Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.01.2010, sp. zn. 30 Cdo 3332/2008 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3332.2008.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3332.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3332/2008 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. J. Z. , zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti V. a.s., o zaplacení 276.993,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 45/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2007, č.j. 3 Co 79/2006-61, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.): Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. září 2006, č.j. 16 C 45/2006-43, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 276.993,- Kč s příslušenstvím a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. října 2007, č.j. 3 Co 79/2006-61, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jeno.s.ř.“) ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky jej změnil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vzal především v úvahu, že žalobce požadoval po žalované zaplacení dotčené částky jako odměny za užívání předmětů duševního vlastnictví s tím, že na žalovanou společnost měla tato povinnost přejít na základě smlouvy o prodeji části podniku původně žalované společnosti V. s.r.o. Podle soudu však z této smlouvy o prodeji části podniku nevyplývá, že by na žalovanou přešla práva, o která v daném případě jde, přičemž žalobce žádný jiný důkaz (v tomto smyslu) před soudem nenavrhl. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná proto není v předmětné věci pasivně legitimovaná. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a vytýká mu, že je v rozporu s hmotným právem (uplatňuje tak nepochybně dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jenž dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), přičemž má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Poukazuje též na to, že odvolací soud umožnil žalovanému prokazatelné zkreslování skutečností, které pak jako důkaz nebyly řádně hodnoceny (zejména se jedná o projednání prvního znaleckého posudku, a o revizní znalecký posudek, který byl podle dovolatele zadán nekompetentní instituci). Namítá současně, že v průběhu řízení soud dostatečně nezkoumal pasivní legitimaci žalovaného. K závěru soudu, že z ustanovení §476 a 477 obchodního zákoníku nevyplývá závazek k zaplacení odměn za využití předmětu průmyslového vlastnictví (což je podle dovolatele názor nesprávný), odkazuje na analogii rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přičemž je neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku pasivní legitimace žalovaného odvolací soud posoudil v zásadě výlučně na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu řízení (což ve své podstatě eliminuje i opodstatněnost odkazu dovolatele na jím označený judikát). Pokud z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce fakticky uplatňuje též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), pak v souzené věci jeho aplikace nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. ledna 2010 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/19/2010
Spisová značka:30 Cdo 3332/2008
ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3332.2008.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§243b odst. 5 o. s. ř.
§218 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 996/10
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09