ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3656.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3656/2008-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce nezletilého V. J., zastoupeného zákonnou zástupkyní H. J., a advokátkou, proti žalovaným 1) Základní škole Ž. B. a 2) H. T., oběma zastoupeným advokátem , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci pod sp. zn. 36 C 9/2006 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2008, č.j. 1 Co 287/2007-154, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11. července 2007, č.j. 36 C 9/2006-136, výrokem I. uložil první žalované zaplatit podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) žalobci náhradu nemajetkové újmy 15.000,- Kč a na nákladech řízení 276,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení částky 1.985.000,- Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 15.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu proti druhé žalované a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o zaplacení soudního poplatku.
K odvolání žalobce a první žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č.j. 1 Co 287/2007-154, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že byla neoprávněné zasažena osobnostní práva žalobce chráněná ustanovením §11 a násl. o.z., konkrétně právo na zdraví. Shodně se soudem prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Přihlédl k tomu, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva na zdraví jako základní hodnoty lidské osobnosti a že újma, která žalobci vznikla není pouhou běžnou újmou, takže morální zadostiučinění by nebylo postačující.
Při stanovení výše náhrady připomněl, že je třeba vzít v úvahu nejen hlediska uvedená v ustanovení §13 odst. 3 o.z., ale i všechny okolnosti dané věci, což přesvědčivě odůvodnil již soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod výslovně spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Připomíná, že odvolací soud neposkytl žalobci přiměřenou ochranu ve smyslu ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a odchýlil se i od imperativů Deklarace práv dítěte. Náhradu 15.000,- Kč nepovažuje vzhledem k traumatu nezletilého žalobce - jakému byl v důsledku nedbalosti druhé žalované vystaven - za adekvátní. Upozorňuje i na hrubé vady znaleckého posudku provedeného v dané věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila první žalovaná a navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. o.z. (zejména pak §13 odst. 2 a 3 o.z.) odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu za situace, kdy soudy obou stupňů náležitě vyložily, ze kterých konkrétních okolností daného případu při stanovení přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích vycházely (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2005, sp. zn. 30 Cdo 1651/2004, usnesení téhož soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 30 Cdo 2219/2006, nebo rozsudek ze dne 29. června 2000, sp.zn. 30 Cdo 427/2000). Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a §150 o.s.ř., když dovolací soud dospěl k závěru, že v označené věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání těchto nákladů v dovolacím řízení úspěšné první žalované. Bylo takto přihlédnuto nejen k nízkému věku nezletilého žalobce, ale současně též ke skutečnosti, že do jeho práva na ochranu osobnosti bylo první žalovanou zasaženo, přičemž však stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. záviselo ve významné míře na úvaze soudu ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu