ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.688.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 688/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 9 To 382/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 66/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 469/2008, zrušil z podnětu dovolání obviněného Ing. J. L. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 To 465/2007, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 1 T 48/2007. Zároveň zrušil i tento rozsudek a současně všechna rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Předmětným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný Ing. J. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/), na tom skutkovém základě, že „dne 9. 5. 2001 na přesně nezjištěném místě v P. uzavřel jako jednatel spol. Backer, s. r. o., ačkoliv si byl vědom, že již jednatelem společnosti od 19. 12. 2000 není a že spol. Backer, s. r. o., nemá živnostenské oprávnění k hostinské činnosti, leasingovou smlouvu se spol. Corfina, a. s., na technologii kuchyně s pořizovací hodnotou ve výši 1.109.670,40 Kč, přičemž věděl, že technologii kuchyně bude užívat jiná společnost, a to společnost Ravl, s. r. o., jíž byl také jednatelem, v restauraci na adrese P., jejímž byla spol. Ravl, s. r. o., nájemcem, a se kterou by leasingová společnost Corfina, a. s., leasingovou smlouvu neuzavřela z důvodu nedostačujícího kapitálu a neověřené bonity, a smluvně nezajistil hrazení leasingových splátek a nezajistil bonitu spol. Ravl., s. r. o., aby byla schopna splácet leasingové splátky, pouze zaplatil dne 14. 5. 2001 akontační zálohu ve výši 365.714,- Kč, dne 20. 7. 2001 zaplatila spol Backer, s. r. o., jednu leasingovou splátku ve výši 27.218,- Kč a dále již žádné splátky zaplaceny nebyly, a způsobil tak společnosti Leasing České spořitelny, a. s., škodu ve výši 716.738,40 Kč“. Za uvedený trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl za podmínek §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému - Leasing České spořitelny, a. s., S., P. škodu ve výši 716.738,40 Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla uvedená poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud v tomto již druhém zrušujícím rozhodnutí zároveň Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve svém rozhodnutí podrobně poukázal na zjištěné vady a soudu uložil, podle jakých hledisek se bude muset věcí dále zabývat (viz str. 5 - 7 usnesení Nejvyššího soudu). Šlo zejména o to, aby si soud prvního stupně ujasnil, zda obviněný svým jednáním skutečně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., především v jaké formě úmyslně podvodně jednal a koho svým jednáním obohatil. Úvahy o tom bylo třeba založit na příslušných skutkových zjištěních, která Nejvyšší soud v rozsudku zčásti postrádal.
Po doplnění řízení Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 1 T 66/2008, znovu uznal obviněného Ing. J. L. vinným týmž trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., na (ve vztahu k jednotlivým znakům skutkové podstaty) upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 9. 5. 2001 na přesně nezjištěném místě v P. uzavřel jako jednatel spol. Backer, s. r. o., ačkoliv si byl vědom, že již jednatelem společnosti od 19. 12. 2000 není a že spol. Backer, s. r. o., nemá živnostenské oprávnění k hostinské činnosti, leasingovou smlouvu se spol. Corfina, a. s., při uzavření této smlouvy jednal s vědomím, že on ani společnost Backer, s. r. o., ani nikdo jiný nebude plnit povinnosti z této leasingové smlouvy, neboť spol. Backer, s. r. o., prodal a jednatelství převedl k podnikání zcela nezpůsobilé osobě svědkovi M. Z., kterému o uzavření této leasingové smlouvy nic nesdělil a který hrál úlohu tzv. „bílého koně“, přičemž odpovědným pracovníkům spol. Corfina, a. s., nesdělil, že již není jednatelem a společníkem spol. Backer, s. r. o., výše uvedená leasingová smlouva byla uzavřena na technologii kuchyně s pořizovací hodnotou ve výši 1.109.670,40 Kč, přičemž při uzavření leasingové smlouvy věděl, že technologii kuchyně bude užívat jiná společnost, a to společnost Ravl, s. r. o., jíž byl také jednatelem, což odpovědným pracovníkům spol. Corfina, a. s., opět nesdělil, předmět leasingu byl provozován v restauraci na adrese: P., S., kde byla spol. Ravl, s. r. o., nájemcem, a se kterou by leasingová společnost Corfina, a. s., leasingovou smlouvu neuzavřela z důvodu nedostačujícího kapitálu a neověřené bonity, čímž společnost Ravl, s. r. o., obohatil tím, že jí umožnil užívat a nakládat s předmětem leasingu, a nezajistil smluvní vztah mezi společnostmi Backer, s. r. o., a Ravl, s. r. o., k užívání předmětu leasingu a k hrazení leasingových splátek nebo jinak neřešil užívání předmětu leasingu jinou než smluvní osobou vůči leasingovému pronajímateli spol. Corfina, a. s., a nezajistil bonitu spol. Ravl., s. r. o., aby byla schopna splácet leasingové splátky, pouze zaplatil dne 14. 5. 2001 akontační zálohu ve výši 365.714,- Kč, dne 20. 7. 2001 zaplatila spol. Backer, s. r. o., jednu leasingovou splátku ve výši 27.218,- Kč, a dále se nezajímal o hrazení leasingových splátek ani o osud předmětu leasingu, když byl předmět leasingu odvezen svědky L. S., a svědkyní B. J., o čemž byl informován, do skladu v ul. D., P., kde technologii kuchyně odcizila neznámá osoba, a způsobil tak společnosti Leasing České spořitelny, a. s., škodu ve výši 716.738,40 Kč“. Podle §250 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen stejný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti - Leasing České spořitelny, a. s., S., P. škodu ve výši 716.738,40 Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla uvedená poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 9 To 382/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 12. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Také shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Ing. J. L. následně dovoláním , jež současně směřovalo i proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný oběma soudům vytkl, že spatřují naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu především v tom, že „uvedl někoho v omyl“, a to tak, že podepsal inkriminovanou leasingovou smlouvu v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti. V uvedené souvislosti poukázal na to, že k uzavření leasingové smlouvy došlo za situace, kdy obchodní rejstřík vracel návrh na provedení změn ve společnosti a nebylo zcela zřejmé, zda změna jednatele společnosti bude skutečně provedena. Dovolatel se proto domníval, že je oprávněn jednat jménem společnosti ve vztazích s třetími osobami, a to až do doby, než bude změna v osobě jednatele vyznačena v obchodním rejstříku. Jednal v dobré víře a byl subjektivně přesvědčen o správnosti a poctivosti svého jednání. Podle dovolatele byl navíc u všech jednání týkajících se uzavírání leasingové smlouvy přítomen nový jednatel pan Z. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že s ohledem na ustanovení §30 odst. 2 obchodního zákoníku v případě, že by byl zamítnut návrh na zápis nového jednatele, byla by volba tohoto nového jednatele považována od počátku za neplatnou. Podle přesvědčení dovolatele přitom nebylo žádnými provedenými důkazy prokázáno, že by při podpisu smlouvy byl veden nějakými vedlejšími či dokonce podvodnými úmysly. To znamená, že v dosavadním řízení stále nebyl odstraněn nedostatek subjektivní stránky (zavinění). Soudy se nevypořádaly ani s tím, co bylo důvodem toho, že dovolatel podepsal předmětnou smlouvu jako jednatel dosud zapsaný v obchodním rejstříku. Přitom podpis smlouvy za společnost osobou, která je jako jednatel uvedena v obchodním rejstříku, neznamená její neplatnost, a proto podle názoru dovolatele nemůže být tato okolnost ani zákonným znakem „zamlčení podstatné skutečnosti“. To znamená, že leasingová smlouva byla platná, resp. relativně neplatná podle §49a občanského zákoníku. Její neplatnosti se pak mohla ve smyslu §40a občanského zákoníku dovolávat pouze leasingová společnost, což ovšem neučinila, protože k tomu neměla žádný důvod. Právě z těchto hledisek se soudy měly věcí podrobněji zabývat a vysvětlit, v čem za těchto okolností mělo spočívat podvodné jednání dovolatele, kde je příčinná souvislost mezi jeho podpisem předmětné smlouvy, způsobením škody a obohacením jiného. K soudem předpokládanému obohacení dosud řádně a spolehlivě nezjištěného subjektu podle dovolatele rozhodně nevedlo to, že leasingovou smlouvu podepsal on místo pana Z. Soud prvního stupně ve skutečnosti ani v doplněném dokazování řádně neobjasnil, kdo byl v projednávané věci „oním obohaceným“, a neprovedl žádný důkaz, ze kterého by bylo možno dovodit, že k obohacení jiného skutečně došlo.
Podle dovolatele je nezbytným předpokladem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (viz konstantní soudní judikatura), aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. V dané věci však chybí důkazy o tom, že dovolatel chtěl úmyslně způsobit poskytovateli leasingu škodu, ani že by věděl, že nějaká jiná osoba měla takový úmysl, a s tímto vědomím pak jednal jako účastník na trestném činu. K naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí v zákoně uvedený následek způsobit, ale je třeba ho také zavinit. Samotný podpis leasingové smlouvy však ke způsobení škodlivého následku nevedl, jak se mylně domnívají oba soudy. Dovolateli přitom ani v doplněném řízení nebylo prokázáno, že by měl přímý či nepřímý úmysl kohokoliv podvést nebo způsobit jinému škodu a na jeho úkor obohatit sebe nebo jiného. V jeho případě - pokud jde o trestný čin podvodu - chybí nejen příčinný vztah mezi jednáním a následkem jako nezbytná podmínka objektivní stránky činu, ale také úmyslné zavinění jako jeho subjektivní stránka. Dovolatel je navíc přesvědčen, že se soud prvního stupně dostatečně neřídil pokyny Nejvyššího soudu a nerespektoval jeho závěry obsažené v usnesení ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 469/2008.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 9 To 382/2009-222, zrušil v celém rozsahu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 1 T 66/2008, rovněž aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle §265l odst. 1. tr. ř., avšak v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že podle §226 písm. a) tr. ř. se v celém rozsahu dovolatel zprošťuje obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin podvodu“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve zrekapitulovala obsah posledního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci a na ně navazujících rozhodnutí soudů obou stupňů. Následně uvedla, že podstatné upřesnění popisu tzv. skutkové věty výroku o dovolatelově vině ve spojení s odůvodněními rozhodnutí obou soudů již nevyvolává pochybnosti, zda jsou na straně dovolatele dány všechny a zejména pak ty znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, které v předchozích rozhodnutích nebyly dostatečně čitelným způsobem a za splnění požadavků ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. podepřeny formulací konkrétních skutkových zjištění.
Výsledný stav právní udržitelnosti obou rozhodnutí soudů, resp. vnitřního souladu výroku o dovolatelově vině v rozsudku soudu prvního stupně a správného právního posouzení jeho jednání, nejsou podle státní zástupkyně způsobilé zvrátit ani jím uplatněné dovolací námitky. Současně připomněla, že vzhledem k závaznému právnímu názoru vyslovenému ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 469/2008, je třeba při plném respektu k takto vymezenému rozsahu předmětného dovolacího přezkumu řešit pouze ty námitky, které z takového procesního rámce navazujícího řízení v předmětné věci nevybočují. Námitky, které mohou být způsobilým předmětem dovolacího přezkumu, se tak podle ní nacházejí až pod bodem IV podaného dovolání.
K nim pak konkrétně uvedla následující:
V rámci zpochybnění svého podvodného záměru vůči poškozené leasingové společnosti dovolatel podle státní zástupkyně správně ve smyslu konstantní judikatury zdůraznil, že předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je, aby na pachatelově straně byl jeho podvodný záměr zřejmý již v době, kdy začne naplňovat jeho objektivní stránku. Nelze mu však přisvědčit, pokud v této souvislosti namítl, že v jeho případě nebylo spolehlivě prokázáno, že již v době uzavření předmětné leasingové smlouvy jednal s úmyslem či alespoň s vědomím, že předmět leasingu nebude řádně splácen a že s ním bude naloženo v rozporu s dispozicemi leasingové společnosti. Takovou námitku dále podpořil argumentem, že překážkou hrazení leasingových splátek ze strany nájemcovské obchodní společnosti Backer, s. r. o., byl nedostatek finančních prostředků na její straně, a to v době, kdy již nebyl v žádné formě účasten na jejím podnikání, neměl žádné informace o jejím stavu a tak ani nenesl odpovědnost za společnost Backer, s. r. o., která měla dostát závazkům z předmětné leasingové smlouvy. Přitom však přehlédl ta skutková zjištění, která se pro oba soudy v uvedeném směru stala rozhodnými právě z hlediska aktuálního stavu jeho povědomí o způsobilosti jím zastupované nájemcovské obchodní společnosti Backer, s. r. o., splácet dohodnuté leasingové splátky a tím i co do vážnosti jeho vůle dostát přijatým smluvním závazkům. Takové podmínky korektního přístupu zástupce budoucího obchodního partnera, resp. budoucího leasingového nájemce, nebyly podle státní zástupkyně na jeho straně nejen dodrženy, ale navíc byl původní obchodní rámec zamýšleného leasingového vztahu provázen okolnostmi takové povahy, že o dovolatelově podvodném záměru a tím i o zcela transparentním trestně právním aspektu jeho jednání není jakéhokoliv důvodu pochybovat. Dovolatel dle poukazu státní zástupkyně předně klamavě vystupoval ve statutární pozici jednatele firmy Backer, s. r. o., ačkoliv ji již před více než čtyřmi měsíci společně se svým obchodním podílem převedl formálně právně účinným způsobem na jiného, kterým se stala k podnikání naprosto nezpůsobilá osoba M. Z., figurující v rámci uvedeného obchodního subjektu za poněkud nevyjasněných majetkových transakcí a tedy zcela formálně s pouhým propůjčením své fyzické identity v postavení tzv. „bílého koně“. Takto si dovolatel počínal, aniž by M. Z. při jeho aktuálním jednatelském postavení ve společnosti Backer, s. r. o., sdělil, že se tato obchodní společnost stala smluvní stranou leasingového vztahu na technologii kuchyně, neboť věděl, že uvedený předmět leasingu bude zcela bezesmluvně a bez vědomí leasingového pronajímatele provozován ve společnosti Ravl, s. r. o., jejímž společníkem a statutárním zástupcem se zcela účelově stal v den podpisu leasingové smlouvy (9. 5. 2001) a to při vědomí, že s touto obchodní společností by pro její absentující podnikatelskou historii, nedostatečný kapitál a tím i neověřenou bonitu nebyla uzavřena leasingová smlouva. Pokud za uvedených okolností zajistil finanční prostředky pouze na složení akontace (14. 5. 2001), potřebné v souvislosti s fyzickým převzetím předmětu leasingu (10. 5. 2001) a dále zaplatil pouze prvou leasingovou splátku (20. 7. 2001), aniž by při své krátkodobé účasti ve společnosti Ravl (do 8. 12. 2001) řešil další způsob nezbytného hrazení pravidelných leasingových splátek (jakož ani další neutěšený osud předmětu leasingu), pak není pochyb o tom, že za takových okolností předmětnou technologii kuchyně ke škodě jejího leasingového pronajímatele vylákal.
Úmyslné způsobení škodlivého následku na straně leasingové obchodní společnosti nemohlo být v daném případě na straně druhé spojeno s obohacením nájemcovské obchodní společnosti Backer, s. r. o., která nikdy nedostala předmět leasingu do své dispozice, ale k takovému škodlivému následku došlo tak, jak podle názoru státní zástupkyně správně uvádí soud prvního stupně v popisu skutku, že oním obohaceným subjektem se stala společnost Ravl, s. r. o., a to tím, že jí dovolatel záměrně umožnil bezesmluvně a tzv. gratis užívat a neomezeně nakládat s předmětem leasingu; přitom úvahu o možnosti dovolatelova vlastního obohacení lze již s ohledem na jeho majetkové postavení ve společnosti Ravl, s. r. o., zcela vyloučit, jak ostatně naznačil Nejvyšší soud ve svém výše označeném kasačním rozhodnutí.
Jestliže dovolatel poukazuje na skutečnost, že předmět leasingu nakonec provozovala jiná osoba, pak podle státní zástupkyně pomíjí tu významnou okolnost, že se tak stalo až poté, co z jeho strany došlo k dokonání podvodného jednání, a že se tak stalo v rámci jeho další dispozice s již vylákaným předmětem leasingu.
Ve zbývajícím rozsahu opakovaně řešených otázek trestní odpovědnosti obviněného státní zástupkyně plně odkázala na znění vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k jeho předchozímu dovolání ze dne 15. 4. 2008 pod sp. zn. 1 NZO 264/2008.
Závěrem pak navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného Ing. J. L. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Ing. J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265 e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Nejvyšší soud již ve svých předcházejících rozhodnutích vyložil obsah důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že dikcí „ rozhodnutí spočívá na nesprávným právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě proto nelze pod uplatněný hmotně právní dovolací důvod podřadit námitky, které představují polemiku s výsledky provedeného dokazování a v jejichž rámci dovolatel dospívá k vlastním (odlišným) skutkovým a v návaznosti na tom i právním závěrům.
Nejvyšší soud si přitom je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. ÚS I. 4/04, zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09) opakovaně vyslovil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení Nejvyšším soudem někdy vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci přitom nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah jimi provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se žalovaného či jiného trestného činu nedopustil. Soud prvního stupně se v doplněném řízení ve svém rozsudku provedenými důkazy v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 469/2008 vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k výše uvedenému skutku za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodil (viz zejména str. 8, 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal a i on při respektování požadavku na odůvodnění rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.) vysvětlil, proč nepovažoval námitky obviněného uplatněné v jeho řádném opravném prostředku (odvolání) za důvodné (viz str. 4 až 6 napadeného usnesení).
K námitkám dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování je třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.
Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.). Nejvyšší soud proto považoval za právně relevantní tu část dovolání, ve které dovolatel poukázal na to, že ani po doplněném řízení - s ohledem na skutkové i právní okolnosti uzavírání předmětné leasingové smlouvy - nelze dovodit, že tento úkon činil v podvodném úmyslu a v úmyslu někoho poškodit, aby zároveň obohatil sebe nebo někoho jiného.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Přestože se Nejvyšší soud ve svých předcházejících rozhodnutích již opakovaně zabýval výkladem znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., je třeba se zřetelem k povaze projednávaného případu znovu zdůraznit, že podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání některou ze skutečností, která je rozhodující (podstatná) pro rozhodnutí poškozeného nebo jiné podvádění osoby. To znamená, že úmyslně neuvede takové skutečnosti, které - pokud by byly druhé straně známy - by vedly nebo mohly vest k tomu, že by jednala jiným než pachatelem předpokládaným způsobem, např. neuzavřela určitou smlouvu, nevydala věc či neposkytla jiné plnění apod. Protože rozhodující je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tzn. že takové podstatné skutečnosti jí nebyly známy a pokud by je znala, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala (v právní nauce srov. Šámal a spol., Trestní zákon, komentář 6. vydání, C. H. BECK Praha, 2004, str. 1473).
Ze skutkových zjištění formulovaných v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že soudy správně posuzovaly jednání obviněného Ing. J. L. (dovolatele) v celém kontextu . Z provedených důkazů zjistily, že obviněný (dovolatel) již v době uzavírání inkriminované leasingové smlouvy věděl, že předmět leasingu - kuchyňskou technologii v hodnotě cca 1,1 mil. korun - nebude užívat společnost Backer, s. r. o., jejímž jménem podepisoval leasingovou smlouvu se společností Corfina, a. s., nýbrž jistá společnost Ravl, s. r. o., kde působil také jako jednatel. Podle zjištění soudu měl přitom důvod předpokládat, že „z důvodu nedostačujícího kapitálu a neověřené bonity“ by výše uvedená leasingová společnost s firmou Ravl, s. r. o., smlouvu neuzavřela s ohledem na s tím spojené značné finanční riziko. Jestliže tedy uvedené leasingové společnosti vůbec nesdělil významnou (podstatnou) informaci, jak hodlá naložit s předmětem budoucího leasingu (nájmu), nelze pochybovat o tom, že vědomě zamlčel podstatnou skutečnost , která jinak mohla ovlivnit jednání podváděného subjektu. K tomu pak navíc přistupují další důležité soudem zjištěné skutečnosti. Jde především o to, že leasingová smlouva byla uzavírána dne 9. 5. 2001 (k tomuto datu byl převzat i předmět leasingu), přičemž obviněný (dovolatel) na valné hromadě společnosti Backer, s. r. o., konané již dne 19. 12. 2000, prodal svůj obchodní podíl v této společnosti. Jako jednatele ho měla nahradit v podstatě neznámá a do společnosti nastrčená osoba (podle terminologie použité soudy tzv. „bílý kůň“) – svědek M. Z., jenž neměl o činnosti společnosti prakticky žádný přehled (viz str. 7, 8 rozsudku). Jestliže dovolatel v této situaci následně za společnost Backer, s. r. o., ještě uzavíral předmětnou leasingovou smlouvu, není z hlediska jeho trestní odpovědnosti podstatné, zda tato smlouva byla z jím uváděných důvodů neplatná či jen relativně neplatná, nýbrž to, že si musel při znalosti všech výše uvedených rozhodných skutečností plně vědom, že v souladu s jeho záměrem získá předmět leasingu do dispozice firma Ravl, s. r. o., aniž by o tom pronajímatel (společnost Corfina, a. s.) vůbec věděl, a zároveň být přinejmenším srozuměn s tím, že splátky, k nimž se za firmu Backer, s. r. o., zavázal, nebude za daných okolností nakonec platit nikdo. K tomu také skutečně došlo.
Poškozeným subjektem byla nepochybně tehdejší leasingová společnost Corfina, a. s. Obohaceným subjektem pak byla společnost Ravl, s. r. o., které dovolatel po určitou dobu umožnil předmět leasingu užívat a nakládat s ním (viz str. 2 /výrok/ a str. 9 /odůvodnění/ rozsudku). Dovolatel sám pak od počátku úmyslně jednal (§4 tr. zák.) s plnou znalostí věci (tj. se znalostí všech rozhodných skutkových okolností). Dosáhl toho, že v důsledku zamlčení podstatných informací (skutečností) s ním byla jako se zástupcem jeho bývalé firmy Backer, s. r. o., uzavřena inkriminovaná leasingová smlouva, po zaplacení tzv. akontace převzal předmět leasingu (kuchyňskou technologii), kterou následně dal do dispozice zcela jiné – ve smlouvě neuvedené firmě, a to společnosti Ravl, s. r. o., v níž byl též jednatelem, aniž se zároveň dále jakkoliv zajímal o finanční stránku celé věci (leasingové splátky). Obohacením posledně jmenovaného subjektu byl trestný čin podvodu dokonán . Za výše popsaného skutkového stavu věci ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že mezi úmyslným jednáním dovolatele a v zákoně předpokládaným následkem byl příčinný vztah. Není zároveň rozhodné, jakým způsobem se firma Ravl, s. r. o., neoprávněně získané kuchyňské technologie posléze zbavila, případně zda jí byla později odcizena apod.
Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích má Nejvyšší soud za to, že zjištěný skutek byl po právní stránce posouzen správně, neboť dovolatel ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a takovým činem způsobil značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Dovolateli proto nelze přisvědčit, že byl trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. uznán vinným neprávem.
Jelikož ani relevantně uplatněné námitky obviněného Ing. J. L. nebyly v žádném směru shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler