ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.705.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 705/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného J. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 8 To 8/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 49/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 88 T 49/2009 , byl obviněný J. P. uznán vinným jednak trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Těch se podle skutkových zjištění městského soudu dopustil tím, že
„dne 5. 5. 2009 v B. na Z. v kanceláři obchodního zástupce ČMSS, a. s., J. V. obžalovaný J. P., vystupující jako J. P., uzavřel smlouvu o stavebním spoření u ČMSS a dne 19. 5. 2008 obžalovaný J. P. tamtéž podal k ČMSS žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření ve výši 2.420.000,- Kč;
mezitím dne 13. 5. 2008 v B. v pobočce České spořitelny na ul. J. obžalovaný L. M. vložil na účet vedený na jeho jméno, který založil dne 21. 4. 2008, částku 15.200,- Kč a tentýž den tamtéž zadal příkaz k úhradě částky 15.000,- Kč a dne 23. 6. 2008 na pobočce ČS v H. příkaz k úhradě částky 1.300,- Kč, v obou případech ze svého účtu na účet vedený u ČMSS;
následně dne 27. 6. 2008 uzavřel obžalovaný J. P., vystupující pod identitou J. P., s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., úvěrovou smlouvu o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 2.420.000,- Kč účelově určeného na nákup staršího bytu, při uzavírání smlouvy obžalovaný J. P. předložil falešné potvrzení o výši příjmů na jméno J. P., údajně potvrzené společností CIVATrans, s. r. o., falešný výplatní lístek J. P. ve společnosti CIVATrans, s. r. o., falešný přehled vyměřovacího základu zaměstnance J. P. od Okresní správy sociálního zabezpečení S., falešnou Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 27. 5. 2008 k bytové jednotce 3+1 na ulici M. v B., kterou měli uzavřít J. P. a majitel bytu O. N., falešnou Smlouvu o zřízení zástavního práva k věci nemovité ze dne 2. 7. 2009; dále předložil falešný cenový odhad znalce Ing. P. S. k uvedené bytové jednotce;
vedle toho obžalovaný J. P. dne 3. 7. 2008 v B. uzavřel znovu pod identitou J. P. s Kooperativa pojišťovnou pojistnou smlouvu k uvedené bytové jednotce, u které bylo pojistné plnění vinkulováno ve prospěch ČMSS, a. s., téhož dne požádal o přijetí do smlouvy o skupinovém pojištění klientů ČMSS u pojišťovny R+V Lebenversicherung AG (ve které označil jako dalším oprávněnou osobu bývalou přítelkyni V. N.);
následně na základě předložených falešných písemných materiálů došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí k bytové jednotce 3+1 na ulici M. v B. ve vlastnictví O. N. ve prospěch ČMSS, a. s.,
po schválení úvěru byla ze strany ČMSS, a. s., na základě žádosti obžalovaného J. P. o čerpání úvěru dne 11. 7. 2008 převedena úvěrová částka 2.407.900,- Kč na bankovní účet vedený u České spořitelny, a. s., na jméno L. M., ze kterého dne 18. 7. 2008 na pokladně pobočky ČS na ulici J. v B. L. M. vybral částku 2.350.000,- Kč,
čímž poškozené ČMSS, a. s., se sídlem V., P., způsobili škodu ve výši 2.407.900,- Kč; vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí k bytu o velikosti 3+1 na ulici M. v B. ve prospěch ČMSS, a. s., bylo vlastníku bytu O. N. znemožněno volně a svobodně nakládat se svým majetkem; osobní údaje J. P. byly zneužity k vylákání úvěru a J. P. byl vystaven možným nárokům ČMSS, a. s., a při obraně proti těmto nárokům J. P. musel na nezbytné právní zastoupení, vystavení nového občanského průkazu a za komunikační služby vynaložit částku 16.319,- Kč.“
Za tyto trestné činy byl obviněný J. P. podle §250b odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o druhém obviněném L. M.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni společně a nerozdílně k náhradě škody poškozené ČMSS, a. s., se sídlem P., V., ve výši 2.407.900,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli rovněž zavázáni nahradit poškozenému J. P., společně a nerozdílně způsobenou škodu ve výši 16.319,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 8 To 8/2010, tato odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním opřeným o ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný především namítá, že je mu kladeno za vinu, že měl vystupovat jako J. P., měl podepisovat nějaké smlouvy a předkládat falešné doklady. Podle dovolatele ale v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se jednalo o jeho osobu. Jeho vinu soud dovodil především z výpovědi svědka J. V., který jej ovšem u soudu nepoznal s naprostou jistotou, a jeho popis údajného pachatele se obviněnému jeví odlišný od jeho podoby.
Dovolatel připouští, že mu nepřísluší hodnotit skutkové, resp. právní závěry soudů. Soudům však vytýká, jak přistoupily k hodnocení důkazů, přičemž je přesvědčen, že tím došlo k zásahu do jeho základních práv, neboť soud smí přihlížet jen k důkazům provedeným při hlavním líčení. Podle obviněného soudy uvádějí ve svých rozhodnutích pouze výčet důkazů, které jej mají ze spáchání činu usvědčovat, aniž by specifikovaly, jaké poznatky z těchto důkazů vyplývají. Obviněný spatřuje rozpor mezi výrokovou částí rozsudku a jeho odůvodněním, což podle jeho názoru zakládá porušení ust. §2 odst. 5 tr. ř. Vzhledem k tomu, měl podle jeho mínění soud vycházet ze zásady in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch pachatele.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu, aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř.
Uvádí, že podle ní je dovolání v podstatě pouze opakováním námitek, které obviněný uplatnil v rámci odvolání. Jeho těžiště spočívá ve zpochybňování správnosti hodnocení provedených důkazů soudy, právní závěry soudů však nezpochybňuje. Takovéto výhrady však nemohou naplnit obviněným deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V petitu svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky, které uplatnil obviněný J. P. ve svém dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Přesně to však obviněný ve svém dovolání činí. Zpochybňuje proces hodnocení provedených důkazů soudy s tím, že podle jeho názoru nevedou k tak jednoznačným závěrům o jeho vině, jak k nim dospěly soudy. Nabízí i odlišné hodnocení provedených důkazů. Zejména tvrdí, že soudy přecenily hodnotu výpovědi svědka V. Námitkami tohoto druhu však dovolatel zcela minul jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí , přičemž jimi nenaplnil ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Dovolatel sice v obecné rovině napadl i právní kvalifikaci, kterou na jeho jednání soudy aplikovaly, nijak však své výhrady vůči ní nespecifikoval (přesněji odvozoval tyto výhrady od odlišné skutkové verze, kterou prosazoval). V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu se všeobecně respektovanou judikaturou k naplnění dovolacího důvodu nestačí paušálně namítat, že soudy zjištěné jednání není trestným činem, aniž by dovolání obsahovalo konkrétní námitku, kterou by byl vymezen rozsah přezkumu dovolacího soudu (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 247/2009, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1706/08).
Nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud stručně uvádí, že výhrady obviněného vůči provedenému dokazování, kterými de facto zpochybňuje postup soudů dle §2 odst. 5, 6 tr. ř., shledává zcela neopodstatněné. Městský soud provedl podrobné dokazování, které se zaměřilo na všechny relevantní skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud neshledal, že by nižší soudy v posuzované věci založily svá rozhodnutí na procesně nepřípustných důkazech, nebo že by při svém rozhodování o vině přihlížely k jiným důkazům, než k těm, které byly v řízení provedeny.
Nejvyšší soud současně v posuzovaném případě neshledal ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, když právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Skutkové závěry soudu mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování, ať již v rekognici, ve výpisu telekomunikačního provozu usvědčujícího obviněného z opakovaných kontaktů se svědkem V. a dalšími aktéry předmětné transakce a dalších listinných důkazech (viz odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K námitce dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že není pravdou, že by svědek V. popsal osobu, se kterou opakovaně jednal o uzavírání úvěru, odlišně od obviněného (viz protokol o rekognici dle §104b tr. ř. na č. l. 124, str. 6 rozsudku soudu prvého stupně). Tento svědek tuto osobu v přípravném řízení poznal při provádění rekognice dle fotografií podle §104b tr. ř. dne 22. 10. 2008 s naprostou jistotou, přičemž uváděl i markanty (délka vlasů), kterým se zjev pachatele dílčím způsobem lišil od fotografie, na které ho poznal. Pokud si tento svědek rok poté v hlavním líčení dne 31. 7. 2009 nebyl identitou obviněného stoprocentně jistý, pak to lze logicky vysvětlit dobou, která uběhla od jejich setkání, a také tím, že svědek denně při své práci přichází do kontaktu s řadou osob.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného J. P. jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr