ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2262.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2262/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1009/24, proti žalovaným: 1) J. H. a 2) M. H. , zastoupeným JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o zaplacení částky 170.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 107/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009, č.j. 35 Co 536/2008-207, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení s tím, že dne 16. října 2003 uzavřel s domnělým Ing. L. F. (který, jak se později ukázalo, vystupoval pod nepravou identitou) smlouvu o dílo na výměnu oken a dveří v domě na adrese žalovaných. Ing. F. vystupoval po celou dobu jednání i při provádění díla jako vlastník této nemovitosti a poskytl žalobci zálohu na provedení díla ve výši 50.000,- Kč. Po dokončení díla žalobce vystavil domnělému Ing. L. F. konečnou fakturu na částku 130.663,- Kč. Domnělý Ing. F. však přestal se žalobcem komunikovat a fakturu neuhradil. Věcí se zabývala policie, která zjistila, že osoba Ing. L. F. neexistuje. Žalobce následně zjistil, že nemovitost, ve které dílo provedl, není ve vlastnictví Ing. L. F., ale ve vlastnictví (společném jmění) žalovaných, kteří odmítli cenu za dílo žalobci uhradit. Podle žalobce tak na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení v žalované výši.
Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby, neboť s žalobcem nebyli v žádném právním vztahu, když sami - dne 9. října 2010 - uzavřeli s domnělým Ing. L. F. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výměna oken a dveří v předmětné nemovitosti, přičemž předmět smlouvy byl řádně dodán a cenu díla v celkové výši 175.000,- Kč žalovaní domnělému Ing. L. F. zaplatili. Podle žalovaných bylo chybou žalobce, že si dostatečně neověřil osobu Ing. F.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. března 2008, č.j. 17 C 107/2004-172, uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 160.811,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně z této částky od 26. ledna 2004 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), dále zamítl žalobu ohledně uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 9.189,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně byl při rozhodování vázán právním názorem, který odvolací soud zaujal ve svém kasačním usnesení ze dne 2. července 2006, č.j. 35 Co 174/2006-69, jímž byl zrušen (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. září 2005, č.j. 17 C 107/2004-47, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na straně předmětné smlouvy vystupoval žalobce a na straně druhé (domnělý) Ing. L. F., jehož existence nebyla prokázána, dospěl k závěru, že účastníkem smlouvy je osoba bez právní subjektivity, takže smlouva po právní stránce nevznikla, neboť ji nemůže uzavřít neexistující osoba. Žalobce však v domnění, že smlouva byla řádně uzavřena, dílo provedl, ovšem za dané situace bez právního důvodu a nikoli ve prospěch domnělého Ing. L. F., ale ve prospěch žalovaných, jimž tak vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které jsou povinni žalobci vydat. Odvolací soud dále zavázal soud prvního stupně, aby vedl žalobce k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů k nim o výši bezdůvodného obohacení, a aby se zabýval výší bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. ve věci samé potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil tak, že tyto náklady činí částku 130.844,75 Kč, jinak výrok o nákladech řízení o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení státu potvrdil.
Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, a to, že žalobce provedl v předmětném domě ve vlastnictví žalovaných výměnu plastových oken a dveří, „přičemž okenní a dveřní otvory obvyklým způsobem zednicky začistil, přičemž neprovedl odvoz a likvidaci starých vybouraných oken.“ Za účelem zjištění bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku, který dne 15. července 2007 zpracoval soudem ustanovený znalec M. V. Z tohoto důkazního prostředku soud prvního stupně zjistil, že obvyklá cena plastových oken a dveří namontovaných v předmětném domě, včetně demontáže a likvidace starých oken, činí celkem 173.930,- Kč. Od této částky zmíněný soud odečetl cenu za dodávku a montáž parapetů ve výši 8.119,- Kč, k níž v daném případě nedošlo, a dále částku 5.000,- Kč, představující náklad za odvoz a likvidaci starých oken.
Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud uzavřel, že smlouva (v záhlaví označená jako smlouva o dílo) uzavřená mezi žalobcem (jako dodavatelem) a Ing. L. F. (jako odběratelem) „není smlouvou, která nevznikla, ale o smlouvu neplatnou.“ (roz. že jde o neplatnou smlouvu), když podle obsahu jde o smlouvu o opravě věci podle §652 a násl. obč. zák. [v tomto směru se odvolací soud zčásti odchýlil od svého původního právního názoru vyloženého ve shora citovaném kasačním usnesení (viz str. 3 cit. usnesení odvolacího soudu - arg.: „“...účastníkem smlouvy je osoba bez právní subjektivity (§7 obč. zák.), takže smlouva po právní stránce nevznikla, neboť ji nemůže uzavřít neexistující osoba.“ )]. Tato smlouva byla uzavřena písemně, takže soud vychází z jejího obsahu, z něhož však není seznatelná osoba odběratele, bylo-li zjištěno, že takto označená osoba neexistuje, což znamená, že není zřejmé, kdo úkon učinil. Jde tedy o neurčitost smlouvy ohledně jedné ze smluvních stran a tudíž o její absolutní neplatnost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., podle kterého právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Žalobce vůči žalovaným plnil bez právního důvodu a žalovaní jsou takto získaný majetkový prospěch povinni ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. vydat žalobci. Podle odvolacího soudu tak nemohla obstát odvolací námitka žalovaných, že nejsou ve sporu pasivně legitimováni, protože sami uzavřeli s Ing. L. F. smlouvu o dílo, na základě níž jim bylo dílo dodáno, u koho jej objednali. Výměnu oken a dveří však mimo vší pochybnost provedl žalobce, který zajistil i jejich výrobu a dodání. Předmětná smlouva (kterou žalovaní uzavřeli s domnělým Ing. L. F.) navíc není podle obsahu smlouvou o dílo, ale smlouvou o obstarání věci podle §773 a násl. obč. zák., jestliže se její účastníci dohodli, že Ing. L. F. jako dodavatel zajistí výměnu oken a dveří v nemovitosti žalovaného a jejich výrobu, demontáž a montáž, a je rovněž neplatná z důvodů, které byly shora vyloženy ohledně neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a Ing. L. F. Žalobce domnělému Ing. L. F. žádné plnění neposkytl, ale plnil žalovaným. Z této neplatné smlouvy se může domáhat vrácení plnění, a to na žalobci, jen domnělý Ing. L. F., který na jejím základě poskytl žalobci částku 50.000,- Kč, kterou ovšem nelze započíst do výše požadovaného bezdůvodného obohacení, jak se mylně domnívají žalovaní. Jestliže žalovaní zaplatili na základě neplatné smlouvy za opravu své nemovitosti domnělému Ing. L. F., aniž jim jmenovaný poskytl plnění, mají proti němu právo na vydání bezdůvodného obohacení, což ale nemá žádný vliv na nárok žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“ prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují v něm výslovně všechny zákonem předvídané dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ve smyslu písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), jakož i ve smyslu třetího odstavce téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelé předně namítají, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a navíc neodůvodněný, v rozporu s hmotným právem. Z rozhodnutí totiž není zřejmé, zda soudem tvrzené bezdůvodné obohacení vzniklo na základě neplatné smlouvy, nebo na základě údajného plnění bez právního důvodu, nebo z obou těchto titulů. Dovolatelé zdůrazňují, že nikdy neuzavřeli s žalobcem žádnou smlouvu, ani jiný právní úkon. Nikdy od žalobce neobdrželi žádnou věc ani žádné plnění. Pokud jim bylo plněno ve formě služby dodání a zabudování nových oken, pak toto bylo plněno od jiné osoby a na podkladě smlouvy, kterou žalovaní s touto osobou uzavřeli - tedy od domnělého Ing. L. F., se kterým uzavřeli smlouvu. Obchodní vztah dodání prací a materiálu k výměně starých oken za nové v nemovitosti žalovaných se odvíjel od smluv mezi objednatelem a dodavatelem. Jednalo se přitom o dva obchodní vztahy. Poprvé vztah mezi žalovaným a fyzicky existující osobou nazývající se Ing. L. F., u které žalovaný (1/) dílo objednal, obdržel a také zcela zaplatil. Druhý obchodní vztah existoval mezi subdodavatelem prací a materiálu žalobcem a fyzicky existující osobou nazývající se Ing. L. F. O této jiné smlouvě žalovaní vůbec nevěděli a dověděli se o ní až v soudním řízení. Tento obchodní vztah spočíval v tom, že fyzicky existující osoba objednala u žalobce dílo, které jí žalobce dodal a navíc převzal od této osoby i částečné plnění ve formě finančních prostředků. Skutečnost, že fyzicky existující osoba žalobce podvedla tím, že již od samého počátku měla v úmyslu vylákat od žalobce plnění a za plnění neposkytnout finanční náhradu, nemůže na shora uvedené existenci dvou obchodních vztahů nic změnit. Za nepřezkoumatelný považují dovolatelé právní závěr odvolacího soudu, že žalobce plnil bez právního důvodu s ohledem na údajnou neurčitost smlouvy a že taková smlouva je neplatným právním úkonem. V řízení nebylo prokázáno, že by osoba - Ing. F. - vystupovala pod smyšleným jménem. Naopak pouhým nahlédnutím do obchodního rejstříku je zřejmé, že osoba s uvedeným jménem a příjmením je zapsána jako společník dovolateli citované obchodní společnosti, přičemž i ve vyhledavači google lze najít několik L. F. Proto závěr odvolacího soudu o tom, že osoba tohoto jména neexistuje, je nesprávný. Byl by však nesprávný i ten názor, že smlouva je neurčitá, pokud by bylo zjištěno, že nějaká osoba se pouze prezentovala pod takovým jménem. Neurčitost smlouvy by tato skutečnost nezpůsobila. Podstatné však je, že odvolací soud uzavřel, že smlouva je neplatná a proto se měli dovolatelé na úkor žalobce (se kterým žádný úkon neuzavřeli) bezdůvodně obohatit. Dovolatelé se na úkor žalobce obohatit nemohli a na podporu tohoto závěru odkazují na skutkově obdobný případ a závěry, k nimž dospěl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. února 2005, č.j. 25 Co 345/2004, jehož kopii dovolatelé již předložili odvolacímu soudu s tím, že „výše uvedené bylo dále potvrzeno i rozhodnutím NSČR, a to rozhodnutím ze dne 18.1. 2006, č.j. 33 Odo 1663/2005-101.“ Dovolatelé jsou dále toho názoru, že „neplatným úkonem v tomto konkrétním případě, i kdyby se o takový jednalo, v případě smlouvy mezi osobou Ing. L. F. a žalobcem, se neobohatili žalovaní, neboť obohatit se v tomto případě mohla pouze osoba Ing. F. bez ohledu na to, jaké správné jméno se k této osobě vztahuje.“ Dovolatelé se nemohli obohatit již z toho důvodu, že za dílo zaplatili tomu, kdo jim dílo dodal. I kdyby smlouva o dílo mezi žalovanými a skutečným dodavatelem – domnělým Ing. L. F. - byla neplatným právním úkonem, nebylo by zde nic, co by nasvědčovalo tomu, že se žalovaní obohatili i z tohoto úkonu, neboť řádně poskytli plnění za dodané dílo. Dovolatelé dále v řízení poukazovali na to, že výkon rozhodnutí by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť v důsledku rozhodnutí soudu musí zaplatit za dílo podruhé, ačkoliv předtím již celou cenu uhradili. Na tuto námitku odvolací soud vůbec nereagoval. Pokud soud ve svém nepřezkoumatelném rozhodnutí chtěl uvést, že smlouva jako úkon byla neurčitá a tudíž absolutně neplatná, pak je třeba na daný případ aplikovat ustanovení §457 obč. zák., podle kterého si vracejí plnění pouze účastníci takové smlouvy, a nikoliv jiné osoby. Dovolatelé opět nemohou být pasivně legitimováni. Pokud by byl přijat jako správný právní názor odvolacího soudu, znamenala by tato skutečnost zásadní průlom do vztahů subjektů. Ve stejné situaci jako dovolatelé by se totiž rázem ocitlo množství osob, jež měly uzavřeny pouze smlouvy s dodavateli, kteří však bez jejich vědomí uzavřeli smlouvy s dalšími subdodavateli a nezaplatili jim. Tito subdodavatelé by se tak mohli domáhat plnění po vlastnících nemovitostí, kteří by hradili dílo dvakrát i vícekrát. Takový výklad však není možný a plnění uložené postiženým z takového výkladu by bylo navíc v rozporu s dobrými mravy. Z vyložených důvodů proto dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jako i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání dovolatelů písemně nevyjádřil.
Při posuzování dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, ve smyslu §242 o. s. ř. přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů není opodstatněné.
Z obsahu podané dovolání vyplývá, že dovolatelé ve skutečnosti uplatnili dva dovolací důvody, a to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jinou vadu, jež zatěžuje odvolací řízení, dovolatelé spatřují ve shora již jimi osvětlené nepřezkoumatelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Takovou vadu ovšem dovolací soud v této věci nezaznamenal.
Předně k námitce dovolatelů, že odvolací soud nereagoval na jejich odvolací námitku spočívající v tvrzení, že výkon rozhodnutí by byl v rozporu s dobrými mravy, neboť v důsledku rozhodnutí soudu musí zaplatit za dílo podruhé, nutno uvést, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud se k této námitce vyjádřil v tom směru, že „Jestliže žalovaní zaplatili na základě neplatné smlouvy za opravu své nemovitosti domnělému Ing. L. F., aniž jim tento poskytl plnění, mají proti němu právo na vydání bezdůvodného obohacení, což ale nemá žádný vliv na nárok žalobce, který je předmětem daného řízení.“ I když tedy odvolací soud explicitně nereagoval na dovolateli namítaný rozpor s dobrými mravy, implicite tuto námitku při rozhodování zohlednil, když zaujal výše uvedený názor, tj. že dovolatelé mohou vůči předmětné fyzické osobě uplatnit nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Nelze proto dovodit, že by v tomto směru bylo odvolací řízení zatíženo zmíněnou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K další dovolací námitce dovolatelů, že odvolací soud při rozhodování nereflektoval jimi citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2005, č.j. 25 Co 345/2004-80, řešící údajně skutkově obdobný případ, kteréžto rozhodnutí „bylo dále potvrzeno i rozhodnutím NSČR, a to rozhodnutím ze dne 18.1. 2006, č.j. 33 Odo 1663/2005-101“ , nutno uvést, že v označené věci dovolací soud usnesením dovolání směřující proti cit. rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustné odmítl vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní význam. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. dubna 2004, č.j. 7 C 631/2003-52, v uvedené věci šlo o případ, kdy „sám žalobce tvrdil, že smlouva o dílo byla uzavřena mezi ním a M.J. (,) nikoli mezi ním a žalovaným “, takže podle soudu prvního stupně „povinností této třetí osoby bylo...zaplacení ceny díla žalobci...“ . Soud prvního stupně uzavřel, že „K bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného tedy nedošlo a M.J. je jedinou osobou, vůči které se může žalobce domáhat svého tvrzeného nároku...“ S tímto právním názorem se ztotožnil i odvolací soud. Je tedy zřejmé, že skutkově se jednalo o zcela jiný případ, než v této posuzované věci, a proto předmětná dovolací námitka dovolatelů je zcela nedůvodná.
Odůvodnění:písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu přitom splňuje zákonem vymezená kritéria ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud zaujal zcela jasný právní názor, který lze z hlediska přehlednosti a pro účely dovolacího přezkumu (z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) zreferovat následovně:
1. Smlouva o opravě věci, uzavřená mezi žalobcem (dodavatelem) a fyzickou osobou (objednatelem) vystupující pod nepravou identitou - Ing. L. F. (odběratelem) - je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná, neboť z obsahu této smlouvy „není seznatelná osoba odběratele.“
2. Žalobce se domáhá po dovolatelích vydání bezdůvodného obohacení v podobě ceny opravy, kterou provedl výměnou oken a dveří v domě ve vlastnictví dovolatelů, kdy výše tohoto bezdůvodného obohacení byla zjištěna ze shora citovaného znaleckého posudku a na základě volného úvahy soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Právním titulem je zde vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. představující plnění (žalobce) bez právního důvodu (dovolatelům), když naopak v tomto rozsahu se fyzická osoba, vydávající se pod nepravou identitou za Ing. L. F., na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila.
Poněvadž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud věc posuzoval na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a že z právně kvalifikačního hlediska zaujal názor, který je z textu odůvodnění jeho rozsudku interpretovatelný, nebyl dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolateli uplatněn opodstatněně.
Dále dovolatelé v dovolání uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž z hlediska žalobci přisouzené pohledávky s příslušenstvím (úroky z prodlení) aplikoval ustanovení §451 odst. 1, 2 obč. zák., kdy za bezdůvodné obohacení zde považoval předmětné plnění, které žalobce učinil bez právního důvodu vůči dovolatelům.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkovým prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného.
Bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (srov. např. rozsudek Nejvyšší ho soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, in www.nsoud.cz ). Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil (§451 odst. 1 obč. zák.). Je jím ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3096/2007, in www.nsoud.cz ).
Ustanovení §457 obč. zák. stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Neplatnost smlouvy tedy představuje samostatnou skutkovou podstatu vzniku závazku z bezdůvodného obohacení. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se odvolací soud při tvorbě právně kvalifikačního závěru zjištěného skutkového stavu zabýval i dosahem zmíněné skutkové podstaty, resp. vyloučil subsumpci zjištěného skutku právě pod ustanovení §457 obč. zák.
Odvolací soud předně správně dovodil, že smlouva o dílo, resp. smlouva o opravě věci, kterou uzavřel žalobce (jak se později ukázalo) s domnělým Ing. L. F. resp. s fyzickou osobou vystupující pod nepravou identitou Ing. L. F., je pro neurčitost v identifikaci posledně zmíněné fyzické osoby ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatným právním úkonem. Je totiž existentní, že žalobce předmětnou smlouvu uzavíral s fyzickou osobou (v postavení objednatele), která však ve smlouvě vystupovala pod nepravým jménem, příjmením a adresou (citováno ze smlouvy o dílo ze dne 16. října 2003): „ing. L. F., Smlouva tedy byla uzavřena mezi dvěma subjekty - (v tomto případě) fyzickými osobami, avšak vznikly pochybnosti o pravé identitě osoby objednatele, neboť v řízení bylo prokázáno, že uvedená osoba na zmíněné adrese nebydlí. V judikatuře dovolacího soudu je přitom konstantně zaujímán právní názor, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 6/1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. ledna 2003, sp. zn. 32 Odo 703/2002, in www.nsoud.cz ). V této věci se ovšem nepodařilo osobu v postavení odběratele, domněle vystupující pod jménem a příjmením Ing. L. F. na adrese shodné s adresou žalovaných, identifikovat, čímž vznikly pochybnosti o určitosti smlouvy z hlediska označení jednoho z jejích účastníků vystupujícího v postavení odběratele. V těchto souvislostech proto právní závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o opravě věci je z vyloženého důvodu ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. (absolutně) neplatná, je správný.
Odvolací soud rovněž zcela správně verifikoval vpředu zmíněné předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení. Esenciálním předpokladem pro založení tohoto mimosmluvního závazkového právního vztahu je též zjištění osoby povinné k vydání bezdůvodného obohacení. Takovým právním subjektem je (fyzická nebo právnická) osoba, která se na úkor jiného (objektivně) bezdůvodně obohatila, tzn. jejíž majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u které nedošlo ke zmenšení majetku, ač k takovému zmenšení mělo po právu dojít.
V řízení bylo zjištěno, že žalobce „provedl v předmětném domě ve vlastnictví žalovaných výměnu plastových oken a dveří“ . Bylo tedy nezbytné posoudit, zda takto zjištěný skutek je podřaditelný pod ustanovení §457 obč. zák. stanovící, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, anebo pod ustanovení §451 odst. 2 cit. zák. s tím, že se jednalo o plnění žalobce vůči dovolatelům bez právního důvodu. Aplikačním kritériem i v případě skutkové podstaty obsažené v §457 obč. zák. nepochybně je, zda právě na podkladě neplatné či zrušené smlouvy (objektivně) došlo k získání majetkového prospěchu té které strany (neplatné či zrušené) smlouvy. O bezdůvodné obohacení se totiž nemůže jednat v situaci, pokud v majetkové sféře osoby (žalovaného), po které se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a která byla účastníkem neplatné či zrušené smlouvy, (objektivně) nedošlo k obohacení, tedy k rozmnožení její majetkové hodnoty anebo naopak pokud nedošlo ke zmenšení této majetkové hodnoty, ačkoliv by k tomu správně dojít mělo, kdyby obohacený po právu plnil svoje povinnosti.
V této věci se tedy jednalo o posouzení, zda v poměrech dosud neustanovené fyzické osoby, jež uzavřela s žalobcem smlouvu o dílo pod nepravou identitou Ing. L. F., došlo popsaným plněním žalobce (objektivně) k bezdůvodnému obohacení (získání majetkového prospěchu) této fyzické osoby, či nikoliv. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, předmětná výměna plastových oken a dveří byla realizována v nemovitosti ve vlastnictví (společném jmění) žalovaných, nikoliv ve vlastnictví zmíněné domnělé osoby. V tom směru tedy objektivně nedošlo k žádnému zvětšení majetku fyzické osoby vystupující pod nepravou identitou Ing. L. F. Za daného skutkového stavu současně ovšem nelze ani uzavřít, že by (právě a jedině) v důsledku plnění žalobce nedošlo ke zmenšení majetku domnělého Ing. L. F, resp. fyzické osoby, jež se uvedeným jménem a příjmením nesprávně žalobci identifikovala, ač po právu k takovému zmenšení majetku dojít mělo. Znamená to tedy, že dosud neustanovená fyzická osoba vydávající se za Ing. L. F. (objektivně) nezískala žádný majetkový prospěch spočívající v plnění žalobce formou výměny plastových oken a dveří v nemovitosti žalovaných. Správně proto odvolací soud tuto fyzickou osobu nepovažoval za pasivně legitimovaný subjekt k vydání bezdůvodného obohacení.
Při této právně kvalifikační úvaze, kterou lze z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu zcela spolehlivě interpretovat, se proto odvolací soud správně zabýval další (nabízející se) aplikační úvahou, zda zjištěný skutek lze podřadit pod skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (žalobce) bez právního důvodu (vůči žalovaným) ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák., neboť právní kvalifikací žalobce soud není vázán. V tomto ohledu dospěl odvolací soud k závěru, že v majetkové sféře žalovaných objektivně došlo ke zvětšení jejich majetku ve formě investice - zhodnocení jejich nemovitosti realizovanou instalací nových oken a dveří. Toto právní posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem sdílí i Nejvyšší soud.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění; o obohacení – jak již bylo shora opakovaně zdůrazněno - jde tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Další příkladem plnění bez právního důvodu je - jako tomu bylo v této věci - majetkový prospěch získaný vlastníkem nemovitosti tím, že na jeho věc vynaložil jiný subjekt určité majetkové hodnoty, a tím je zhodnotil. V tomto případě se hovoří o investicích do cizí věci (srov. např. Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama Praha 1987, str. 45).
Protože osoba povinná z bezdůvodného obohacení není schopna přijaté plnění (zde ve formě provedených výkonů) zhotoviteli vrátit, je povinna vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Při investování prostředků (bez právního důvodu) do nemovitosti se vlastník této věci bezdůvodně obohatí v rozsahu, v němž se nemovitost provedenou investicí oproti předchozímu stavu zhodnotila, nikoliv v rozsahu vynaložených investic (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, in www.nsoud.cz ).
Těmito zákonnými a judikaturou vyloženými hledisky se odvolací soud při posuzování věci důsledně řídil a ani v tomto směru nelze právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu, který má oporu v obsahu spisu, nic vytknout.
Z vyloženého je tedy zřejmé, že také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl dovolateli v podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplatněn důvodně.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovoláním uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný, Nejvyšší soud dovolání dovolatelů podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelům, procesně neúspěšným v tomto dovolacím řízení, právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu