ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1197.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1197/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka ve věci umístěné A. R. , zastoupené opatrovníkem Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, o vyslovení přípustnosti převzetí umístěné do ústavu zdravotnické péče, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 1603/2009, o dovolání umístěné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2010, č.j. 64 Co 556/2009-20, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. října 2009, č.j. 19 L 1603/2009-4, vyslovil ve smyslu §191b odst. 4 občanského soudního řádu (dále již „o.s.ř.“) přípustnost převzetí umístěné A. R., do ústavu zdravotnické péče – Psychiatrické léčebny Praha 8 – Bohnice (dále již „ústav“). Soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí uvedl, že v daném případě byly s ohledem na provedené důkazy splněny podmínky ve smyslu §23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon o péči o zdraví lidu“), podle něhož je možné bez souhlasu umístěné provádět vyšetřovací a léčebné výkony a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít umístěnou i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace, ohrožuje sebe, nebo své okolí.
K dovolání umístěné Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným usnesením napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud ve svém rozhodnutí předně vyložil, co je smyslem detenčního řízení a zrekapituloval procesní postup soudu prvního stupně ústící v jím vydané usnesení. Konstatoval dále, že soud prvního stupně se na základě podkladů pro zahájení detenčního řízení dodaných zmíněným ústavem a vlastního šetření vyslovil tak, že svoboda umístěné byla omezena v souladu se zákonem. Nelze přitom vytknout soudu prvního stupně, že poskytl umístěné poučení o možnosti zvolit si zástupce (§191a odst. 2 o.s.ř.) při výslechu jejím a ošetřující lékařky v ústavu dne 15. října 2009. Za stavu, kdy podle sdělení uvedeného ústavu pominuly důvody pro další držení umístěné, která byla propuštěna ústavem, odpadla podmínka řízení; odvolací soud proto s odkazem na §§103, 104 odst. 1 větu prvou o.s.ř. napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení – s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zn. Cpjn 29/2006 – zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala umístěná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241 (správně §241a) odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zpochybňuje zákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně stran jejího převzetí do uvedeného ústavu, namítá, že jí v rozporu s §191b odst. 2 o.s.ř. bylo znemožněno jednat před soudem, „když jí sice byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, o svém ustanovení se však dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení soudu I. stupně.“ Vytýká odvolacímu soudu, že tuto vadu v odvolacím řízení neodstranil, neboť se vůbec nezabýval otázkou, zda převzetí umístěné bylo přípustné, resp. založené na splnění zákonných podmínek ve smyslu §23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu. Tím odvolací soud mimo jiné porušil §212 o.s.ř., když odvolání neprojednal v mezích, v nichž se domáhal přezkumu rozhodnutí. Dovolatelka má za to, že za popsaných okolností jí odvolací soud odňal možnost jednat před soudem. Postupem obou soudů tak bylo dovolatelce znemožněno namítat, že k převzetí do ústavu zdravotnické péče došlo v rozporu se zákonem. Závěry hodnocení důkazů, provedené soudem prvního stupně, jsou ryze spekulativní, navíc trpící procesní vadou, když dovolatelce nebyl v rozporu se zákonem ustanoven opatrovník. Odvolací soud pak zákonnost převzetí vůbec neposuzoval, resp. nepřezkoumával. Dovolatelka dále namítá, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně a zároveň zastaveno řízení, je v rozporu se zákonem. V souladu s výše uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu je sice správným postupem, pokud soud řízení zastaví ve smyslu §104 o.s.ř. z důvodu, že umístěná osoba byla propuštěna ze zdravotnického zařízení, ovšem takové rozhodnutí by, v souladu s obsahem odvolání, mělo zároveň posoudit právní důvod zahájení řízení, tedy to, zda byly splněny zákonné podmínky převzetí. Je totiž zřejmé, že jediným rozumným účelem odvolání v detenčním řízení je právě přezkoumání toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně o přípustnosti převzetí bylo v souladu se zákonem, a to bez ohledu na to, zda nedobrovolné umístění ve zdravotnickém zařízení trvá či nikoliv. V opačném případě by bylo lze cílů odvolání dosáhnout jen v omezeném procentu věcí, když odvolací soud není vázán nepřekročitelnou lhůtou pro rozhodnutí a lze předpokládat, že v době jeho rozhodování již nebude umístění trvat, jak se stalo i v případě dovolatelky. Přezkumná funkce dvouinstančního soudního řízení je v takovém případě zcela popřena, umístěné při takto restriktivní aplikaci práva by bylo upřeno tvrdit a prokázat, že do zdravotnického zařízení byla převzata nezákonně. Přitom na posouzení zákonnosti převzetí má dovolatelka nepochybný právní zájem. Jakkoliv by rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo zvrátit sám fakt jejího nedobrovolného umístění, pokud by bylo prokázáno, že k němu došlo v rozporu se zákonem, dovolatelka by mohla uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Osobní svoboda požívá vysokou míru ústavní ochrany, k jejímu omezení může v souladu s čl. 8 Listiny základních práv a svobod dojít pouze ve výjimečných a striktně vymezených případech a exces z těchto případů je nutno posuzovat jako porušení práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Přitom posouzení toho, zda k takovému porušení došlo, nelze nahradit jiným rozhodnutím, než rozhodnutím o odvolání. Takové rozhodnutí je pak nenahraditelným titulem pro uplatnění nároku na satisfakci újmy, ke které na straně dovolatelky došlo, na níž má nebo by měla právo v souladu s čl. 5 odst. 5 Úmluvy, čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dovolatelka v tomto směru odkazuje, resp. posledně uvedené je citací z článku – Marečková, J., Matiaško, M.: České soudy při realizaci práva na přezkum zákonnosti nedobrovolné detence, in Via Iuris – Bulletin pro právo ve veřejném zájmu, 7. května 2008). Dovolatelka konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení usnesení soudu prvního stupně je v rozporu se zákonem, konkrétně s §219a o.s.ř., resp. že výrok odvolacího soudu je nesrozumitelný. Přestože je z odůvodnění usnesení patrné, že se odvolací soud ztotožnil se závěry i s postupem řízení soudu prvního stupně, resp. zákonností převzetí umístěné se vůbec nezabýval, a měl tedy rozhodnutí potvrdit, rozhodnutí zrušil. Z tohoto postupu pak není srozumitelné, jak se odvolací soud fakticky postavil k zákonnosti převzetí. „Zrušující výrok sice nahrává názoru, že samo převzetí, resp. rozhodnutí soudu I. stupně bylo nezákonné či trpělo vadami, tomuto závěru však vůbec nekoresponduje odůvodnění usnesení.“ Podle dovolatelky je nesrozumitelná rovněž část rozhodnutí týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť rozhodnutí o těchto nákladech je sice odůvodněno, výrok o náhradě nákladů však v rozhodnutí chybí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že dovolatelka přípustnost svého dovolání nepatřičně odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť v daném případě dovoláním napadeným usnesením odvolací soud nezměnil usnesení soudu prvního stupně, nýbrž je zrušil, nehledě na skutečnost, že usnesení podle §191 odst. 4 o.s.ř. je v souladu s judikatorně ustáleným názorem na charakter tohoto rozhodnutí klasifikováno jako rozhodnutí vydané nikoliv ve věci samé (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 30 Cdo 1245/2007, nebo ze dne 31. října 2007, sp. zn. 30 Cdo 3805/2007, in www.nsoud.cz ). Z posledně uvedeného vyplývá, že proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo přezkoumáváno usnesení soudu prvního stupně o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného do ústavu zdravotnické péče, není ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné.
V daném případě ovšem odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto podle §191a odst. 4 o.s.ř., zrušil a předmětné řízení zastavil. Je proto zapotřebí se zabývat otázkou přípustnosti dovolání podle dalších ustanovení v rámci části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Podle §243b odst. 1 o.s.ř. dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a) anebo podle §239 dovolací soud odmítne, je-li zjevně bezdůvodné.
S účinností od 1. července 2009 došlo ke změně §239 o.s.ř. potud, že přípustnost dovolání proti meritorním usnesením odvolacího soudu uvedeným v §239 odst. 1 a 3 byla podmíněna předchozím (předběžným) úsudkem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud v této věci se přitom ztotožňuje s právním názorem, že v situaci, kdy §243b odst. 1 i nadále zachovává Nejvyššímu soudu právo odmítnout dovolání proti kterémukoliv z usnesení vypočtených v §239 pro zjevnou bezdůvodnost, lze dospět k závěru, že předpoklad zásadního významu dovoláním napadených nemeritorních usnesení odvolacího soudu vypočtených (jen) v §239 odst. 1 a 3 je úpravou obsolentní (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1903-1904).
S ohledem na obsolentnost cit. právní úpravy podmiňující přípustnost dovolání předchozím úsudkem Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, je třeba konstatovat, že v této věci je sice podané dovolání přípustné, avšak není důvodné. Je tomuto tak proto, že Nejvyšší soud již ve svém stanovisku ve věcech řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo dodržení v ústavu zdravotnické péče ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. Cpjn 29/2006, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v roce 2009 pod číslem 62, mimo jiné zaujal právní názor, že „Odpadl-li důvod, pro nějž bylo řízení zahájeno (vedeno) až poté, kdy soud vydal rozhodnutí o přípustnosti převzetí (dalšího držení), které dosud nenabylo právní moci, popřípadě odpadl-li tento důvod v průběhu odvolacího řízení, nestačí jen zastavit řízení, ale je třeba i již vydané rozhodnutí zrušit“. V těchto výkladových intencích také odvolací soud důsledně postupoval, zjistil-li v průběhu odvolacího řízení, že dovolatelka byla z předmětného ústavu propuštěna, čímž odpadla podmínka řízení, a proto bylo dané řízení zastaveno.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 4 stanoví, že každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů.
Podle §191a odst. 1 o.s.ř. ústav vykonávající zdravotnickou péči (dále jen „ústav“), ve kterém jsou umísťovány osoby z důvodů uvedených ve zvláštním předpise, je povinen oznámit (§191b) do 24 hodin soudu, v jehož obvodu ústav je, převzetí každého, kdo v něm byl umístěn bez svého písemného souhlasu.
Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, v §23 odst. 4 taxativně vypočítává případy, kdy lze nemocného bez jeho písemného souhlasu převzít do ústavní péče, vyžaduje-li to povaha jeho onemocnění.
Občanský soudní řád pak ve svém §191b odst. 4 stanoví, že do sedmi dnů ode dne, kdy došlo k omezení podle §191a, soud usnesením rozhodne, zda k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§191a odst. 1). K dodatečnému písemnému souhlasu osoby, která jeví známky duševní poruchy či intoxikace a která je zároveň nebezpečná sobě nebo svému okolí, se v rámci již zahájeného řízení nepřihlíží.
Z vyložené právní úpravy je zřejmé, že smyslem detenčního řízení je výlučně ochrana jednoho ze základních lidských práv – osobní svobody. Každý člověk je svobodný a není povinen činit nic, co mu zákon neukládá. Z toho vyplývá, že také v otázkách péče o vlastní zdraví záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským výkonům, a jen zákon ho může zavázat, že určitá vyšetření podstoupit musí. Tuto zásadu pak vyjadřuje §23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, podle kterého se vyšetřovací a léčebné výkony mohou zásadně provádět jen se souhlasem nemocného, anebo je-li možné tento souhlas předpokládat. Tato nedotknutelnost integrity osobnosti jako základní ústavní princip, a z toho vyplývající zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví však není v žádné společnosti absolutní a neomezená. Proto i citované ustanovení zákona o péči o zdraví lidu v odst. 4 určuje situace, za kterých mohou být medicínské úkony provedeny i proti vůli občana (pacienta). V dané věci by se mohlo jednat např. o stav, kdy osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, případně kdy se jedná o výkon nutný k záchraně života či zdraví (nález Ústavního soudu ze dne 18. května 2001, sp. zn. IV. ÚS 639/2000, in www.nalus.usoud.cz , příp. ASPI – Automatizovaný systém, právních informací, rubrika judikatura).
Soudní řízení o detenci podle ustanovení podle §§191a – 191g o.s.ř. lze rozčlenit do následujících dvou částí :
1) řízení o přípustnosti převzetí do ústavu, kde se zkoumají zákonné důvody takového převzetí. Soud rozhoduje usnesením do 7 dnů. Oprávněné osoby mají možnost odvolání, které je však bez odkladného účinku.
2) vyslovil-li soud, že převzetí umístěného bylo v souladu se zákonnými důvody, pokračuje v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení a o délce tohoto držení. Zde již rozhoduje rozsudkem ve lhůtě do 3 měsíců.
Předmětem řízení o přípustnosti převzetí umístěného do ústavu je soudní přezkoumání, zda k tomuto převzetí došlo ze zákonných důvodů (předvídaných v §23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu), či nikoliv. Přezkum – zda byly vskutku naplněny zákonem předvídané důvody pro omezení osobní svobody daného jedince (umístěného) – se přitom upíná výhradně k době, kdy došlo k jeho převzetí do ústavu. Pokud ovšem dojde k propuštění umístěného z ústavu, odpadá základní podmínka řízení, pro kterou odvolacímu soudu, jenž měl rozhodovat o podaném odvolání umístěného, nezbývá, než zrušit napadené usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v rámci první fáze detenčního řízení, tj. podle §191b odst. 4 o.s.ř., a řízení ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit.
Je přitom nasnadě, že sama okolnost, že v důsledku propuštění dovolatelky z ústavu bylo řízení zastaveno, dovolatelce nijak neupírá možnost případně zvolit další právní postup, má-li za to, že k jejímu převzetí do zmíněného ústavu zdravotnické péče nedošlo ze zákonných důvodů [srov. §6a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle §243b odst. 1 o.s.ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Vzhledem k tomu, že účastníkem dovolacího řízení byla pouze dovolatelka, nepřicházelo v úvahu rozhodovat zde o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu