ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí dovolatel.
K dovolatelem namítanému nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, resp. opětovnému odmítnutí jeho důkazních návrhů, je nutno připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými). Shromážděné důkazy pak hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování přitom spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však v tomto směru klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí soudů obou stupňů splňují, neboť oba soudy neponechaly opakované důkazní návrhy obviněného bez povšimnutí a řádně vysvětlily, proč je zamítly (viz str. 3 nynějším dovoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Lze tedy uzavřít, že obviněný v nyní projednávaném dovolání svou argumentací neuplatnil právně relevantně ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože dovolání obviněného J. Š. bylo opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b písm. g), h), k) tr. ř., nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to ani v jeho druhé alternativě, neboť nebylo zjištěno, že by napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a jim předcházející část řízení následující po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 Tdo 683/2009, byly zatíženy vadami předpokládanými v předmětných důvodech dovolání.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler