ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2304.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2304/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobkyně Ing. L. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 18.759.547,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 219/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, č.j. 58 Co 289/2008 – 66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č.j. 19 C 219/2007 – 38, pod bodem I. výroku stanovil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč jako náhradu nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpěl tím, že v řízení, jehož předmětem bylo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 406/88 (později sp. zn. 6 C 9/2001), bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku zamítl obvodní soud žalobu do částky 18.689.547,-Kč. Pod bodem III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu obvodního ve výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemateriální újmy dalších 74.000,- Kč, ve zbylé části zamítavého výroku a ve výroku o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu potvrdil. Následně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že celková doba řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6, vedeného nyní pod sp. zn. 6 C 9/2001, činí prozatím 19 let (doposud nebylo řízení pravomocně skončeno), přičemž soudy při úvaze o porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě přihlížely pouze k délce řízení od 18. 3. 1992, kdy se pro Českou republiku stala závazná Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Za celkovou délku řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a), o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), tedy považovaly 16 let. Žalovaná žalobkyni v rámci předsoudního uplatnění nároku vyplatila částku 106.000,- Kč jako odškodnění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobkyně se žalobou domáhala odškodnění za nepřiměřenou délku předmětného řízení ve výši 18.000.000,- Kč a dále náhrady škody ve výši 3.367.278,80 Kč. Soudy obou stupňů konstatovaly, že bylo porušeno právo žalobkyně na přiměřenou délku řízení, čímž utrpěla morální újmu, za kterou jí náleží peněžité zadostiučinění. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a hodnotil kritéria dle §31a odst. 2 a 3 OdpŠk. Uvedl, že se jedná po skutkové stránce o věc složitou. Dále konstatoval, že žalobkyně v řízení vystupovala aktivně a nijak k průtahům nepřispěla. Naopak městský soud shledal průtahy v postupu soudů. Zhodnotil, že řízení má pro žalobkyni značný význam. Dospěl k závěru, že adekvátní výše odškodnění žalobkyně za vzniklou nemajetkovou újmu v konkrétním případě odpovídá částce 250.000,- Kč, a proto žalobkyni přiznal nad rámec žalovanou dobrovolně uhrazené částky 106.000,- Kč a soudem I. stupně přiznané částky 70.000,- Kč, ještě částku 74.000,- Kč. Ohledně nároku žalobkyně na zbylou část jí požadované náhrady nemateriální újmy a ohledně nároku na náhradu škody zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobkyni dalších 74.000,- Kč, podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje od ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za nesprávné.
Žalovaná se neztotožňuje s odvolacím soudem v hodnocení dané újmy a s přiznanou výší přiměřeného zadostiučinění. Argumentuje tím, že pokud za smrt blízké osoby je přiznávána náhrada ve výši 240.000,- Kč, pak žalobkyni přiznaná náhrada ve výši 250.000,- Kč je nemorální. Dále rozsudek městského soudu považuje za nepřezkoumatelný, jelikož z něj podle dovolatelky není patrno, z čeho soud vycházel při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Rovněž má žalovaná za to, že se odvolací soud nevypořádal dostatečně s kritériem složitosti řízení, pouze obecně konstatoval složitost tohoto typu řízení.
Závěrem dovolatelka připomněla, že nelze opominout, jak je koncipován zákon č. 82/1998 Sb. Domnívá se, že primárně by mělo jako odškodnění postačovat konstatování porušení práva a pokud je přiznáno zadostiučinění v penězích, tak by nemělo být nijak vysoké.
Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího v rozsahu napadeném dovoláním a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání, které bylo omezeno jen na měnící výrok rozsudku soudu I. stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni dalších 74.000,-Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
K tomu Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009) Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. .
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
To platí mimo jiné i ve vztahu k námitce žalované, že výše zadostiučinění stanovená podle §31a OdpŠk by neměla být vyšší než částka stanovená v §444 občanského zákoníku jako odškodnění pozůstalým za újmu způsobenou usmrcením osoby jim blízké.
V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 dovolací soud dovodil, že není na místě limitovat výši přiměřeného zadostiučinění dle §31a OdpŠk, a to ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby blízké podle §444 odst. 3 občanského zákoníku. Následování tohoto limitu by totiž v některých případech mohlo vést k tomu, že poškozený by při poskytnutí odškodnění v penězích takto omezeného, zůstal kvalifikován jako oběť porušení Úmluvy a účelu kompenzačního řízení by tak nebylo dosaženo.
Nejvyšší soud z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii , ze dne 10. 11. 2004, č. 64890/01, odst. 78, 80-81, dovodil, že ESLP má za to, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod. Zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010. sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 http:/// ). Daná dovolací námitka žalované proto není důvodná.
Žalované nelze dát za pravdu ani v tom, že přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování je dle zák. č. 82/1998 Sb. privilegovaná a často dostačující forma odškodnění. Naopak, dovolací soud považuje přiměřené zadostiučinění v jiné než peněžité formě ospravedlnitelné pouze výjimečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96 a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98).
Nejvyšší soud nesdílí ani názor žalované o tom, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, jelikož z něj není patrné z jakých pravidel odvolací soud při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vycházel. Městský soud při výpočtu výše zadostiučinění vycházel z kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, která dostatečně zhodnotil. Jeho postup rovněž celkově odpovídává měřítkům, jež jsou definována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání proto jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu