ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.696.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 696/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání obviněného J. A. S. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 To 1/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 57/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. S. C. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. 7 T 57/2009, byl obviněný J. A. S. C. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
„v přesně nezjištěné době od 17,00 hodin dne 9. 4. 2009 do 06,00 hodin dne 10. 4. 2009 v obývacím pokoji bytu ve třetím patře domu v D. u., v P., v úmyslu usmrtit, fyzicky napadl poškozenou V. M., tak, že jí zakrýval ústa, rdousil a nakonec ji intenzivním tahem kuchyňského nože o celkové délce 37 cm způsobil hlubokou řeznou ránu na levé straně krku s protětím levé vnitřní hrdelní žíly a levého kývače, přičemž v důsledku vykrvácení poškozená na místě zemřela.“
Za tento trestný čin byl obviněnému podle §219 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 To 1/2010 , podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení vrchního soudu podal obviněný J. A. S. C. prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítá, že jeho první výpověď z přípravného řízení učiněná před soudcem není pravdivá. Uvedl, že byl nervózní (rozhodovalo se o jeho vzetí do vazby) a unavený. Soudy podle něj měly brát v úvahu výpovědi učiněné před soudem prvého a druhého stupně. Zejména je přesvědčen, že soud by se znovu měl zabývat otázkou jeho psychického stavu (cítil se pronásledován) a v tomto směru doplnit dokazování. Má za to, že řádné objasnění všech těchto okolností je stěžejní zejména pro zjištění jeho trestní odpovědnosti.
Dále brojí proti soudy užité právní kvalifikaci, jelikož je přesvědčen, že pochybily, pokud shledaly, že jeho jednání bylo brutální a naplnilo znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Dovolatel rovněž zpochybnil splnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zák., s tím, že má českou národnost.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc přikázal k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Konstatovala, že námitky směřující proti hodnocení výpovědi obviněného učiněné v hlavním líčení jsou zaměřeny výlučně proti hodnocení důkazů soudy a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají, stejně jako námitky týkající se trestní odpovědnosti dovolatele. Má za to, že námitka nedostatku trestní odpovědnosti obviněného pro jeho nepříčetnost, tak jak ji formuloval dovolatel, není námitkou právní, ale skutkovou.
Je přesvědčena, že právní kvalifikace podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byla zvolena správně. Podotkla, že kvalifikovaná skutková podstata, tj. že čin spáchal zvlášť surovým způsobem, odpovídá skutkovým zjištěním, neboť obviněný použil více smrtících mechanismů, když po úvodním rdoušení poškozenou doslova „podříznul“.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že s jistou tolerancí lze pod deklarovaný dovolací důvod zahrnout námitku směřující proti trestu vyhoštění, když se však domnívá, že námitky tohoto druhu by měl dovolatel uplatňovat spíše v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zdůraznila, že z hlediska podmínek pro uložení trestu vyhoštění není relevantní otázka národnosti obviněného, ale otázka jeho státního občanství. V tomto směru je pak podle ní nepochybné, že obviněný není občanem České republiky, což by uložení trestu vyhoštění vylučovalo, ale je státním občanem Republiky K.
Závěrem nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání J. A. S. C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl . Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje námitky, které uplatnil v řízení před soudem odvolacím, jenž se k nim v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil.
Ve vztahu k námitkám obviněného napadajícím hodnocení důkazů soudem prvého stupně Nejvyšší soud konstatuje, že ty nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit, s výjimkami vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (viz níže). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí , skutkovými námitkami nelze naplnit žádný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, když právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Nad rámec své přezkumné povinnosti však Nejvyšší soud konstatoval, že pokud soudy vyhodnotily jako věrohodnou výpověď obviněného učiněnou v přípravném řízení před soudcem rozhodujícím o jeho vzetí do vazby a neuvěřil sám výpovědi z hlavního líčení, má tento závěr oporu v dalších provedených důkazech (výpovědi svědků N. H., V. M., A. R. F., J. R., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie), z nichž soud vycházel při zjišťování duševního stavu obviněného v době činu a při hodnocení příčetnosti obviněného (viz str. 12-15 odůvodnění rozsudku krajského soudu, str. 4 odůvodnění usnesení vrchního soudu).
Dovolací soud má za to, že nedošlo ani k opominutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07). Soud prvého stupně dostatečně odůvodnil, proč zamítl důkazní návrh obhajoby na vypracování nového znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické psychologie (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Stejně tak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že další zkoumání psychického stavu obviněného v době činu za situace, kdy o správnosti původního posudku nevznikly pochybnosti, by bylo nadbytečné.
Právní námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod, jenž brojí proti právnímu posouzení jednání obviněného podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku totiž plně odpovídá soudy zvolené právní kvalifikaci, a to včetně kvalifikované skutkové podstaty podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., tj. včetně závěru, že čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem . Jak v souladu s provedenými důkazy zdůraznil soud nalézací (str. 15 rozsudku), i soud odvolací (na str. 4 svého usnesení), obviněný poškozenou usmrtil použitím více smrtelných mechanismů a to brutálně. Bylo prokázáno, že poškozenou nejprve rdousil, a to až do chvíle, kdy u ní nastoupilo bezvědomí v důsledku akutního dušení, načež vedl razantní útok nožem proti jejímu krku (doslova ji „podřízl“), v důsledku čehož poškozená vzápětí vykrvácela. Takový způsob útoku zjevně přesáhl míru surovosti, která se u trestných činů běžně vyskytuje (k tomu viz č. 1/1993 Sb. rozh. tr.).
Námitka směřující proti uložení trestu vyhoštění by správně měla být uplatněna prostřednictvím dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale Nejvyšší soud má za to, že by bylo příliš formalistické se touto námitkou jen z tohoto důvodu nezabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004 sp. zn. 11 Tdo 575/2004 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 6. roč. 2004 – T 701, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 531/2010). Námitka uplatněná obviněným vůči splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění je tedy obecně způsobilá naplnit dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z tohoto hlediska proto bylo nezbytné posoudit, zda je to námitka opodstatněná či nikoliv.
Obviněný zpochybňoval přípustnost uložení tohoto trestu dle §57 tr. zák. tvrzením, že má českou národnost. Tato námitka je zjevně lichá, neboť podle §57 odst. 1 tr. zák. trest vyhoštění nemůže být uložen občanovi České republiky (což, jak Nejvyšší soud ověřil, obviněný C. není) nebo osobě, které bylo přiznáno postavení uprchlíka (které obviněnému rovněž přiznáno nebylo).
Nad rámec své přezkumné povinnosti, která byla vymezena rozsahem námitek uvedených v dovolání, Nejvyšší soud zjistil, že uložení trestu vyhoštění obviněnému C. nebrání ani jiné důvody. Obviněný sice má, jak Nejvyšší soud na podkladě vlastního šetření zjistil, povolen v České republice dlouhodobý pobyt, nicméně neměl zde ani pracovní ani sociální zázemí, uložení tohoto trestu nebylo rovněž v rozporu se zájmem na spojování rodin [§57 odst. 3 písm. c) tr. zák.]. Obviněný byl v době činu bez zaměstnání, před tím se živil rozdáváním letáčků. Matka obviněného a jeho sestry žijí na K., v České republice žije jeho otec. Jen těžko lze ale tuto skutečnost vykládat jako překážku uložení trestu vyhoštění, když jej obviněný těsně před útokem na poškozenou M. fyzicky napadl (horkou vodou a železnou tyčí), přičemž trestní stíhání pro tento útok bylo zastaveno jen proto, že k němu otec obviněného nedal souhlas. I podle názoru Nejvyššího soudu nižší soudy důvodně shledaly, že i když o úrovni demokracie na K. je možno mít důvodné pochybnosti, nelze současně uzavřít, že právě obviněnému C. by v případě výkonu trestu vyhoštění hrozilo na K. pronásledování z některého z důvodů uvedených v §57 odst. 3 písm. d) tr. zák.
Vzhledem k extrémně vysokému stupni nebezpečnosti činu obviněného – naplňujícími kvalifikovanou skutkovou podstatu vraždy – se jeví zcela v souladu se zákonem (§57 odst. 2 tr. zák.) i uložení tohoto trestu na dobu neurčitou.
Nejvyšší soud však považuje za důležité vyzdvihnout, že trest vyhoštění bude v případě obviněného C. realizován až po výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody. Lze tedy připustit, že v mezidobí může na K. dojít ke změně (ať již v pozitivním či negativním smyslu), která bude mít dopad i na hodnocení přípustnosti výkonu uloženého trestu vyhoštění. Pro takové případy je ale určeno ust. §350h tr. ř., které při změně situace, ať již na straně obviněného nebo na straně státu, kam má být vyhoštěn, umožňuje upustit od výkonu trestu vyhoštění.
IV.
Lze proto uzavřít, dovolání obviněného J. A. S. C. shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné a jako takové je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr