ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2980.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2980/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) M. N.,b) V. N., a c) R. N., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 62, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 13/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č.j. 1 Co 319/2007-62, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2007, č.j. 34 C 13/2007-45, výrokem I. zamítl žalobu podanou na základě ustanovení §15 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), aby bylo určeno, že Prof. PhDr. V. N., DrSc. byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou vymazat jméno výše uvedeného a další údaje vztahující se k jeho evidenčnímu záznamu v materiálech bývalé StB ze seznamů spolupracovníků bývalé StB vedených na elektronických médiích Ministerstva vnitra ČR a prezentovaných na stránkách www.mvcr.cz , výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou neuvádět jméno výše uvedeného v eventuelním dotisku písemné formy seznamů spolupracovníků bývalé StB, výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. února 2008, č.j. 1 Co 319/2007-62, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že evidence Prof. PhDr. V. N., DrSc. v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná a nedošlo tak k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv chráněných ustanovením §11 o.z. Neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv nelze dovodit ani z toho, že je uveden v seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti vedených na elektronických médiích Ministerstva vnitra, neboť žalovaná tím, že jej uvedla ve zmíněném seznamu, plnila povinnost vyplývající pro ní z ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb., což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a §241 odst. 3 o.s.ř. Domnívají se, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s rozhodováním dovolacího soudu. Zejména dovozují že odvolací soud řádně neprokázal, zda byl Prof. PhDr. V. N., DrSc. důvodně evidován v příslušném svazku, ačkoliv podle ustálené judikatury oprávněnost zápisu nutno prokazovat. Hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů vybočuje podle jejich názoru z ústavně konformního výkladu předpisů obecného práva a je mimo jiné v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 93/06). Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když není naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11, 13 a 15 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 970/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 29. ledna 2009, sp.zn. 30 Cdo 1420/2007, eventuálně rozsudek ze dne 31. srpna 2005, sp.zn. 30 Cdo 2759/2004, apod.)Námitkami proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů žalobci uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Obdobné lze uvést, pokud z dovolání fakticky vyplývá i případné uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., když žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu