ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3179.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3179/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. P. T. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha - Karlín, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 103/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, č.j. 23 Co 337/2008 – 81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008, č. j. 23 Co 337/2008 – 81 se ve výroku I. v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2008, č. j. 14 C 103/2007 – 49, zamítající žalobu do částky 84.000,- Kč, včetně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a v navazujícím výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 4. 2008, č.j. 14 C 103/2007 – 49, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobce na zaplacení částky 300.000,- Kč jako náhrady nemateriální újmy, kterou měl žalobce utrpěl tím, že v řízení, jehož předmětem byla žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy na nemovitost podaná právní předchůdkyní žalobce u Okresního soudu v Českých Budějovicích a vedená tímto soudem pod sp. zn. 17 C 62/96, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu I. stupně do částky 216.000,- Kč a řízení ohledně ní zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu v průběhu odvolacího řízení. Ohledně zbylé, zamítnuté částky 84.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že sporné řízení, jehož předmětem byla žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, trvalo od roku 1996 do roku 2003. Bylo rozhodováno na všech stupních obecných soudů, stejně tak i Ústavním soudem. Řízení bylo zahájeno právní předchůdkyní žalobce dne 1. 7. 1996. Původní žalobkyně dne 21. 2. 2003 zemřela a na její místo vstoupil do řízení dovolatel. Žalobce se prvně domáhal nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení u žalované, která na jeho žádost reagovala negativně. Soudy rovněž dospěly k závěru, že nárok žalobce není dán. Celkovou délku řízení vzhledem ke složitosti věci neshledaly nepřiměřenou. Soudy obou stupňů zdůraznily, že ve vztahu k osobě žalobce, jenž vstoupil do řízení až těsně před vydáním konečného rozhodnutí ve věci, nemohla celková délka řízení znamenat natolik vážný zásah do jeho práv, který by bylo možno hodnotit jako nemajetkovou újmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, aniž by přesně specifikoval, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání je však patrno, že brojí pouze proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu I. stupně ohledně částky 84.000,- Kč. Z toho dovolací soud dovodil, že žalobce mínil své dovolání omezit pouze na danou část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, včetně potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Žalobce ve svém dovolání vymezil dvě otázky, dle jeho názoru právně významné, a to zda „lze délku řízení, kde došlo k procesnímu nástupnictví, posuzovat pro jednotlivé fáze řízení a období samostatně, bez vztahu k celkové délce řízení a k dalším okolnostem“ a zda „lze shledat nesprávný postup v řízení, v němž soudy opakovaně rozhodovaly z důvodu zrušení odvolacím soudem a dovolacím soudem, díky čemuž celková délka řízení bude považována za nepřiměřenou?“ Žalobce se domnívá, že tyto otázky soudy nesprávně posoudily, přičemž postrádá na ně jednoznačné odpovědi v judikatuře. Přípustnost dovolání odvozuje dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce své dovolání opírá o dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná, jelikož postrádají odůvodnění, v čem konkrétně soudy shledaly složitost věci, příp. specifikaci důvodů, pro které nebylo možno věc vyřídit v obvyklé lhůtě. Dovolatel je přesvědčen, že pokud soud I. stupně v posuzované věci porušil povinnosti stanovené občanským soudním řádem a jeho rozhodnutí byla v důsledku toho zrušena odvolacím soudem, mělo by to být pokládáno za příčinu nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což podle žalobce zakládá nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Dále se dovolatel se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení také z toho důvodu, že právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je spojeno s procesním postavením účastníka řízení, nikoliv konkrétní osoby. Zopakoval, že vstoupil do řízení na základě dědictví, od kterého je nutné odvíjet procesní sukcesi ve smyslu §107 o.s.ř. Žalobce zdůraznil, že žádný právní předpis nestanoví, že by nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu zanikl smrtí oprávněného. Navrhl proto zrušení odvolacího rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila. Souhlasí se závěry odvolacího soudu. Názory a tvrzení žalobce v dovolání považuje za nesprávné. Žalovaná má za to, že právo na náhradu nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je třeba považovat za právo osobní povahy, které nemůže být předmětem postoupení pohledávky, ani součástí dědictví. Jelikož otázky uplatněné v dovolání nepovažuje za zásadně právně významné, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka v dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a spočívající v tom, zda lze v případě právního nástupce účastníka řízení, ve kterém mělo být porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, přihlédnout při posouzení délky této lhůty i k době, po kterou řízení probíhalo za účasti jeho právní předchůdkyně, byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010. sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupného veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na výsledek dovolacího řízení se nezabýval žalobcem uplatněnou nepřezkoumatelností rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
K tomu Nejvyšší soud uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupný veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
To platí mimo jiné i ve vztahu k problematice započitatelné délky řízení v případě právního nástupnictví v původním řízení.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010. sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, který je dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, dovolací soud dovodil, že dědicům původního účastníka řízení, v němž došlo ke skutečnostem naplňujícím znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení, svědčí celková délka řízení, v němž se stali nástupci původního účastníka (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk).
Shledá-li pak soud, že takto posuzovaná délka řízení nebyla přiměřená a že tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, musí míru utrpěné újmy posoudit individuálně s tím, že její odškodnění nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek První sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii , ze dne 10. 11. 2004, č. 64890/01, bod 26 a rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v téže věci ze dne 29. 3. 2006, bod 66). Tak tomu bude například tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení míry odškodnění přihlíží ke kriteriím §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010. sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Pro projednávanou věc je proto třeba uzavřít, že v případě žalobce je při posouzení přiměřenosti délky řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích nutno přihlédnout i k době, po kterou řízení probíhalo za účasti jeho právní předchůdkyně, jejíž je dědicem, což odvolací soud neučinil. Potud je právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem nesprávné.
Co se týče druhé položené otázky dovolatelem, zda má být při zohlednění délky řízení, jež nemělo být skončeno v přiměřené lhůtě, přihlédnuto k důvodům, pro které řízení trvalo určitou dobu, a které mají spočívat v opakovaně vadném rozhodování soudu, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dostupný veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V něm dovolací soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Posouzení příčin opakovaného zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích v rozsudku odvolacího soudu chybí a jeho právní posouzení žalobcova nároku je z daného důvodu neúplné a tudíž i nesprávné.
Protože posouzení přiměřenosti délky řízení ve vztahu k žalobci jako právnímu nástupci původní účastnice řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích je nesprávné a zhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci s přihlédnutím k důvodům, pro které došlo k opakovanému zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích v posuzovaném řízení odvolacím soudem je neúplné, a proto nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v té části, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a soudem odvolacím.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s §226 o.s.ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24.listopadu 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu