ECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.908.2010.1
sp. zn. 3 Tdo 908/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2010 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2010, č. j. 5 To 21/2010-333, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2009, č. j. 31 T 6/2009-280, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea první trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „v době od 6. 3. 2008 do 9. 4. 2008 v K., okres B., se záměrem postupně neoprávněně získat finanční prostředky z peněžního postžirového účtu svého otce Z. Š., vedeného u Československé obchodní banky, a. s., Poštovní spořitelna, formou padělání příkazů k zúčtování ve formě příkazu k úhradě peněžních prostředků, z tohoto účtu na svůj vlastní peněžní účet vedený u Komerční banky, a. s., tyto příkazy k zúčtování na tiskopise poštovní poukázky A vyplňoval bankovním spojením plátce a příjemce, částkou, napodobeným podpisem svého otce Z. Š., včetně data vystavení a splatnosti, kdy takto padělané příkazy k zúčtování předložil k uskutečnění platebního styku:
a) dne 6. 3. 2008 v Bruntále na přepážce České pošty, a. s., ul. M. T., na částku 2.222,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 7. 3. 2008,
b) dne 11. 3. 2008 ve V. na přepážce České pošty, a. s., ul. J., na částku 2.222,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 12. 3. 2008,
c) dne 17. 3. 2008 v K. S. na přepážce České pošty, a. s., K. S. , na částku 1.100,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 20. 3. 2008,
d) dne 19. 3. 2008 ve V. na přepážce České pošty, a. s., ul. J., na částku 1.500,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 20. 3. 2008,
e) dne 27. 3. 2008 v K. na přepážce České pošty, a. s., K., na částku 6.000,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 31. 3. 2008,
f) dne 3. 4. 2008 v K. S. na přepážce České pošty, a. s., K. S., na částku 6.500,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 4. 4. 2008,
g) dne 9. 4. 2008 ve V. na přepážce České pošty, a. s., ul. J., na částku 13.500,- Kč, přičemž tento příkaz k úhradě byl realizován bankou dne 14. 4. 2008,
a tímto způsobil celkovou škodu ve výši 33.044,- Kč Z. Š.
Za tento trestný čin a dále za sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 3. 2009, č. j. 3 T 315/2008-143, a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 T 61/2009-74, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 3. 2009, č. j. 3 T 315/2008-143, byl obviněný podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 T 61/2009-74, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného a státního zástupce podaného ve prospěch obviněného rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č. j. 5 To 21/2010-333, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obou odvolání zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněného na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., Trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a za tento zločin a za sbíhající se trestné činy ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 3. 2009, č. j. 3 T 315/2008-143, a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 T 61/2009-74, obviněného podle §234 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1 ks plochého ocelového šroubováku s černou umělohmotnou rukojetí. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 2 T 61/2009-74, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 3. 2009, č. j. 3 T 315/2008-143, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel v prvé řadě odvolacímu soudu vytknul, že nesprávně vyhodnotil nízkou kvalitu napodobeniny podpisu na jednotlivých příkazech k úhradě, a současně okolnost, že banka při přijetí a realizaci příkazů k úhradě nepostupovala důsledně při kontrole srovnáním s existujícím podpisovým vzorem vlastníka účtu. Napodobeniny podpisu se podle dovolatele zjevně s podpisovým vzorem neshodovaly a pracovníci banky byly za daných okolností povinni tento zjevný nesoulad odhalit a provedení jednotlivých příkazů k úhradě odmítnout. Vzhledem k laickému vyhotovení napodobenin podpisového vzoru nebyly jednotlivé příkazy k úhradě podle dovolatele způsobilými padělky a nic na tom nemění ani skutečnost, že je banka opakovaně akceptovala. Soud prvního stupně pak nesprávně dovodil, že kvalita napodobeniny podpisu na jednotlivých příkazech k úhradě je pro právní posouzení skutku nerozhodná, a pokud tento závěr odvolací soud bez dalšího akceptoval, znamená to, že rovněž on zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu.
V další části podaného dovolání obviněný namítl, že trest odnětí svobody mu odvolací soud uložil v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, přestože jinak při aplikaci pozdějšího zákona (tr. zákoníku), který byl pro obviněného (dovolatele) příznivější, mu snížil původní délku trestu odnětí svobody o jeden rok. Odvolacímu soudu vytkl, že nový trest mu nebyl ukládán na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za čin nejpřísněji trestný, jak to předtím učinil soud prvého stupně. Tím se podle dovolatele odvolací soud odchýlil od předchozího rozhodování o trestu odnětí svobody, a to v jeho neprospěch. Trest uložený napadeným rozsudkem byl navíc rozšířen oproti rozsudku soudu prvního stupně o trest propadnutí věci, ačkoli obě odvolání byla podána výhradně ve prospěch obviněného (dovolatele).
Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 22. 6. 2010. Do doby konání neveřejného zasedání o dovolání obviněného však Nejvyšší soud České republiky neobdržel písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala zájem využít tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na výše uvedený obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. je zřejmé, že obviněný uplatnil své dovolání směřující proti právnímu posouzení skutku právně relevantně . Při posuzování opodstatněnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Námitkou dovolatele, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §140 odst. 2 alinea první tr. zák. za použití §143 tr. zák., resp. zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku, už proto, že jím vyhotovené napodobeniny podpisu na příkazu k úhradě k peněžnímu postžirovému účtu svého otce byly neodborné, laické a na první pohled odlišné od podpisového vzoru, resp. že pracovníci banky nepostupovali dost důsledně při ověřování pravosti podpisů, se v odůvodnění svého rozsudku zabýval již soud prvního stupně na str. 7. Nejvyšší soud považuje za nutné jeho úvahy doplnit v tom smyslu, že charakter napodobeniny bankovky či bezhotovostního platebního prostředku (zde příkaz k zúčtování ve formě příkazu k úhradě) nelze nikdy posuzovat izolovaně. Stejně tak nelze izolovaně posuzovat jejich způsobilost porušit zákonem chráněný zájem, aniž by byly posouzeny konkrétní okolnosti případu. Za určitých okolností tak lze za padělek způsobilý porušit zákonem chráněný zájem považovat i méně dokonalou napodobeninu. Nevyžaduje se tedy, aby padělek, v daném případě napodobenina podpisu byla naprosto identická s podpisovým vzorem majitele účtu. V daném případě kontrolovaly podpis osoby, u nichž lze schopnost rozlišit padělek od zákonného platebního prostředku předpokládat, neboť je to součástí jejich každodenních pracovních povinností, a přesto byly jednotlivé příkazy k úhradě bankou opakovaně akceptovány. Na základě toho lze konstatovat, že posuzované příkazy k zúčtování (resp. podpisy na nich vyhotovené) vykazovaly znaky zaměnitelnosti a v konkrétním případě byly schopny plnit funkci platebního prostředku a vést tak k porušení zájmu chráněného trestním zákonem i pozdějším trestním zákoníkem. O kvalitě inkriminovaného padělku - příkazu k úhradě - svědčí v posuzovaném případě i skutečnost, že se obviněnému (dovolateli) podařilo z peněžního účtu svého otce realizovat celkem 7 výběrů. Dosáhl tedy svého cíle. Na příčinném vztahu mezi jeho úmyslným jednáním a způsobeným následkem pak nemůže nic změnit ani namítaná nedůslednost pracovníků banky při ověřování podpisového vzoru, kterou by bylo možno - vedle vlastního (hlavního) jednání dovolatele - považovat maximálně za vedlejší příčinu způsobeného následku.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného, podle níž měl odvolací soud porušit zásadu zákazu reformationis in peius, jestliže ho při aplikaci nové trestněprávní normy (tj. tr. zákoníku) odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let - tedy nikoli k trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, která činí tři roky - ačkoliv soud prvního stupně mu v rámci trestní sazby podle §140 odst. 2 tr. zák., kde dolní hranice činila pět let, takový trest uložil a jeho rozsudek byl napaden odvoláními podanými toliko ve prospěch obviněného.
Ustanovení §2 odst. 1 trestního zákoníku vymezující časovou působnost trestních zákonů vychází z ústavní zásady obsažené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž trestní zákony nepůsobí nazpět, a proto se použije toho zákona, který byl účinný v době spáchání trestného činu, přičemž podle pozdějšího zákona se trestnost činu posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější .
Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu , jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu v případě, kde přichází v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, bude hrát podstatnou roli především horní a dolní hranice jeho zákonné trestní sazby. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu, jako je tomu v nyní posuzované věci, je příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici trestní sazby (k tomu srov. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník I, komentář, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck., Praha 2009, str. 43).
Dále je nutno uvést, že zákaz reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), tzn. zákaz rozhodnutí k horšímu se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí. Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu vydaného rozhodnutí (rozsudku) a dopadu tohoto rozhodnutí na jeho osobu. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je tak nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká . Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, atp.
Výše uvedená východiska Vrchní soud v Olomouci neporušil .
Zákaz reformationis není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze za stavu, kdy je ukládán mírnější trest odnětí svobody, doplnit v rámci souhrnného trestu například chybějící výrok o trestu propadnutí věci (uloženém již některým z dřívějších rozsudků), zejména jde-li o věc téměř bezcennou (zde obyčejný šroubovák nízké hodnoty užitý při spáchání činu), ani že by byl odvolací soud při aplikaci pro obviněného příznivější trestněprávní normy povinen uložit mu trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, pokud tak učinil již soud prvního stupně při aplikaci trestněprávní normy, která byla pro obviněného méně příznivou. Jinými slovy, podstatné je, zda a nakolik se postavení obviněného ve svém celku při aplikaci pro něj příznivější trestněprávní normy zlepšilo či nikoliv.
V daném případě Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o odvolání obviněného a státního zástupce podaném v jeho prospěch dne 14. 4. 2010, tedy již za účinnosti trestního zákoníku. Správně se proto řídil zásadami obsaženými v ustanoveních §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku a jednání obviněného (dovolatele) posoudil podle posledně jmenované normy, protože to bylo pro něho příznivější. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zároveň podrobně vysvětlil, podle jakých kritérií postupoval při ukládání nového souhrnného trestu (viz str. 7 až 9 napadeného rozsudku). Ačkoliv po provedeném překumu neshledal žádné důvody, pro které by měl být obviněnému (dovolateli) ukládán trest na samé spodní hranici zákonem stanovené trestní sazby, vzal na druhé straně v úvahu nutnost aplikace příznivějšího zákona a se současným zřetelem k zákazu reformationis in peius mu nově uložil trest odnětí svobody ve výměře čtyř let, tedy o rok méně než původně soud prvního stupně. Takto výrazně zlepšené postavení obviněného (dovolatele) nemohlo k jeho tíži ovlivnit ani jím namítané uložení trestu propadnutí věci, v daném případě šroubováku nepatrné hodnoty použitého při jiném (dřívějším) trestném činu.
Z důvodů jednotlivě rozvedených v předcházejících odstavcích nemohl Nejvyšší soud dovolateli přisvědčit, že by napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci trpěl vytýkanými vadami. Proto podanému dovolání nepřiznal žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného M. Š. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler