ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1009.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1009/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) Ing. P. K. a b) V. M. , obou zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská č. 4, proti žalovaným 1) Městu Příbram, IČO 00243132 , se sídlem v Příbrami, Tyršova č. 108, zastoupenému JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská č. 140, 2) Ing. M. H. , zastoupenému JUDr. Hanou Peleščákovou, bytem v Příbrami IV, Aloise Jiráska č. 123, jako obecnou zmocněnkyní a 3) J. Ř. , zastoupenému JUDr. Antonínem Tichým, advokátem se sídlem v Příbrami II. Mariánské údolí 130, o zaplacení 212.940,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami, pod sp. zn. 6 C 126/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2008, č.j. 23 Co 182/2008-104, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2008, č.j. 23 Co 182/2008-104, výrokem I. potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. ledna 2008, č.j. 6 C 126/2006-75, kterým byla zamítnuta žaloba, aby první žalovaný zaplatil každému ze žalobců 9.540,- Kč, druhý žalovaný zaplatil každému ze žalobců 38.340,- Kč, třetí žalovaný zaplatil každému ze žalobců 6.300,- Kč a všichni žalovaní zaplatili společně a nerozdílně každému ze žalobců 52.290,- Kč a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že žalobci se nemohli oprávněně stát vlastníky předmětných nemovitostí a v důsledku toho požadovat po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení z titulu nezaplaceného nájemného. Vzhledem k tomu, že podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku účinném v roce 1961 nebyla k nabytí vlastnictví nemovitostí státem nezbytná registrace smlouvy státním notářstvím, došlo (v těchto případech) k nabytí vlastnictví nemovitosti uzavřením písemné kupní smlouvy. Zápis v evidenci nemovitostí nebyl podmínkou pro nabytí vlastnictví k nemovitostem. Nebylo proto významné, pokud žalobci vycházeli z výpisu z evidence nemovitostí, ve kterém byli evidováni původní vlastníci – V. M. a M. M.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že jsou naplněny předpoklady dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Jako vadu řízení vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu ohledně kupní smlouvy, kterou měli původní vlastníci nemovitostí prodat své nemovitosti státu. Za tohoto stavu pak nemohly soudy provést náležitou právní kvalifikaci. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívají, že na daný případ měla být aplikována právní úprava účinná po 1. dubnu 1964, garantující větší právní jistotu ve smluvních vztazích. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili první a druhý žalovaný a shodně navrhli jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Především u výroků, jimiž odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně, kterými bylo rozhodnuto o částce nižší jak 20.000,- Kč přihlédl ke skutečnosti, že ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustnost dovolání proti těmto výrokům obecně vylučuje. V ostatním je třeba dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud posoudil otázku převodu vlastnictví nemovitosti na stát v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001). Pokud žalobci uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže pak připomínají konkrétní skutkové okolnosti případu naplňující důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a 150 o.s.ř., když i dovolací soud přihlédl ke specifickým okolnostem daného případu a náhradu nákladů řízení prvnímu žalovanému (které mu vznikly v souvislosti s jeho zastoupením advokátem) nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu