ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2659.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2659/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) R. V. , b) Z. V. , c) P. V. , proti žalovanému Ing. L. K. , zastoupenému JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 18, o neúčinnost smlouvy o převodu nemovitostí, ve věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 209/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 21. ledna 2010, č.j. 40 Co 1247/2006-247, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku odvolacího soudu o věci samé se zamítá, jinak se dovolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali určení, že smlouva o převodu nemovitosti uzavřená dne 28. 4. 2000 č. NZ 244/2000, kterou Zemědělské družstvo Osek nad Bečvou se sídlem Osek nad Bečvou, IČ: 47672391, převedlo na žalovaného nemovitost – zemědělskou hospodářskou budovu postavenou na pozemcích p.č. st. 428/4 a p.č. st. 428/5 v katastrálním území O. n. B., zapsanou pro katastrální území a obec O. n. B. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov na listu vlastnictví č. 251, je vůči žalobcům právně neúčinná.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, č.j. 9 C 209/2000-179, žalobě vyhověl a uložil žalovanému nahradit náklady řízení žalobců poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 2. 2. 2005, č.j. 9 C 209/2000-114 (kterým byla žaloba pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta), byl usnesením Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 15.11.2005, č.j. 40 Co 645/2005-135, zrušen a věc vrácena se závazným právním názorem, že bude-li doloženo, že zjištěná pohledávka žalobců v konkursním řízení nebyla úpadcem (Zemědělské družstvo Osek nad Bečvou) výslovně popřena, pak se z obsahu spisu naznačuje, že dlužníkovým úkonem byli žalobci v uspokojení své vymahatelné pohledávky zkráceni, když právně relevantní pro uplatnění odporovatelnosti je, že dlužník učinil zkracovací úkon a pro úspěch žaloby je dále nezbytné prokázání, zda úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl žalovanému znám. Soud prvního stupně – vázán právním názorem odvolacího soudu – zjistil, že na majetek Zemědělského družstva Osek nad Bečvou byl prohlášen konkurs s účinky ke dni 28. 3. 2003, a že přihlášené pohledávky žalobců nebyly popřeny, že odpůrčí žaloba byla u soudu podána v běhu prekluzivní lhůty, že v době převodu nemovitosti bylo družstvo předluženo a nemělo jiný majetek, ze kterého by vyrovnalo pohledávky restituentů (když tato skutečnost musela být žalovanému obecně známa) a byl-li dlužníkem uspokojen pouze žalovaný – ačkoliv předtím společně s žalobcem a dlužníkem jednali dne 19.11.1997 o uspokojení restituentů právě převodem předmětné nemovitosti – pak si musel být vědom toho, že pohledávka žalobců bude zkrácena, a to tím spíše, že družstvo oproti dohodě z 19.11.1997 ponechalo uspokojení pohledávky žalobců na žalovaném, který (poté, co tak měl slíbit dlužníku při uzavírání odporovatelné smlouvy) následně od tohoto záměru upustil.
Odvolací soud k odvolání žalovaného v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci samé a změnil ve výroku o nákladech řízení u soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně – z jímž vykonaných skutkových zjištění vycházel – vzal za prokázané, že smlouva mezi dlužníkem a žalovaným ze dne 28. 4. 2000 je odporovatelným právním úkonem, že od prosince 1992 bylo s žalobci dlužníkem jednáno o uspokojení pohledávky žalobců právě převodem předmětné nemovitosti, a že následně proběhlo několik jednání, kdy předmětná nemovitost měla být převedena na žalobce a žalovaného; že výpovědí slyšených svědků byla prokázána absence jiného majetku, ze kterého by v době namítaného převodu nemovitosti mohly být uspokojeny pohledávky žalobců; že předseda družstva Josef Novotný smlouvu ze dne 28. 4. 2000 uzavřel v alespoň nepřímém úmyslu zkrátit věřitele dlužníka, a že tento úmysl musel být žalovanému znám, což odvolací soud dovozuje z výpovědi svědka J. K., který vypověděl, že žalovaný při uzavření smlouvy slíbil, že se s žalobci domluví a že se spolu mezi sebou vyrovnají a družstvo již mezi ně nebude zasahovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (ve vztahu k závěru o právní neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 28.4.2000) a dále, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť (zejména hodnocením výpovědí svědků) nebylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný musel znát ekonomickou situaci dlužníka a musel vědět, že dlužník učinil předmětný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele nebo některé z nich. Poukazuje na výpověď svědkyně J. C., která mimo jiné vypověděla, že pohledávka žalobců mohla být uspokojena i vydáním kravínů; výpověď svědka J. K., že v roce 2000 mělo družstvo majetek, z něhož bylo možné uspokojit pohledávky restituentů; výpověď svědka O. H., že v roce 2000 mělo družstvo majetek na vypořádání restitučních nároků a transformačních podílů; z úředního záznamu o výpovědi svědkyně J. P. o tom, že žalobci V. byla vydána již před rokem 2000 nějaká část majetku družstva s tím, že zbývající mu bude vydána později, přičemž však předseda družstva předmětnou nemovitost (halu) žalobci nevydal proto, že žalobce padělal podpis své matky na plné moci k zastupování o vydání restitučních nároků. Podle dovolatele tak žalovaný nemohl mít povědomost o tom, do jaké výše budou v případě zpeněžení majetku dlužníka uspokojeni jeho věřitelé, když tuto povědomost neměl ani sám dlužník. Slyšení svědci byli, na rozdíl od žalovaného, zpravidla v postavení zaměstnance či člena statutárního orgánu dlužníka. Na tom nic nemění ani záporný rozdíl mezi aktivy a pasivy v hospodaření dlužníka za rok 2000 (tak jak se podává ze znaleckého posudku znalkyně Ing. M. P. vypracovaného pro trestní řízení), protože po roce 2000 byl dohledán další nemovitý majetek dlužníka neevidovaný v katastru nemovitostí, jehož hodnota byla srovnatelná s hodnotou předmětné haly. Konečně poukazuje i na to, že odhadní cena majetku dlužníka v roce 2005 činila 14.000.000,- Kč. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.července 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku ve věci samé není opodstatněné.
Podle §42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle §42a odst. 2 občanského zákoníku je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni, a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle §42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle §42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., napadá-li (dle dovolatele neúplná) skutková zjištění odvolacího soudu o absenci jiného majetku dlužníka v okamžiku, kdy odporovatelný právní úkon byl učiněn, a ohledně závěru odvolacího soudu o vědomosti žalovaného o zkracujícím úmyslu dlužníka, kdy tyto vady měly mít za následek nesprávné právní posouzení věci (závěr o právní neúčinnosti smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 28.4.2000), tedy uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp.zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.), a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. května 2010, sp. zn. 33 Cdo 1480/2008).
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že jiný konkrétní majetek družstva k vypořádání majetkového podílu žalobců nebyl dán a že od roku 1997 docházelo k průběžnému zhoršování hospodářských výsledků družstva, které vyústilo do prohlášení konkursu na majetek družstva, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z obsahu výpovědi svědků J. C., J. K., L. N. a O. H., jakož i z usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 5. 2004 č.j. 4T 21/2004-1179), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil. Odvolací soud důvodně akcentoval, že výpovědi svědků (které žalovaný se shodnou argumentací jako v dovolacím řízení uplatňoval již v odvolacím řízení) jsou ohledně hospodářské situace družstva zcela nekonkrétní a ve svém důsledku odporují vývoji hospodářské situace družstva, která dospěla až do fáze konkursu. K tomu je třeba doplnit, že svědkyně J. C. mimo jiné vypověděla, že pohledávka žalobců mohla být uspokojena i vydáním kravínů, avšak svědkyně nevěděla, zda v té době již nebyly vydány někomu jinému. Stejně tak svědek J. K. sice mimo jiné vypověděl, že v roce 2000 mělo družstvo majetek, z něhož bylo možné uspokojit pohledávky restituentů, pak tam však byly exekuce a družstvo nároky restituentů nebylo schopno uspokojit - a dodává - že lidé v O. n. B. věděli, jak na tom družstvo je. Svědek O. H. kromě výpovědi, že v roce 2000 družstvo mělo majetek na vypořádání restitučních nároků a transformačních podílů rovněž vypovídal o dluzích družstva počínajících v letech 1994, zamítnutí vkladu vlastnického práva v roce 1998 pro dluhy družstva, jakž i to, že v roce 1998 bylo občanům obce známo, že družstvo krachuje a není na tom z hlediska hospodaření obce dobře. Má-li dovolatelem poukazovaná výpověď svědkyně J. P., slyšené v trestním řízení, prokazovat absenci zkracujícího úmyslu na straně dlužníka, za něhož jednal předseda družstva J. N. a J. K., pak přehlíží, že odvolací soud závěr o zkracujícím úmyslu dlužníka učinil jednak z výpovědí svědků o způsobu, jakým J. N. nakládal s majetkem družstva, a rozhodoval o uspokojování pohledávek věřitelů, jednak z usnesení Policie ČR, okresního ředitelství Přerov, ze dne 29. 3. 2004, č.j. ČTS ORPR-377/OHK-2004, jímž bylo odloženo trestní stíhání obou jmenovaných statutárních zástupců družstva pro trestný čin zvýhodňování věřitele.
Protože odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se zkracujícího úmyslu dlužníka, jakož i nemožnosti uhrazení pohledávky žalobců z jiného majetku dlužníka oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a které byly současně významné pro věc, nepominul, a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Dovozuje-li žalovaný v dovolání jiné skutkové závěry (že žalovaný neměl alespoň obecnou povědomost o majetkové situaci dlužníka ani mu nemohl být znám zkracující úmysl dlužníka), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Za takto zjištěného skutkového stavu je správné i právní posouzení věci odpovídající ustálené soudní praxi. K otázce věcné legitimace a vymahatelnosti pohledávky srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98 , uveřejněný pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 2285/2000, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003; k otázce nemožnosti dosažení uspokojení pohledávky věřitele z majetku dlužníka srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4359/2008.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé odpovídá ustálené judikatuře soudů a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Napadl-li žalovaný dovoláním výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, je-li přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto napadenému výroku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné a směřuje-li dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu