ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1593.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1593/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. H. P. , zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalovaným 1) V. J. , zastoupené Mgr. Irenou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 95, 2) R. S. , zastoupeného Ondřejem Petráněm, narozeným dne 26. října 1947, bytem v Praze 10, Morseova 242, a 3) M. O. , zastoupené JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Moravském Žižkově, Záhumní 439, o zaplacení částky 385.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 268/2006, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 23 Co 314/2007-105, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 23 Co 314/2007-105, se ve vztahu k žalované 3) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2007, č.j. 7 C 268/2006-68, zamítl žalobu, „aby první žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 72.187,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.4. 2006 do zaplacení, aby druhý žalovaná byl povinen zaplatit žalobkyni částku 72.187,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.4. 2006 do zaplacení, aby třetí žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 240.625,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.4. 2006 do zaplacení“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 385 000,- Kč s 9 % úrokem z prodlení jdoucím od 1.1. 2007 do 30.6. 2007 a s 9,75 % úrokem z prodlení jdoucím od 1.7. 2007 do zaplacení s tím, že výše úroků z prodlení za každé další kalendářní pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaných, se rovná součtu výše reposazby vyhlášené Českou národní bankou k prvému dni takového kalendářního pololetí a sedmi procentních bodů, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, přičemž prvá žalovaná je povinna zaplatit z této částky 3/16, druhý žalovaný rovněž 3/16 a třetí žalovaná 5/8.“ (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Po provedeném dokazování odvolací soud skutkově uzavřel (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku), že všichni žalovaní uzavřeli s M. S. smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti (pozemkové parcely č. 207/3 v katastrálním území S.). Tato smlouva obsahovala i ujednání, že „zájemce bere na vědomí, že zprostředkovatel obdrží od kupujícího zálohu na kupní cenu ještě před podpisem kupní smlouvy“ . M. S. převzal od žalobkyně (jako zálohu na kupní cenu) celkem částku 385.000,- Kč, což bylo uvedeno v kupní smlouvě, kterou žalobkyně coby kupující uzavřela dne 26. listopadu 2004 s žalovanými coby prodávajícími, a jejímž předmětem byl prodej (z pozemku p.č. 207/3 v k.ú. S. oddělených) pozemkových parcel č. 207/35 a č. 207/36. Podle odvolacího soudu „Zaplacení částky 385.000,- Kč žalobkyni je prokázáno příjmovým dokladem ze dne 15.11. 2004, kterým M. S. potvrdil přijetí částky 300.000,- Kč od žalobkyně s tím, že tato bude započtena jako druhá část kupní v celkové výši 719.650,- Kč na koupi nově vzniklé pozemkové parcely č. 207/35 a 207/36 v k.ú. S. s tím, že prvá část kupní ceny ve výši 85.000,- Kč byla zaplacena dne 1.9. 2004.“ Konečně odvolací soud vycházel také ze zjištění, že k dělení předmětného pozemku nebyl v souvislosti s řízením o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené kupní smlouvy dán souhlas příslušného stavebního úřadu a že katastrální úřad tento návrh na vklad rozhodnutím zamítl. Při rozhodování odvolací soud také vycházel z toho, že došlo k odstoupení od předmětné kupní smlouvy. Poté dospěl k závěru, že v důsledku odstoupení od této smlouvy je ve smyslu §457 obč. zák. každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Žalovaní jsou tedy povinni vrátit žalobkyni přijatou kupní cenu ve výši 385.000,- Kč, když přijetí této částky žalovaní potvrdili v kupní smlouvě. Ujednání v čl. VIII. písm. b) a čl. XIII. mezi žalovanými a M. S. ve smlouvě o zprostředkování odvolací soud posoudil jako vztah mezi zmocnitelem a zmocněncem vzniklý na základě dohody o plné moci ve smyslu §23 obč. zák. Převzetím kupní ceny tak nedošlo ze strany M. S. k překročení jeho oprávnění. Byť se žalovaným nemusela částka 385.000,- Kč dostat do faktické dispozice, dostala se tato částka do dispozice jejich zmocněnce, a tímto úkonem jsou žalovaní vázáni. Pokud jednáním zmocněnce utrpěli žalovaní škodu, případně utrpěli škodu jednáním zprostředkovatele, musí se náhrady této škody domáhat vůči M. S. Nemůžou však své námitky úspěšně uplatňovat vůči nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným, a to v poměru, který vyjadřuje výši spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných na nemovitostech, které byly předmětem kupní smlouvy. Žalovaná 1) a žalovaný 2) jsou spoluvlastníky předmětného pozemku v rozsahu spoluvlastnického podílu 3/6, zatímco žalovaná 3) v rozsahu 5/8. V tomto poměru byla proto žalovaným uložena předmětná platební povinnost. K žalobkyni přisouzenému příslušenství pohledávky odvolací soud uvedl, že žalobkyně vyzvala žalované k vydání bezdůvodného obohacení dopisy ze dne 7. února 2006, resp. ze dne 14. března 2006. Požadovala zaplacení vždy do 15 dnů ode dne obdržení těchto listin. Odvolací soud proto dovodil, že od 1. dubna 2006 jsou žalovaní v prodlení s vrácením žalované částky žalobkyni a jsou tak povinni platit úroky z prodlení ve smyslu §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Odvolací soud rovněž odůvodnil nákladové výroky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podala žalovaná 3) (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ve smyslu písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jakož i ve smyslu třetího odstavce téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolatelka namítá, že podanou žalobou se žalobkyně domáhala po dovolatelce zaplacení částky 240.625,- Kč s příslušenstvím z důvodu vrácení kupní ceny za prodej pozemku p. č. 207/3 v k.ú. S. Ve svém odvolání ze dne 4. dubna 2007 již žalobkyně navrhuje, aby byli žalovaní povinni žalobkyni vrátit ve smyslu §137 odst. 1 obč. zák. každý částku odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu z částky 385.000,- Kč. Odvolací soud pak již rozhodoval podle tohoto návrhu, aniž došlo k vydání usnesení o připuštění změny žaloby. V kupní smlouvě ze dne 26. listopadu 2004 nebylo vůbec uvedeno, „kolik kterému z prodávajících (žalobkyně) uhradila a má ještě uhradit.“ Dovolatelka dále uvádí, že kupní cena, resp. její část žalovaným nebyla vyplacena a v tomto směru zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Zdůrazňuje, že „Kupní cena za id. 5/8 však byla uhrazena ve prospěch M. S....a to na základě tvrzení žalobkyně i předloženého příjmového dokladu ze dne 15.11. 2004. Část zálohy na kupní cenu ve výši 240.625, která měly (měla) být uhrazena ve prospěch třetí žalované byla uhrazena do rukou jmenovaného. Třetí žalovaná pak na úhradu této kupní ceny obdržela ničeho.“ Kromě toho ujednání o kupní ceně v kupní smlouvě je neurčité a odporuje ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. Konečně dovolatelka rovněž namítá, že „Pokud se týká zprostředkovatelské smlouvy a případné plné moci tam uvedené, pak tato zněla na jiné pozemky, než které byly předmětem uzavřené kupní smlouvy, na základě které měla údajně žalobkyně hradit.“ Z vyložených a v dovolání podrobně rozvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k podanému dovolání nesouhlasí s dovolací argumentací, když má za to, že (ve stručnosti shrnuto) odvolací soud rozhodl věcně správně a proto by dovolání dovolatelky mělo být zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) poté, co přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne též k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Při změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (§220 o. s. ř.) tento soud svým rozhodnutím nahrazuje napadené prvostupňové rozhodnutí. Proto písemné vyhotovení jeho rozsudku musí odpovídat zákonným náležitostem vyplývajícím z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí se musí odpovídajícím způsobem vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi a jeho myšlenkový postup musí být v odůvodnění jednoznačně vysvětlen nejen s poukazem na všechny zjištěné skutečnosti provedeným dokazováním s určitě a srozumitelně zformulovaným závěrem o skutkové stavu, ale rovněž i s poukazem na právní závěry, které přijal. Účelem odůvodnění rozsudku je především prokázat jeho správnost a odůvodnění musí být prostředkem kontroly správnosti postupu soudu při vydávání rozhodnutí soudu, tj. musí být přezkoumatelné. Absence některé ze zákonem předepsaných náležitostí odůvodnění rozsudku může pak přivodit stav, kdy takový rozsudek je nepřezkoumatelný, což z pohledu dovolacího řízení, v němž na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku má být věcnému přezkumu podrobeno meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, zakládá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to nejen vzhledem k popsanému nedostatku odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v jeho skutkové části, ale i z hlediska jím vyloženého právně kvalifikačního závěru.
V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že se žalovaní přijetím žalované částky (představující zálohu na kupní cenu podle shora uvedené kupní smlouvy) od žalobkyně na její úkor bezdůvodné obohatili. Odvolací soud tak aplikoval ustanovení §§451 a 457 obč. zák. zakládající vznik a vrácení bezdůvodného obohacení z titulu zrušené smlouvy. Esenciální podmínkou tedy bylo zjištění, že došlo k právně významné skutečnosti, jež v daném případě vyvolala na straně jedné zánik závazkového právního vztahu z titulu původně uzavřené kupní smlouvy mezi účastníky, a na straně druhé (tím, že tato smlouva byla zrušena a že se žalovaní o žalovanou částku na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili) vznik závazkového právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení. V situaci, kdy odvolací soud rozsudkem změnil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil vůči žalobkyni předmětné peněžité povinnosti, bylo jeho povinností v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vyložit všechna právně významná dílčí skutková zjištění s odkazy na relevantní důkazy, případně vymezit všechna (mezi účastníky) nesporná skutková tvrzení, sumarizovat tato zjištění do závěru o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta), a posléze takto zjištěný skutkový stav s odkazem na aplikované (aplikovaná) pravidlo (pravidla) chování po právní stránce posoudit (právně kvalifikační závěr). Těmto limitům kladeným na odůvodnění rozsudku ovšem odvolací soud ne zcela dostál, neboť již v esenciální otázce zrušení smlouvy na str. 7 ve druhém odstavci pouze konstatuje právní závěr, že „Vzhledem k tomu, že došlo k odstoupení od smlouvy, je každý z účastníků tohoto smluvního vztahu povinen vrátit druhému vše co podle ní dostal (§451 a §457 občanského zákoníku).“ V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak zcela chybí odkaz na důkaz či důkazy, z nichž by bylo možno učinit zjištění a tato pak podrobit právnímu posouzení z hlediska vyřešení otázky zrušení předmětné kupní smlouvy v důsledku odstoupení od ní, a to pro posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení. Uvedená absence právně významné skutečnosti jde tak na vrub přezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a z pohledu dovolacího řízení (již sama o sobě, neboť jde z hlediska merita věci o základní otázku) zakládá jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepřezkoumatelná je ovšem také ta část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 9, v níž je odvolacím soudem zaujímán právní závěr, že „Žalobkyně má tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovaným (,) a to v poměru, který vyjadřuje výši spoluvlastnického podílu každého ze žalovaných na nemovitostech, které (která) byla předmětem kupní smlouvy. Prvá žalovaná a druhý žalovaný jsou spoluvlastníci příslušné nemovitosti s výši spoluvlastnického podílu 3/16, třetí žalovaná je spoluvlastnicí s výši svého podílu 5/8. V tomto poměru jsou tedy povinni částku 385.000,- Kč žalobkyni vrátit.“ K tomuto právně kvalifikačnímu závěru není uvedeno žádné odvolacím soudem aplikované pravidlo chování, přičemž je třeba zdůraznit, že ustanovení §137 odst. 1 obč. zák., podle kterého podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, nijak nevyjadřuje a z povahy věci ani vyjadřovat nemůže rozsah bezdůvodného obohacení, jež by zakládalo „zákonný rozsah“ spoluvlastníků z hlediska vrácení případného bezdůvodného obohacení. Bylo tedy povinností odvolacího soudu i v tomto směru vymezit právně relevantní skutková zjištění, z nichž by bylo možné dospět k závěru, že (v tomto případě již pouze) dovolatelce vznikla povinnost vrátit žalobkyni žalovanou částku. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8. listopadu 2007 na č.l. 100 mj. vyplývá, že předmětem dokazování před odvolacím soudem byly též smlouvy o zprostředkování, přičemž již v prvoinstančním řízení vyšla najevo skutečnost, k níž bylo nutno při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. také přihlédnout (viz např. odpor dovolatelky na č.l. 21 – arg.: „Kupní cena za id. 5/8 však byla uhrazena ve prospěch M. S...část zálohy na kupní cenu ve výši 240.625,- Kč, která měly (měla) být uhrazena ve prospěch třetí žalované byla uhrazena do rukou jmenovaného.“ ). Je tedy zřejmé, že v tomto směru je zapotřebí interpretovat projev vůle účastníků ohledně výše a vypořádání kupní ceny za zamýšlený převod spoluvlastnických podílů k uvedeným pozemků, které měly vzniknout jejich oddělení z původního pozemku p.č. 207/3 v k.ú S., a to ve světle zprostředkovatelských smluv a s přihlédnutím ke všemu co v řízení vyšlo najevo.
Naopak pokud jde o závěr odvolacího soudu stran zmocnění M. S. žalovanými k převzetí zálohy na kupní cenu, resp. kupní ceny, je třeba konstatovat, že tento závěr odpovídá korektnímu výkladu v řízení provedených a zhodnocených důkazních prostředků. Dovolatelka coby zájemkyně uzavřela s M. S. coby zprostředkovatelem dne 3. srpna 2004 smlouvu o zprostředkování, která v čl. VIII písm. b) obsahuje ujednání, že „Zájemce bere na vědomí, že zprostředkovatel obdrží od kupujícího zálohu na kupní cenu ještě před podpisem kupní smlouvy.“ Toto ustanovení je pak nezbytné, jak také správně učinil odvolací soud, interpretovat jedině tak, že tímto ujednáním zájemkyně zmocňuje zprostředkovatele k převzetí předmětné zálohy na kupní cenu; opačná interpretace by totiž byla zcela absurdní a odporovala by ostatně i následnému (před zahájením sporu v této věci) chování dovolatelky. Přitom sama skutečnost, že v kupní smlouvě bylo oproti realitě nesprávně uvedeno, že kupující (tj. žalobkyně) „při podpisu této smlouvy zaplatila v hotovosti část kupní ceny ve výši 385 000,- Kč...“ , na výše uvedeném závěru ničeho nemění.
K dovolatelce namítané procesní vadě spočívající v rozhodování o žalobě ve znění odvolacího petitu žalobkyně, o kterém odvolací soud – coby o změně žalobního petitu – nerozhodl, resp. kdy odvolací soud takto žalobkyní navrhovanou změnu žaloby usnesením nepřipustil, nutno uvést, že právní posouzení žalobkyně v čl. VI. jejího odvolání, na nějž navazuje odvolací petit, takovým návrhem na změnu žaloby není. Jak je totiž zřejmé z podané žaloby na č.l. 1 až 2, žalobkyně svůj žalobní petit spočívající v požadavku na uložení platební povinnosti žalovaným implicite odvíjela právě od spoluvlastnických podílů žalovaných na předmětném pozemku. Proto pokud žalovaní 1) a 2) byli spoluvlastníky pozemku p.č. 207/3 v k.ú. S. v rozsahu id. 3/16 vzhledem k celku, zatímco dovolateka v rozsahu id. 5/8 vzhledem k celku, odpovídají v petitu uvedené jednotlivé peněžité částky, které žalobkyně požaduje po tom kterém žalovaném, právě jednotlivým spoluvlastnickým podílům žalovaných, tj. zlomek ve tvaru 3/16 z celkově žalované částky ve výši 385.000,- Kč představují částku 72.187,50 Kč, zatímco zlomek ve tvaru 5/8 z uvedené celkové sumy pak představuje částku 240.625,- Kč. Vytknout je ovšem třeba odvolacímu soudu, že svůj rozsudečný výrok zatížil zcela nesprávnou stylistickou konstrukcí, kdy namísto toho - měl-li za to, že žaloba byla podána po právu - aby převzal žalobní petit do rozsudečné znělky tak, jak navrhovala žalobkyně (tj. že žalovaní 1/ a 2/ jsou povinni zaplatit žalobkyni každý částku 72.187,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zatímco dovolatelka částku 240.625,- Kč se specifikovaným příslušenstvím), platební povinnost konstruoval tak, že „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 385 000,- Kč“ se specifikovanými úroky z prodlení z této (celkové částky) s tím, že „prvá žalovaná je povinna zaplatit z této částky 3/16, druhý žalovaný rovněž 3/16 a třetí žalovaná 5/8“.
Výrok je esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává nepřezkoumatelným (srov. např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, in www.nalus.usoud.cz ). Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3590/2009, in www.nsoud.cz ). Tedy jinými slovy řečeno nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, in www.nsoud.cz ).
Zatímco vyložené limity pro tvorbu obsahu rozsudečného výroku odvolací soud v případě rozhodnutí o žalobkyni přisouzených pohledávkách (ještě) dodržel, neboť za užití interpretačních pravidel lze dospět k závěru, že každému ze žalovaných 1) a 2) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 72.187,50 Kč, kdežto dovolatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 240.625,- Kč, v případě žalobkyni přisouzeného příslušenství spočívající v zaplacení úroků z prodlení z celkové částky 385.000,- Kč tomu tak již nebylo, neboť způsobem, jak odvolací soud v této části věcně rozhodl, žalobní petit konstruován nebyl. V tomto směru se tedy odvolací soud při rozhodování odchýlil od žalobního petitu žalobkyně, aniž by k tomu měl příslušný procesní podklad v podobě vydaného usnesení, jímž by byla příslušná změna žaloby (v části žalobního petitu) připuštěna (§211 a §95 odst. 1 o. s. ř.). Z toho je zřejmé, že v této části došlo rovněž k pochybení odvolacího soudu a tedy ke zjištění další jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech shora vyložených důvodů proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a podle odst. 3 věty první téhož ustanovení věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d ost. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu