ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.664.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 664/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 7 To 7/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 2 T 5/2009, byl obviněný P. H. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle 8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že:
„dne 12. 5. 2009 v době kolem 23:05 hod. v P., O. n., v Café baru-herně Š., po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s poškozeným M. T., a poškozeným V. R., obžalovaný, který se nacházel v těžké prosté opilosti, odešel z baru do svého přechodného bydliště v P., T., kde si vzal kuchyňský nůž celkové délky cca 30 cm a kuchyňský sekáček celkové délky 30,8 cm a takto vyzbrojen se vrátil do baru, kde v úmyslu usmrtit oba poškozené, nejprve zezadu napadl poškozeného V. R. sedícího u stolu, kterého udeřil sekáčkem do hlavy a během následné· potyčky ho několikrát zasáhl nožem či sekáčkem do různých částí těla a poté, co poškozenému V. R. přišel na pomoc poškozený M. T., začal útočit i na něho, čehož poškozený V. R. využil a z baru utekl, v té době obžalovaný zasáhl poškozeného M. T. nožem do krku, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a zde do něj obžalovaný opakovaně bodal nožem, od ležícího poškozeného poodešel, ale ihned se vrátil, přistoupil k němu a znovu na něj útočil nožem, kdy ho bodal a řezal do různých částí těla, čemuž se poškozený M. T. již nebyl schopen bránit a následně obžalovaný z baru utekl a takto způsobil poškozenému V. R. řeznou ránu délky asi 10 cm v temenní krajině, řeznou ránu délky asi 2 cm v týlní krajině, řeznou ránu délky asi 4 cm vpravo na krku, řeznou ránu na levé paži délky asi 4 cm a řeznou ránu na hřbetní ploše základního článku malíku pravé ruky délky asi 1,5 cm, za použití velké síly bodnou ránu vlevo na hrudníku s vbodem ve výši 3. - 4. mezižebří podél hrudní kosti délky asi 3,5 cm pronikající prsním svalem do levé hrudní dutiny v důsledku, které došlo u poškozeného ke vzniku pneumotoraxu a toto zranění bezprostředně ohrožovalo život poškozeného a jeho smrti se podařilo zabránit díky včas poskytnuté lékařské pomoci ve Všeobecné fakultní nemocnici v P. s následnou hospitalizací v trvání 9 dnů a šetřícím léčebným režimem po dobu asi 3 týdnů a poškozenému M. T. způsobil oděrku v oblasti okraje levého nosního křídla, podkožní krevní výron vlevo na hrudníku, podkožní krevní výrony na pravém bérci, oděrku na vnitřní straně levého stehna, povrchní řeznou ránu vpravo na krku délky 8,5 cm, povrchní řeznou ránu jdoucí doleva od středu přední strany krku délky 3,2 cm, za použití velké síly bodnořeznou ránu vlevo na krku délky 7 cm s bodným kanálem o délce 6 - 7 cm, řeznou ránu na malíkové straně levého předloktí délky 6,5 cm a zejména za použití opětovně velké síly bodné poranění břicha s vbodem 2 cm nad pupkem s bodným kanálem o délce nejméně 12 - 15 cm, při kterém došlo k poranění okruží tenkého střeva, kličky tenkého střeva, dolní duté žíly a břišní srdečnice, což způsobilo pokrvácivý šok v důsledku zakrvácení břišní dutiny, následkem čehož poškozený i přes včasnou odbornou lékařskou pomoc poskytnutou ve Fakultní nemocnici K. V. v P. dne 13. 5. 2009 v 00.10 hodin zemřel." Za tento trestný čin byl obviněnému podle §219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v trvání pěti let.
Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu a sice M. V., ve výši 193.243,- Kč a V. R., nar. 18. 3. 1983, ve výši 16.082,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. R. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak státní zástupce, ten v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 7 To 7/2010 , podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněnému uložil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. výjimečný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný především namítá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., nýbrž jako pokus zločinu zabití podle §8 odst. 1, §141 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. Podle dovolatele totiž zlé chování obou poškozených vůči němu představovalo převažující pohnutku spáchání předmětného činu. Dovolatel přitom vyzdvihuje, že on chování obou poškozených v žádném případě nezavinil. Naopak mezi zlým jednáním poškozených vůči němu spočívajícím v úderu do hlavy a škrcení opaskem a mezi usmrcením jednoho z poškozených spatřuje jednoznačnou, úzkou a pevnou příčinnou souvislost, z níž lze podle něj dovodit kvalifikaci jeho jednání podle §141 tr. zákoníku.
V další části dovolání shrnuje obviněný skutečnosti, které mají podle jeho názoru vliv na posouzení stupně společenské škodlivosti jeho jednání, a determinují jeho povahu a závažnost.
V této souvislosti považuje za důležité, že se nacházel ve stavu těžké opilosti s dozvukem aplikace LSD z předchozího dne, avšak přesto se až do příchodu poškozených choval klidně a přátelsky. Zdůrazňuje, že poškození incident sami vyprovokovali, neboť jimi byl napadán slovně i fyzicky. Jeho stav dokresluje videozáznam z bezpečnostní kamery umístěné v baru, z něhož je patrno, že se při napadání poškozenými choval „bezbranně jako vystrašené zvíře“. Tyto skutečnosti podle jeho mínění prokazují specifickou pohnutku činu, která vyústila až v zabití jednoho z poškozených. Zmíněné okolnosti, jež činu předcházely, si však podle obviněného zasluhují určitou míru shovívavosti. Obviněný konstatuje, že jeho jednání mělo v podstatě charakter odplaty, neboť mu bylo ze strany jednoho z poškozených vyhrožováno fyzickou likvidací jeho rodiny.
Dovolatel dále tvrdí, že v případě přehrání kompletního videozáznamu z baru dokumentujícího průběh celého večera by bylo zřejmé, že byl poškozenými napadán opakovaně a že mimo něj napadli ještě postarší pár, který se bavil hrou na automatech.
Obviněný konečně poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 853/2007, ze dne 23. 8. 2007, které se zabývá extrémním rozporem mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy a zásadou volného hodnocení důkazů. Dále zmiňuje ústavní nález sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 18. 8. 2004, připouštějící možnost přezkumu skutkových zjištění i v rámci dovolacího řízení.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvého stupně a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Uvedla, že v části dovolání obviněný napadá učiněná skutková zjištění. Připomněla, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními nižších soudů, pokud neodporují zásadám formální logiky. Přezkumem napadeného rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně nezjistila žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Je toho názoru, že by bylo spekulativní činit závěry ve vztahu k incidentu a k rozpoložení obviněného z přehrání časově vzdálených záběrů z bezpečnostních kamer za situace, kdy záběry časově bližší byly přehrány.
Konstatovala, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka dovolatele týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku, ovšem nejvyšší státní zástupkyně ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Shledala, že stejnou námitku obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní vypořádal. Vyzdvihla skutečnost, že mezi obviněným a poškozenými vznikl v průběhu večera konflikt, který se ale posléze uklidnil, když jeho aktéři spolu poté normálně komunikovali. Obviněný pak odešel domů, kde se s rozmyslem ozbrojil nožem a sekáčkem, vrátil se zpět do baru a bez varování začal poškozené napadat. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že s takovou časovou prodlevou od skončení incidentu nelze jednání poškozených hodnotit jako zavrženíhodné jednání, které by umožňovalo posoudit následný čin obviněného jako pokus zločinu zabití podle §21 odst. 1, §141 tr. zákoníku. Proto považuje soudem použitou právní kvalifikaci za přiléhavou.
Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání P. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem P. H. uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl . Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Stěžejní námitkou dovolání směřující proti právnímu posouzení zjištěného skutku bylo, že tento skutek by měl být vzhledem k chování poškozených předcházejících jeho útoku posouzen jako pokus zločinu zabití podle 21 odst. 1, §141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti nutno uvést, že stejné tvrzení použil obviněný jako ústřední námitku svého odvolání. Vrchní soud v Praze se touto námitkou zevrubně zabýval, v rámci odůvodnění svého rozhodnutí se s ní bezezbytku vypořádal (viz str. 5 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž Nejvyšší soud jeho argumenty zcela sdílí. Provedené důkazy (a nejpřesvědčivěji právě videozáznam z bezpečnostní kamery) naprosto spolehlivě prokazují, že konflikt obviněného s poškozenými předcházející jeho útoku byl zcela podružného rázu, jak výstižně uvádí vrchní soud – „nijak nevybočil z běžných hospodských půtek“. Šlo o jeden úder do obličeje a poté nasazování opasku kolem krku obviněného s náznaky škrcení opaskem, které však zjevně nebylo myšleno vážně. Je důležité vyzdvihnout, že z provedených důkazů je zřejmé, že po zklidnění situace nebyl obviněný nijak rozrušen, choval se zcela klidně, s poškozenými normálně komunikoval a popíjel u baru. Vrchní soud zcela opodstatněně shledal, že následující jednání obviněného nenese žádné známky silného rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli či jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného , jak to vyžaduje privilegovaná skutková podstata zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku. Nejen výpovědi svědků a uvedený videozáznam, ale i znalecký posudek o vyšetření duševního stavu obviněného vedly ke spolehlivému závěru, že u obviněného v době páchání činu nešlo o žádný ze shora popsaných duševních stavů, nýbrž o projev osobnosti obviněného s rysy nezdrženlivosti, tendencemi ke vznětlivé reaktivitě se sníženým prahem frustrační tolerance. U obviněného nešlo v době činu o poruchu vědomí způsobenou alkoholem. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry vrchního soudu i v tom, že jeho jednání mělo promyšlený a plánovitý charakter. K tomu Nejvyšší soud dodává, že neslo i značné prvky záludnosti, když obviněný nejdříve napadl poškozeného R. bez jakéhokoli varování v době, kdy poškozený pokojně seděl u barového stolku. Značnou dávku brutality a bezcitnosti projevil vzápětí při útoku na poškozeného T., kterého napadal opakovaně v určitých intervalech, a to i v době, kdy již ležel bezmocně na zemi a nebyl schopen se bránit.
Nejvyšší soud tedy shledává jednoznačně vyloučeno, aby na takové jednání obviněného byla aplikována privilegovaná skutkovou podstata ust. §141 tr. zákoníku. Ta byla, jak patrno z důvodové zprávy, do nového trestního zákoníku začleněna proto, aby bylo možno odlišit typově společensky méně škodlivé případy úmyslných usmrcení lišících se od běžných případů zločinu vraždy zejména duševním stavem pachatele, který jedná pod vlivem některé ze shora uvedených omluvitelných pohnutek. V případě činu obviněného H. šlo však o akt poměrně promyšlené pomsty, zcela neadekvátní příkoří, které se obviněnému dostalo. I další průvodní okolnosti činu popsané shora vylučují hodnotit pohnutku činu obviněného jako omluvitelnou, hodnocení míry společenské škodlivosti činu vyznívá naopak opačně, tj. jako převyšující míru u běžně se vyskytujících trestných činů vraždy. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl naopak vrchním soudem správně vyhodnocen jako velmi vysoký, bylo rovněž zjištěno, že možnost nápravy pachatele je značně ztížena, takže mu byl zcela adekvátně ukládán výjimečný trest podle §29 odst. 2 tr. zák.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud shledal tuto námitku dovolatele jako zjevně neopodstatněnou.
Nad rámec své zákonné přezkumné povinnosti zaujal Nejvyšší soud stanovisko i k další námitce obviněného, byť již jím deklarovaný dovolací důvod nenaplňovala.
Nejvyšší soud shledává shodně s vrchním soudem nadbytečné přehrání kompletního záznamu z bezpečnostní kamery umístěné v baru. V hlavním líčení byly přehrány podstatné pasáže záznamu, zachycující útoky poškozených na obviněného, dále období zklidnění situace, odchod obviněného a posléze jeho návrat včetně okamžitého zahájení útoku, a to v podstatě od 20 hodin 34 minut do 23 hodin 6 minut s pauzou od 20:58 do 22:28 (str. 12 - 13 rozsudku městského soudu a obrazový záznam na přenosném DVD nosiči, který dovolací soud k důkazu v rámci neveřejného zasedání rovněž přehrál). Je totiž patrné, že přehrání kompletního záznamu by nemělo význam na meritorní posouzení věci, neboť neobsahovalo další relevantní skutečnosti, tj. nedisponovalo odpovídající vypovídací potencí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005).
IV.
Lze proto uzavřít, že právní posouzení jednání obviněného P. H. vrchním soudem shledal Nejvyšší soud v souladu se zákonem, a proto jeho dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr