ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3659.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3659/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně Z. B. , zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. B. , o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 219/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2008, č.j. 42 Co 15/2008-262, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2008, č.j. 42 Co 15/2008-262, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě (dále již „krajský soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále již „okresní soud“) ze dne 20. července 2007, č.j. 12 C 219/2003-228, jímž bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že tuto žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ke změně rozhodnutí okresního soudu přistoupil krajský soud z důvodu, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované. V posuzované věci je nesporné, že kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní (výlučnou vlastnicí nemovitostí) a žalovaným, přičemž kupní cena měla být uhrazena ze společných prostředků žalovaného a jeho manželky. Z tohoto pohledu žalovaný a jeho manželka nemovitosti nabyli do společného jmění manželů. Na výše uvedeném nic nemění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán (pouze) žalovaný. Vystupuje-li totiž v kupní smlouvě o převodu nemovitosti, která je evidována v katastru nemovitostí, jako nabyvatel jen jeden manžel a k nabytí nemovitosti byly použity společné zdroje manželů, stává se vkladem do katastru nemovitostí tato nemovitost předmětem společného jmění manželů. Z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný a jeho manželka uzavřeli smlouvu podle ustanovení §143a obč. zák. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je po stránce procesní mimo jiné skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci. Účastníky řízení musí být všichni, o jejichž práva a povinnosti v tomto řízení jde. Jinak řečeno, nejsou-li v řízení účastníky řízení všechny osoby, nelze z tohoto procesního důvodu takové žalobě vyhovět, což se týká i daného případu. Zmíněný nedostatek v odvolacím řízení napraven být nemůže (§216 odst. 1 o.s.ř.). Za situace, kdy žalobkyně neoznačila správný okruh účastníků řízení, nemůže být určovací žaloba důvodnou pro nedostatek naléhavého právního zájmu (§80 písm c) o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu stran nedostatku věcné pasivní legitimace. Poukazuje na řízení před okresním soudem, v němž provedeným dokazováním bylo vyvráceno, že peníze na zaplacení kupní ceny byly ze společných prostředků žalovaného a jeho manželky. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní cena jednak vůbec nebyla uhrazena, a jednak k závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná. V tomto směru žalobkyně dále argumentuje, že byla-li soudem shledána absolutní neplatnost kupní smlouvy, nemohla tato smlouva způsobit žádné právní následky, a tedy ani nemovitosti, které byly předmětem takové smlouvy, nemohly „spadnout do masy“ společného jmění manželů (dále též „SJM“). Jedinými účastníky kupní smlouvy byla žalobkyně a žalovaný.
V rámci ústního odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné odvolací soud uvedl, že v řízení před okresním soudem bylo beze sporu prokázáno, že nemovitost patří do SJM žalovaného a jeho manželky. Ani toto nemůže obstát, když tato skutečnost v řízení nebyla prokázána, a tudíž se soud ani nezabýval např. tím, zda SJM stále existuje a nebylo zúženo či zrušeno. Stran věcné legitimace žalobkyně odkazuje na právní závěry obsažené v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že v dané věci se řízení zúčastnily všechny věcně legitimované osoby – účastníci kupní smlouvy, nemohla být v souladu se zákonem žaloba zamítnuta pro nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace. I kdyby bylo v řízení prokázáno, že předmětné nemovitosti měly „spadnout do masy“ SJM, pak se žalobkyně domnívá, že skutečnost, že manželka žalovaného, D. B., nebyla v žalobě na straně žalovaných označena, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby; v tomto směru žalobkyně se ztotožňuje s odkazem odvolacího soudu na §90 a §159a odst. 4 o.s.ř. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému vyjádření žalobkyně písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), že je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně) přípustné, a je také i důvodné.
V posuzované věci krajský soud řešil právní otázku pasivní věcné legitimace v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, v němž byla okresním soudem jako předběžná posuzována otázka platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k těmto nemovitostem, jejichž účastníky byla žalobkyně a žalovaný. Z již shora vyložených důvodů krajský soud uzavřel, že předmětné nemovitosti nabyli do společného jmění manželů žalovaný a jeho manželka; odtud také pramení závěr krajského soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace a o nedostatku naléhavého právní zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§80 písm. c/ o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně jako důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitá právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002, in www.nsoud.cz ).
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo
jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně judikováno, že jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci. Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, ten, kdo tvrdí, že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí, a ten, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí . Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv [(nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) – k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, a ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 1677/2007].
V posuzované věci měl proto krajský soud otázku věcné legitimace zkoumat z pohledu žalobkyní tvrzených poměrů, z nichž byl dovozován naléhavý právní zájem na soudní deklaraci vlastnického vztahu žalobkyně k předmětným nemovitostem. Pokud při řešení této otázky krajský soud judikaturou osvětlený procesní rozměr překlenul tím, že žalobu zamítl s odůvodněním, že zde absentuje naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť „v posuzované věci je nesporné, že kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným...“ , avšak že „kupní cena měla být uhrazena ze společných prostředků žalovaného a jeho manželky“ , a že „z tohoto pohledu žalovaný a jeho manželka nemovitosti nabyli do společného jmění manželů“ , pak je třeba uzavřít, že krajský soud žalobu posuzoval nejen z procesního hlediska, ale také i (nepřípustně) z hlediska věcného. Přitom meritorní posouzení mělo být odsunuto až do okamžiku rozhodnutí ve věci samé, neboť z vyložené (a shora cit. judikaturou interpretované) normativní úpravy platí neměnná a judikaturou konstantně reflektovaná zásada, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomuto tak z toho důvodu, že takový přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21, v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
V poměrech tohoto případu bylo tedy z procesního hlediska určující posoudit otázku naléhavého právního žalobkyně na jí požadované věcně právní deklaraci se sledovaným promítnutím navrhovaného soudního rozhodnutí do katastru nemovitostí, v němž jako vlastník předmětných nemovitostí je dosud evidován žalovaný, ač tento stav zápisů v katastru podle žalobkyně neodpovídá právnímu stavu (právní realitě), neboť v důsledku odstoupení od uvedené smlouvy žalobkyní (žalobní verze) není žalovaný vlastníkem těchto nemovitostí. Při užití této žalobní konstrukce tudíž žalobkyně určovací žalobu správně podala proti žalovanému, který je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník předmětných nemovitostí. Případný závěr soudu o tom, že „žalovaný a jeho manželka nemovitosti nabyli do společného jmění“ , by se tedy mohl uplatnit až po věcném posouzení žaloby v rámci meritorního rozhodnutí a při implikaci právního závěru, že např. žalobkyní tvrzené odstoupení od kupní smlouvy podle práva nevedlo (z toho kterého důvodu) ke zrušení této smlouvy, anebo že tato smlouva je absolutně neplatná, jak nakonec po provedeném řízení v posuzované věci dovodil okresní soud. O jinou situaci by se ovšem jednalo, pokud by žalobkyně v žalobě skutkově vymezila, že předmětné nemovitosti (v poměrech užité žalobní konstrukce) před odstoupením od smlouvy tvořily společné jmění manželů žalovaného a jeho manželky, když v katastru nemovitostí je jako vlastník těchto nemovitostí zapsán pouze žalovaný. Pokud by totiž měl platit požadavek, že v takové situaci lze žalovat pouze toho, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník těchto nemovitostí, nemohl by meritorní výrok takto případně vydaného rozsudku ve smyslu §159a odst. 2 o.s.ř zcela pokrýt svou závazností daný hmotněprávní vztah, neboť manželka žalovaného, pokud by vskutku nemovitosti měly původně být nabyty do společné jmění žalovaného a jeho manželky, by tímto rozsudkem vázána nebyla, a to i kdyby na základě něj došlo k příslušnému zápisu do katastru nemovitostí, v jehož důsledku by byla jako vlastník těchto nemovitostí evidována opět žalobkyně. Jinak řečeno, při provedeném vylíčení rozhodných skutečností, že předmětné nemovitosti původně tvořily společné jmění žalovaného a jeho manželky, by tedy předjímaný soudní výrok byl způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu jen tehdy, pokud by v naznačených souvislostech bylo důsledně reflektováno subjektové hledisko v rámci shora již vyloženého zkoumání naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitostem. Procesní prostor k takovým úvahám v posuzované věci ovšem dosud vytvořen nebyl, neboť za změnu žaloby spočívající v rozšíření právně relevantních skutkových tvrzení nelze považovat situaci, kdy při odvolacím jednání dne
7. dubna 2008 krajský soud vyzval zástupkyni žalobkyně „k doplnění rozhodujícího tvrzení, že žalovaný je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí“ , a kdy vyzvaná advokátka v procesní reakci uvedla, že „dle kupní smlouvy by měly nemovitosti spadnout do vlastnictví žalovaného a jeho manželky, když tito se v průběhu řízení před soudem I. stupně vyjádřili v tomto směru, že nemovitosti byly zakoupeny ze spol. prostředků, nicméně v kat. nemovitostí je jako vlastník zapsán toliko žalovaný“ , aniž by poté krajský soud o této změně – měl-li vskutku za to, že jde o změnu žaloby v její narační části – procesně rozhodl (srov. §95 odst. 1 za užití §211 o.s.ř.).
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Ve věci sp. zn. I. ÚS 777/07 Ústavní soud judikoval, že novelou č. 59/2005 Sb. byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž „podle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“ (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 765/02). Zmíněná novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li „ve výroku“ věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna §219 o. s. ř. má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu I. stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava §219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácením věci k dalšímu řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07).
V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; přitom neposkytl žalobkyni možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dalšího pochybení se odvolací soud dopustil tím, že oproti okresnímu soudu dospěl ke skutkovému závěru, že předmětné nemovitosti nabyli do společného jmění manželů žalovaný se svou manželkou, aniž by – odhlédnuvše od již výše učiněné výtky vztahující se k verifikačnímu rozsahu při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení vlastnictví – za tím účelem provedl odpovídající, resp. vůbec dokazování (z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. dubna 2008 se nepodává, že by odvolací soud při jednání prováděl jakékoliv dokazování).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak uplatněn právem a Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b věta před středníkem o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu