ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3635.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3635/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce č. 15, proti žalované České republice jednající prostřednictvím Ministerstva vnitra České republiky , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 67/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010, č.j. 1 Co 48/2009-254, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 34 C 67/2005-170, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2010, č.j. 1 Co 48/2009-254, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se s přihlédnutím k důkazům, které byly v řízení provedeny před soudem prvního stupně i před jím samým ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalobce písemným závazkem ze dne 13. října 1981 přislíbil spolupráci bývalé StB jako její tajný spolupracovník v kategorii agent. Evidence žalobce v materiálech bývalé StB proto byla oprávněná. Odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval mimo jiné též tvrzením žalobce, že podpis na závazku není jeho pravým podpisem se závěrem, že jde o podpis žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje „ závislost znaleckého ústavu na žalovaném“. Má za to, že soudy obou stupňů se řádně nevypořádaly s námitkou nedostatku nestrannosti Kriminalistického ústavu v Praze. Poukazuje též na to, že soudem prvního stupně bylo odmítnuto provedení dalšího znaleckého dokazování. Připomíná, že ostatní provedené důkazy mají jen nepřímý charakter. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. května 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl sice odvolacím soudem zrušen, avšak s ohledem na potřebu provedení dalšího dokazování, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Soudy obou stupňů žalobu podle §13 odst. 1 občanského zákoníku zamítly z důvodu, že vzaly po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobce písemným závazkem ze dne 13. října 1981 přislíbil spolupráci bývalé StB jako její tajný spolupracovník v kategorii agent. Výtky dovolatele obsažené v jeho dovolání vycházejí fakticky (§41 odst. 2 o.s.ř.) z ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., k nimž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Pokud pak je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. listopadu 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu