ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1880.2009.3
sp. zn. 30 Cdo 1880/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce B. Č. , zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, proti žalované Mgr. E. H. , o zaplacení částky 41.035,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 40/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č.j. 28 Co 366/2008-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2008, č.j. 28 Co 366/2008-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. března 2008, č.j. 12 C 40/2006-51, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) dne 28. dubna 2006, domáhal po žalované zaplacení částky 41.035,- Kč se specifikovaným příslušenstvím od 14. července 2000 do zaplacení. V žalobě uvedl, že „Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (,) č.j. 20D910/2009-49 (20 D 910/2009-49) ze dne 20. března 2003...nabyl žalobce...jako jediný dědic dědictví po zůstavitelce M. Č., zemř. dne 13. července 2000. Součástí dědictví je peněžní částka ve výši 41.035 (Kč) uložená od dubna 2000 u žalované. Jelikož žalovaná i přes písemné výzvy žalobci uvedenou částku nezaplatila, žalobce se tohoto peněžitého plnění po žalované domáhá soudní cestou.
Žalovaná se nesouhlasně písemně vyjádřila k žalobní argumentaci. Mimo jiné uvedla, že žalobcem „požadovaná částka byla náhradou škody na zdraví jeho matky a úhradou znalečného, které hradila ze svého žalovaná v řízení o náhradu škody na zdraví, ve kterém byla žalovaná právní zástupkyní jeho zemřelé matky. Žalobce byl v minulosti žádán, aby bylo vypořádání nároků právní zástupkyně na zastupování jeho zemřelé matky vyřešeno dohodou, avšak ten, aniž by toto učinil, ač byl o to žádán, podal návrh na vydání platebního rozkazu...Žalovaná tedy zadržela prostředky na svém kontě oprávněné a tyto započetla proti dluhu žalobce na úhradu nákladů právního zastoupení v řízení o náhradu škody pro jeho zemřelou matku.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. března 2008, č.j. 12 C 40/2006-51, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 41.035,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a nahradila žalobci náklady řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že „žalovaná se bezdůvodně obohacuje na úkor žalobce, neboť bezdůvodně zadržuje částku, která byla vyplacena Českou pojišťovnou jako částka vysouzená pro matku žalobce a kterou jako dědictví nabyl jediný dědic ze zákona, a to žalobce.“ Nezohlednil žalovanou tvrzené započtení pohledávky vzhledem k tomu, že „žalovaná ani k výzvě soudu neuvedla jakou částku a kdy započetla na jakou částku“ a z tohoto důvodu „nebylo tedy patrné, kdy učinila úkon započtení...Teprve u jednání dne 3.4. 2008 učinila žalovaná konkrétní úkon započtení, když započetla částku 64.100,- Kč oproti částce 41.035 Kč s příslušenstvím.“ Soud prvního stupně „dospěl proto k závěru, že dosavadní projev směřující k započtení tak, jak na něj poukazovala žalovaná ve svém vyjádření, nebyl kompenzačním projevem, neboť v něm žalovaná neuvedla jakou konkrétní pohledávku a v jaké výši uplatnila k započtení proti pohledávce žaloby. Tyto úkony byly neurčité a nesrozumitelné. Teprve až úkon započtení učiněný u jednání dne 4.3. 2008 je určitý a srozumitelný a mohl by být úkonem směřujícím k započtení“ , avšak „Žalovaný v průběhu řízení namítl promlčení pohledávky žalované...Soud dospěl k závěru, že žalovaná částku, kterou nyní uplatňuje k započtení, znala již od 8.10. 1999, kdy vyúčtování vypracovala, jak sama uvedla, proto tříletá promlčecí lhůta uplynula již 8.10. 2002.“ Soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozsudku také uvedl, že „Navíc do pasív při projednávání dědictví po zemřelé M. Č. nebyl dluh za nezaplacené náklady řízení pro žalovanou vůbec zařazen. Tento dluh na žalobce nepřešel a nelze jej tedy použít k započtení.“
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uvedenou žalobu zcela zamítl a rozhodl dále o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovým stavem věci, jak jej zjistil soud prvního stupně i s právním posouzením věci „o tom, že na straně žalované nebyl dán žádný právní důvod pro zadržování částky vyplacené pro zemřelou matku žalobce, když je zřejmé, že Česká pojišťovna, a.s., plnila k rukám právní zástupkyně zemřelé matky žalobce v intencích zásad uvedených v ust. §33 b) odst. 6 obč. zák.“ Podle odvolacího soudu „Správný je pak i závěr soudu I. stupně o tom, že žalovaná uplatnila proti pohledávce nárokované v řízení k započtení svoje pohledávky v době, kdy již byly promlčeny.“ Odvolací soud byl však nucen se zabývat v odvolacím řízení žalovanou vznesenou námitkou promlčení žalované pohledávky, když s odkazem na právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, dospěl k závěru, že tato námitka nebyla spojena s uplatňováním nových skutečností a důkazů. „Při své úvaze vyšel ze zjištění učiněných soudem I. stupně, které vyplývají ze vzájemné korespondence mezi účastníky....Žalobce již dopisem z 24.06.2003 vyzval žalovanou k vydání žalované částky...Na tuto výzvu žalovaná reaguje dopisem z 11.07. 2003, kde jednak zpochybňuje, že by se jednalo o nárok vyplývající z dědického řízení, a současně poukazuje na svoje nároky na zaplacení odměny za právní zastoupení zemřelé matky žalobce.“ S přihlédnutím k datu podání žaloby v této věci (28. dubna 2006) odvolací soud dovodil, že „žaloba na zaplacení žalované částky, která představuje bezdůvodné obohacení žalované získané plněním bez právního důvodu, byla u soudu podána po uplynutí zákonné promlčecí lhůty ve smyslu §107 obč. zák. a nárok je promlčen.“ K žalobní argumentaci dodal, že „předmětem daného sporu není právo přiznané rozhodnutím soudu, nýbrž se jedná o majetek spadající do dědictví tak, jak byl vymezen usnesením z dědického řízení; charakter soudem přiznaného práva tato finanční částka ztratila okamžikem, kdy byla dobrovolně zaplacena vedlejším účastníkem a stala se, ve vztahu k žalobci, předmětem dědictví. Dopisy žalované zasílané žalobci nemají náležitosti uznání dluhu ve smyslu ust. §588 obč. zák. a v postupu žalované rovněž nelze shledávat úmyslné obohacení ve smyslu §107 obč. zák. Námitky žalobce, týkající se promlčecí doby, tak obstát nemohou.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Namítá, že předmětná částka byla Českou pojišťovnou, a.s., vyplacena na účet žalované jako plnění pro její klientku. Nejde zde o žádný z případů bezdůvodného obohacení taxativně vymezených §451 odst. 2 obč. zák. a je tedy třeba zkoumat, z jakého důvodu žalovaná předmětnou částku získala. Právním důvodem, na základě kterého bylo plnění žalované vyplaceno, byl její smluvní vztah advokátky ke klientce, které byla tímto způsobem vyplacena náhrada škody na zdraví. Poté, co její klientka dne 13. července 2000 zemřela, byla žalovaná povinna podle §731 v souvislosti s §33b odst. 6 obč. zák. jednat tak, aby právní nástupce její klientky neutrpěl újmu na svých právech. O tom, kdo je řádným právním nástupcem její klientky, se žalovaná dozvěděla poté, co jí bylo předloženo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci projednání dědictví, které nabylo právní moci dne 1. května 2003. Právní mocí tohoto usnesení se žalobce stal oprávněným dědicem, který má právo na vydání dědictví vůči osobě, která má dědictví u sebe. Dovolatel žalovanou o tomto výsledku dědického řízení informoval (mj. svým dopisem ze dne 24. června 2006) a vyzval ji, aby mu dědictví po zemřelé matce vydala, což však žalovaná neučinila. Ohledně kompenzačního projevu ze strany žalované dovolatel poukazuje na §581 odst. 1 obč. zák. zapovídající započtení v případě, že se jednalo o pohledávku na náhradu škody způsobené na zdraví. Z vyloženého dovolatel dovozuje, že jím uplatněný nárok vůči žalované byl nárokem oprávněného dědice na vydání dědictví a nikoli nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, a proto nemohl být promlčen na základě ustanovení o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. K promlčení nároku dovolatele jako oprávněného dědice na vydání dědictví by tedy mohlo dojít až po marném uplynutí obecné tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. Vzhledem k tomu, že tato tříletá promlčecí doba podle §105 obč. zák. začala běžet ode dne 1. května 2003, kdy nabylo právní moci výše uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým bylo žalobci potvrzeno dědictví a vzhledem k tomu, že nárok dovolatele jako oprávněného dědice byl u soudu prvního stupně uplatněn dne 28. dubna 2006, je podle dovolatele zřejmé, že byl tento nárok uplatněn před uplynutím tříleté promlčecí doby. Pokud tedy odvolací soud rozhodl, že nárok dovolatele byl promlčen ve dvouleté promlčecí době, protože šlo podle jeho názoru o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívá toto jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a jeho rozhodnutí je nesprávné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na zjištěný skutkový stav mají být použita ustanovení o bezdůvodném obohacení, má dovolatel za to, že v takovém případě je z výše popsaného stavu patrné, že jednání žalované bylo úmyslné. V tomto směru dovolatel připomíná skutkové okolnosti případu a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který v postupu žalované neshledal úmyslné obohacení ve smyslu §107 obč. zák. Takový závěr odvolacího soudu je podle dovolatele naprosto nepřijatelný v případě posouzení jednání advokátky, u níž se znalost zákona presumuje a jež je osobou, která má zákonem zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy svého klienta (klientky), popř. jeho (jejího) právního zástupce. Žalovaná musela, popř. měla znát své povinnosti, které jí jako advokátce ukládají dovolatelem uvedená ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii či Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže (Etický kodex advokáta). Pokud by soud přesto dospěl k závěru, že ze strany žalované šlo o bezdůvodné obohacení neúmyslné, pro takový případ dovolatel namítá, že by k promlčení jeho nároku došlo v tříleté objektivní promlčecí době podle první části věty §107 odst. 2 obč. zák., přičemž z výše uvedeného vyplývá, že byl jeho nárok na vydání neprávem zadržované částky v této tříleté objektivní promlčecí době u soudu uplatněn. Při zkoumání, zda a kdy by v tomto případě uplynula dvouletá subjektivní promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vzít v úvahu, že ta mohla podle §107 odst. 1 obč. zák. začít běžet teprve ode dne, kdy se dovolatel dozvěděl o tom, že se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohatila, tedy ode dne, kdy bylo soudem prvního stupně v řízení, dne 11. března 2008, vydáno rozhodnutí, že nárok dovolatele není nárokem oprávněného dědice, ale nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Tímto dnem by začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba na vydání bezdůvodného obohacení. Protože však nárok na vydání plnění (byť z jiného titulu) byl u soudu uplatněn již před tímto datem, a to dne 28. dubna 2006, a v zahájeném řízení se dosud řádně pokračuje, promlčecí doba v souladu s §112 obč. zák. počínaje tímto dnem po dobu řízení neběží. Vzhledem k tomu, že tato subjektivní lhůta začala běžet ve stejný den, kdy zároveň běžet přestala, k případnému promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení by v současné době mohlo dojít pouze v jedné z výše uvedených objektivních promlčecích dob. Vzhledem k tomu, že nárok dovolatele byl řádně uplatněn v rámci tříleté objektivní promlčecí doby, k jeho promlčení nedošlo. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne též k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §40 odst. 1 o. s. ř. o úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování anebo vyhlašuje rozhodnutí, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům, výroky rozhodnutí a vyjádření účastníků o tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti.
Podle §21 odst. 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, protokol musí obsahovat všechny podstatné okolnosti a poučení poskytnutá soudem, z protokolu musí být zřejmé, zda při provádění úkonu bylo dbáno příslušných předpisů (např. osobní data vyslýchaného, poučení o povinnosti vypovědět pravdu, prohlášení, které vyslýchaný učinil na upozornění, že má právo odepřít výpověď, a zachována tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem).
Podle §122 odst. 1 o. s. ř. dokazování provádí soud při jednání.
Důkaz listinou se při jednání provádí tak, že předseda senátu (samosoudce) listinu nebo její část přečte anebo že sdělí obsah listiny (srov. §129 odst. 1 o. s. ř.). V protokolu o jednání je třeba vždy uvést, jakou listinou byl proveden důkaz a jakým způsobem byl důkaz proveden, tj. zda byla listina nebo její část přečtena nebo zda byl sdělen obsah listiny (srov. Drápal, L., Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu, mimořádná příloha časopisu Právní rozhledy č. 5/2002, str. 25).
Z obsahu protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 4. března 2008 (č.l. 43 až 46 spisu) se pouze podává, že soud přistoupil k dokazování označených listin, aniž by již byl zřejmý způsob provedeného dokazování, tj. zda byly listiny nebo jejich části přečteny nebo zda byl sdělen jejich obsah. Nadto – v případě spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 20 D 910/2000 – soud prvního stupně pouze „konstatoval obsah spisu“ . Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal právní názor, že provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řádu čten nebo sdělován obsah celého spisu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008, in www.nsoud.cz ).
Protože důkazní verifikace listinami, z nichž – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku – soud prvního stupně činil pro rozhodnutí ve věci zásadně významná skutková zjištění, nebyla realizována zákonem předvídaným způsobem, jak již bylo vyloženo shora, nezbývá než konstatovat, že v uvedeném rozsahu je dokazování v nalézacím řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; odvolací soud pak pochybil, nezjednal-li v uvedeném směru procesní nápravu. Z toho je patrno, že popsaná jiná vada zatížila nejen prvoinstanční řízení, ale též i řízení odvolací, neboť odvolací soud při svém rozhodování navázal na skutková zjištění, jež soud prvního stupně učinil na základě dokazování, které nebylo provedeno v souladu s občanským soudním řádem.
Kromě toho při právním posouzení skutkového stavu věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ponechal zcela stranou hodnocení právního vztahu mezi žalovanou a matkou dovolatele M. Č., v jejímž zastoupení žalovaná, dříve, než jmenovaná dne 13. července 2000 zemřela, (podle zjištění soudu prvního stupně) dne 18. 4. 2000 přijala od České pojišťovny, a.s. peněžité plnění ve výši 41.035,- Kč z titulu náhrady škody, resp. kdy uvedená částka byla připsána na účet žalované. Mělo-li by se jednat o právní vztah mezi uvedenými osobami založený příkazní smlouvou ve smyslu §724 obč. zák., bylo by v takovém případě nezbytné primárně posuzovat zjištěné skutkové okolnosti skrze pravidla chování obsažená v uvedeném smluvním institutu, a to v návaznosti na nastalou právní událost, tj. smrt příkazkyně, a s přihlédnutím k právnímu důsledku v souvislosti s právní mocí usnesení o dědictví, resp. v souvislosti se skončením projednání dědictví včetně vyrozumění (jiné) osoby, komu má být vydána, resp. vyplacena předmětná peněžitá částka coby hodnota, jež byla předmětem dědictví (srv. §175q, §175s o.s.ř.).
V takovém případě - s ohledem na posuzování žalovanou vznesené námitky promlčení práva - by bylo nezbytné při rozhodování také zohlednit, že okamžik smrti zůstavitele, je rozhodnou skutečností co do okruhu osob, které přicházejí v úvahu jako dědici, jakož i co do práv a povinností, do kterých vstupují právní nástupci zůstavitele, že za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatelem poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví, a že do uvedené doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti až na základě výsledku řízení o dědictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2002, sp. zn. 30 Cdo 2174/2001, in www.nsoud.cz ).
Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil s právně kvalifikačním závěrem soudu prvního stupně o bezdůvodném obohacení žalované získaného plněním bez právního důvodu bez toho, aniž by důsledně posoudil všechny hmotněprávní souvislosti daného případu, to vše v situaci, kdy (vycházeje z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) na straně jedné uzavřel, že „Česká pojišťovna, a.s. plnila k rukám právní zástupkyně zemřelé matky žalobce v intencích zásad uvedených v ust. §33b odst. 6 obč. zák.“ (podle zjištění soudu prvního stupně k tomuto plnění ovšem došlo ještě za života posledně jmenované – viz str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – arg.: „Žalované byla tato částka na účet u České spořitelny zaslána dne 18. 4. 2000“ ), a kdy na straně druhé zase dovodil, že žalovaná částka „představuje bezdůvodné obohacení žalované získané plněním bez právního důvodu“ .
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jej proto ve vztahu k otci nezletilé zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu