ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.839.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 839/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 46/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 62/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 12. 2009, sp. zn. 15 T 62/2009 , byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele dle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění obvodního soudu dopustil tím, že:
„dne 10. 4. 2009 kolem 22.30 hodin v P., v ul. O. před domem poté, co byl vyzván strážníky Městské policie P. S. R., , a K. M., k prokázání totožnosti a předložení dokladů k vozidlu, neboť se dopustil přestupku dle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb. tím, že zapůjčeným osobním motorovým vozidlem tov. zn. Dodge, vjel do zákazu vjezdu, začal strážníky vulgárně slovně napadat, otevřel dveře u spolujezdce vozidla a se slovy, že žádné doklady nepředloží, že jede pryč, mu byl odjezd z místa zakázán až do uposlechnutí výzev k projednání přestupku, otočil se od vozidla s tím, že odejde a pro uvolnění z místa mezi strážníky se rozpřáhl a loktem pravé ruky udeřil S. R. do spodní části hrudníku vpravo a když ho strážník R. vyzval, ať zanechá svého protiprávního jednání, zareagoval tak, že pravou rukou sevřenou v pěst se napřáhl a chtěl ho opětovně udeřit, načež strážník použil hmaty a chvaty sebeobrany, kterým se obžalovaný V. stále aktivně bránil včetně zamezení nasazení služebních pout takovou intenzitou, že strhl poškozenému kravatu a služební odznak, přičemž po celou dobu incidentu strážníkům vulgárně nadával, a tímto svým úmyslným jednáním poškozenému S. R. způsobil pohmoždění žeber na pravé straně a pohmoždění zápěstí pravé ruky, což si vyžádalo lékařské ošetření ve FN K. V. P., a pracovní neschopnost od 11. 4. 2009.“
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 103 T 137/2009 byl obviněný podle §155 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 103 T 137/2009-24, ze dne 19. 8. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 9 To 46/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložil podle §155 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, č. j. 103 T 137/2009-24, ze dne 19. 8. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce dovoláním opřeným o ust. §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. , neboť má jednak za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a dále, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným .
Obviněný namítá, že soud prvého stupně nesprávně právně posoudil jeho jednání, jelikož to podle něj nenaplnilo ani formální, ani materiální znaky skutkové podstaty trestného činu. Je přesvědčen, že soud porušil zásadu in dubio pro reo a nevypořádal se náležitě s jeho obhajobou. Podle názoru dovolatele jednostranně upřednostnil rozporné důkazy a jiné (jako např. znalecký posudek, svědecké výpovědi) posoudil v rozporu s jejich obsahem. Obviněný se domnívá, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno toliko jako přestupek a nikoliv trestný čin. Poukázal na mediálně známý případ rvačky taxikářů a městských policistů, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 1 obdobné jednání taxikářů posoudil jako přestupek, přičemž rozhodování soudů by mělo být konzistentní. Obviněný opakuje svou obhajobu, že policistům pouze nadával, fyzicky na ně neútočil, naopak sám byl jimi fyzicky napaden. Podle dovolatele soudy pochybily i tím, že nepřihlédly k nenaplnění materiální stránky trestného činu.
Obviněný dále namítl, že byl porušen §39 odst. 2 tr. zák., dle kterého lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Obviněný má za to, že mu byl uložen trest v rozporu s tímto ustanovením a v rozporu s návrhem státního zástupce. Vyzdvihl, že byl sice v minulosti trestán, jednalo se ovšem o odsouzení pro drobné krádeže, což podle jeho názoru nemohlo naplnit podmínky ust. §39 odst. 2 tr. zák. pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a sám, aby jej zprostil obžaloby v plném rozsahu a řízení zastavil.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
K námitkám dovolatele uvedla, že většinu z nich považuje za námitky směřující proti hodnocení důkazů. Obviněný se podle ní snaží o změnu skutkových zjištění soudů, od kterých odvíjí změnu právního posouzení věci. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že těmito námitkami obviněný nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Konstatuje dále, že za námitku spadající do rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku absence materiální stránky trestného činu, nicméně tu považuje za zjevně neopodstatněnou. Daný případ podle ní nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Stupeň jeho nebezpečnosti není podle ní ničím snižován, naopak obviněný byl v uvedené době pod vlivem návykové látky, přičemž se nejednalo o ojedinělý exces z jinak řádného života obviněného.
Námitky dovolatele, kterými zpochybňuje výrok o trestu, považuje nejvyšší státní zástupkyně za námitky nespadající pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř.
Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné , bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Poté se zaměřil na to, zda námitky, které uplatnil obviněný M. V. ve svém dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud především konstatoval, že obviněný v dovolání v podstatě opakuje svou obhajobu z předchozího řízení, kterou se nižší soudy dostatečně zabývaly.
Dovolací soud přitom shledal, že s jedinou výjimkou všechny námitky obviněného směřují nikoli proti právnímu hodnocení zjištěného skutku, nýbrž proti způsobu, jakým obvodní soud hodnotil dle §2 odst. 6 tr. ř. před ním provedené důkazy. Těmito námitkami dovolatel zpochybňuje hodnotící úvahy soudů, prosazuje svůj vlastní pohled na věrohodnost svědků a význam dalších důkazů, z nichž dovozuje jiné, pro něj příznivější skutkové závěry, něž ke kterým dospěly nižší soudy. V této části šlo tedy o ryze skutkové námitky, jimiž se nižší soudy dostatečně zabývaly a své závěry přesvědčivě odůvodnily (viz str. 5 - 6 rozsudku obvodního soudu, resp. str. 3 - 4 rozsudku městského soudu). Námitkami tohoto druhu dovolatel minul jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí , přičemž jimi nenaplnil ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyl dán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, který ve výjimečných případech připouští i revizi skutkových zjištění dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, jak již uvedl výše, že právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Skutkové závěry soudu mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Výpovědi strážníků jsou podporovány i dalšími důkazy – především výpověďmi dalších v konfliktu nezaangažovaných svědků P. a K. a dále znaleckým posudkem z odvětví zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o zranění poškozeného. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by si strážníci v průběhu zákroku do zadržení obviněného počínali nepřiměřeně, i když k překonání odporu obviněného museli nutně užít násilí.
Za jedinou námitku směřující proti právnímu posouzení spadající pod obviněným deklarovaný dovolací důvod bylo možno považovat tvrzení o nenaplnění formální i materiální stránky činu. Nejvyšší soud však shledal, že jak formální, tak materiální stránka trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák byla zjištěným jednáním obviněného V. naplněna.
Naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu zcela zřetelně vyplývá z výroku rozsudku, podle něhož obviněný užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele , zjevně ve snaze zabránit zjištění své totožnosti a projednání přestupku („nejdříve loktem pravé ruky udeřil S. R. do spodní části hrudníku vpravo a když ho strážník R. vyzval, ať zanechá svého protiprávního jednání, zareagoval tak, že pravou rukou sevřenou v pěst se napřáhl a chtěl ho opětovně udeřit, načež strážník použil hmaty a chvaty sebeobrany, kterým se obžalovaný V. stále aktivně bránil včetně zamezení nasazení služebních pout ). Přitom není rozhodné, že zranění poškozeného strážníka nebyla závažná (to i díky tomu, že poškozený se útokům obviněného aktivně bránil a včas na ně zareagoval). Podstatné je to, že obviněný vůči poškozenému strážníkovi městské policie užil násilí , konkrétně dva intenzivní údery a kladl odpor při nasazování pout.
Námitka nenaplnění materiální stránky, resp. námitka absence vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, se ukázala rovněž jako lichá. Vedle již zmíněných skutečností je nutno mít na zřeteli, že obviněný se uvedeným činem snažil zamezit projednání přestupku za situace, kdy krátce předtím řídil osobní automobil v podnapilém stavu, vjel s vozidlem do zákazu vjezdu a po celou dobu zákroku strážníkům vulgárně nadával. Vzhledem ke kriminální minulosti dovolatele nelze nyní posuzované jednání hodnotit jako ojedinělé vybočení z jeho jinak řádného života.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že posouzení jednání obviněného podle nové právní úpravy jako trestného činu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (z. č. 40/2009 Sb. v platném znění) by nebylo pro pachatele příznivější, neboť stanoví vyšší horní hranici trestní sazby než ust. §155 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 tr. zák. je trestním zákonem stanovena trestní sazba až na tři roky odnětí svobody. Z toho je zjevné, že trest, který byl obviněnému V. v posuzované věci uložen, je v souladu se zákonem jak z hlediska jeho druhu, tak i výměry. Pokud dovolatel napadá údajně nesprávnou aplikaci ust. §39 odst. 2 tr. zák., shledal Nejvyšší soud tuto námitku lichou. Vzhledem k charakteru nynější trestné činnosti, nekritickému stanovisku obviněného k ní, jakož i k jeho četným předchozím odsouzením dospěly nižší soudy důvodně k závěru, že uložení trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu by v případě obviněného V. nevedlo k dosažení účelu trestu.
IV.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného M. V. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr