ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3323.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3323/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce K. Z. , zastoupeného JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 165/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2009, č. j. 14 Co 74/2009 – 76, takto:
I. Dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, se odmítá , jinak se dovolání zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. října 2008, č. j. 15 C 165/2007-44, uložil pod bodem I. výroku žalované povinnost zaplatit žalobci částku 23.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy utrpěné žalobcem tím, že řízení vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 16/2000 nebylo skončeno v přiměřené lhůtě. Pod bodem II. výroku zamítl nárok žalobce na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 477.000,- Kč a pod bodem III. výroku přiznal žalobci náklady řízení ve výši 12.110,- Kč.
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem k odvolání obou účastníků, žalobce do výroku II. a žalované do výroku III., rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 89.500,- Kč, a co do částky 387.500,- Kč jej potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně a před soudem odvolacím.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce byl účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu v Prostějově v pozici žalobce od 9. listopadu 1999; předmětem řízení bylo zaplacení ceny díla dle smlouvy o dílo za rekonstrukci parního topení ve výši 598.780,80 Kč s příslušenstvím. Původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vyhlášený dne 20.12.2000 byl na základě podaného odvolání zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně dne 27.2.2004; následný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen dne 27.9.2006. Řízení bylo skončeno dne 16.5.2008 usnesením Okresního soudu v Přerově pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání, celková délka řízení tedy činila 8 let a 6 měsíců, což označil odvolací soud za nesporně nepřiměřenou dobu řízení. Pro posouzení správnosti výše přiměřeného zadostiučinění si odvolací soud vypomohl manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který vydala kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“), na základě kterého dospěl k celkové výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 112.500,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nelze v řízení ničeho vytknout, věc byla středně složitá, byla standardně projednávána ve dvou stupních a měla pro žalobce standardní význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podala žalovaná dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení věci. „Dle žalované je zadostiučinění přiznané odvolacím soudem nepřiměřeně vysoké, a to s ohledem na vývoj judikatury. Odvolací soud také nepřihlédl k tomu, že žalobce nepodal stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty a nezohlednil čl. 78 rozsudku Apicella.“ Dovolatelka dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že skutková zjištění i právní závěry odvolacího soudu považuje za správné, a navrhl dovolání žalované jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné ohledně té části výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 89.500,- Kč (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Dovolání však není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by řízení bylo stiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), a dovolatelka ani existenci vad řízení nenamítala.
Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a to v rozsahu daném dovolacími důvody, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz . ).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Dovolatelka vyčítá odvolacímu soudu zejména určení výše přiznaného zadostiučinění a argumentuje tím, že žalobce nevyužil preventivních prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, jako je institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu obsažený v §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o soudech a soudcích“), či podání stížnosti na průtahy v řízení podle §164 SSZ.
Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může mít na celkovou délku řízení vliv jak pozitivní, tak negativní. Ani po novele §174a zákona o soudech a soudcích účinné od 1. července 2009 však nelze přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, proto odpovědnost za dodržení práva účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a sankcionovat je při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhali. Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení, že nepostupoval podle §164 odst.1. zákona o soudech a soudcích Využití preventivních opatření způsobilých odstranit průtahy v řízení lze přičíst poškozenému pouze k dobru, nikoliv mu přičítat k tíži, že jich nevyužil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Vyčítá-li dovolatelka odvolacímu soudu, že při stanovení výše náhrady přiměřeného zadostiučinění nepřihlédl k nevyužití preventivních opatření poškozeným, pak je třeba podotknout, že s ohledem na dobu, po kterou sporné řízení probíhalo, žalobce žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení k dispozici neměl a tedy jej ani využít nemohl, neboť jediný preventivní prostředek nápravy způsobilý odstranit průtahy v řízení, a sice návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle nového §174a zákona o soudech a soudcích byl účinný až od 1. července 2009. Podání téhož prostředku podle zákona zákona o soudech a soudcích ve znění do 30. června 2009 nebylo shledáno ESLP za účinný právní prostředek nápravy (viz např. konečné rozhodnutí o přijatelnosti senátu ESLP ze dne 16.10.2007 ve věci Vokurka proti České republice , stížnost č. 40552/02, §55).
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezohlednil §78. rozsudku ESLP ze dne 29. března 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, ze kterého podle dovolatelky vyplývá, že částky přiznávané na vnitrostátní úrovni jsou nižší než částky přiznávané na základě článku 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Evropský soud sice dospěl k závěru, že celková výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem smluvního státu nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám ESLP, uvedené však neznamená, že poskytnuté zadostiučinění musí být vždy nižší než to, které by přiznal Evropský soud pro lidská práva.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k celkové částce zadostiučinění ve výši 112.500,- Kč za použití algoritmu výpočtu základního zadostiučinění a po pečlivém zohlednění jednotlivých kritérií stanovených v §31a odst. 3 písm. a) – e) OdpŠk, což odpovídá požadavku na podrobné vysvětlení toho, jak k finální částce odškodnění odvolací soud došel (viz již uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Dovolatelka nadto ani neuvádí, o kolik a z jakého důvodu by měla být částka nižší.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění po právní stránce nepochybil. Dovolání, které považoval za nedůvodné, proto podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Jelikož dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 11.560,- Kč sestávající ze odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle §3 odst. 1 bodu 4., §10 odst.3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 11.260,- Kč a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu