ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3496.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3496/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) M. J. , zastoupené opatrovníkem J. J., b) K. J. , a c) J. J. , zastoupených JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, proti žalovaným 1) Z. U. , a 2) H. U. , zastoupeným JUDr. Jaroslavem Šantrochem, advokátem se sídlem v Trutnově, Smetanova 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 12/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2008, č.j. 19 Co 710/2005-307, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §234c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolání žalobců (dále již „dovolatelé“) proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen meritorní výrok II. rozsudku soudu Okresního soudu v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 23. srpna 2005, č.j. 14 C 12/2000-229 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že B. J. byla ke dni své smrti 20. dubna 2001 podílovou spoluvlastnicí specifikovaných nemovitostí, a rozhodnuto o nákladech řízení), a rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. O případ uvedený pod písmenem b) [rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil] však v projednávané věci – oproti mínění dovolatelů – nejde. Je tomu tak z toho důvodu, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je, aby soud prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak (odlišně) jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Jde o situaci, kdy nezávislé rozhodnutí ve věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno, nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Jak vyplývá z obsahu spisu, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. května 2003, č.j. 14 C 12/2000-128, jímž bylo (výrokem IV.) určeno, že B. J. byla ke dni své smrti 20. dubna 2001 podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 18. listopadu 2004, č.j. 19 Co 286/2004-189, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění písemného vyhotovení tohoto kasačního usnesení vyplývá, že odvolací soud tak učinil z důvodu, aby soud prvního stupně přistoupil na podkladě dokazování k verifikaci skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci ohledně „posouzení otázky možnosti oddělení části platné kupní smlouvy ve vztahu k B. J. od neplatné části této smlouvy ohledně J. J.“ (zde se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením věci nalézacím soudem). V návaznosti na to odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby vyzval dovolatele k předložení výpisu z katastru nemovitostí a srovnávacího sestavení parcel ohledně prokázání přečíslování parcel p.č. 220, 221 a 264/2, a dále aby se zabýval tím, „zda B. J. měla souhlas spoluvlastníka podílu ve výši 1 na nemovitostech č. 220, 221 a 264/2, event. posléze tím, zda je možno aplikovat ust. §41 občanského zákoníku a pouze část kupní smlouvy týkající se J. J. považovat za neplatnou.“ Z uvedeného plyne, že odvolací soud kasačním usnesením nezavázal soud prvního stupně právním názorem v meritorní otázce, jenž by byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž že přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu nezbytnosti provedení dalšího dokazování z hlediska verifikace skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci. Proto přípustnost dovolání v této věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovodit nelze.
Dovolání ovšem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož předpokladem je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1). Závěr napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahující se k aplikaci §41 obč. zák., jež je dovolateli v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybňována, je podložen skutkovými zjištěními, který učinil soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. Nelze přitom dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku oddělitelnosti právního úkonu při posuzování předmětné kupní smlouvy v rozporu s hmotným právem či v rozporu s judikaturou (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/1996, publikovaný v časopisu Soudní rozhledy pod označením SR 8/1998, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, a ze dne 12. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 44/1998 a R 67/2004, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 2139/2000, a ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck pod čísly C 519/2001 a C 1132/2002, a řadu dalších rozhodnutí dovolacího soudu (např. ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, in Právní rozhledy č. 6/1998, str. 331, ze dne 20. září 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 1507/2005, ze dne 21. října 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 222/2004 atd., in www.nsoud.cz ).
K dovolací výtce ohledně nepřípustnosti částečné registrace smlouvy pak možno odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněný pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, v němž uvedený soud dovodil mimo jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané věci, že je-li neplatná jen část smlouvy navržené k registraci (vkladu do katastru nemovitostí) a tuto část lze ve smyslu §41 obč. zák. od ostatní – platné části oddělit, pak je třeba připustit, aby platná část smlouvy byla registrována a návrh na registraci byl zamítnut jen pokud jde o oddělitelnou část neplatnou. Nelze se rovněž ani ztotožnit s dovolateli, pokud ve svém dovolání namítají nesprávnost právního názoru odvolacího soudu při řešení určitosti a tedy i platnosti předmětné kupní smlouvy, když poukazují na vyjádření projevu vůle smluvních stran v označené části uvedené smlouvy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o částečné platnosti předmětné kupní smlouvy, a to na základě výsledků dokazování učiněného soudem prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními se zcela ztotožnil. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud kupní smlouvu interpretoval za užití §35 odst. 2 obč. zák., přičemž za dané skutkového stavu, z nějž je povinen i Nejvyšší soud v daném případě vycházet, nelze dovodit, že by i v tomto směru byla uvedená právní otázka odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Vytýkají-li dovolatelé ve svém dovolání, že se soud prvního stupně nezabýval jimi označenými důkazy, že u některých z nich nehodnotil jejich věrohodnost, případně že oba soudy „neprovedly zásadní důkaz, a to vyžádáním a čtením kompletní zdravotní dokumentace J. J....“ , pak je třeba konstatovat, že v tomto směru dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu ovšem může Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Co 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem žádná taková otázka nastolena nebyla.
Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 není dovolání proti výroku o nákladech řízení přípustné proto, že rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť výrok o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) per analogiam o.s.ř. Dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu