ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4359.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4359/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Apston Capital Ltd., IČ.: 408579, se sídlem 4 th Floor, Hanover Building Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, zastoupeného Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, proti žalovanému T. R., zastoupenému JUDr. Jiřím Jurčíkem, advokátem se sídlem v Havířově – Městě, Dlouhá třída č. 65, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 82/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. dubna 2008, č.j. 35 Co 62/2008-120, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. dubna 2008, č.j. 35 Co 62/2008- 120, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. října 2007, č.j. 12 C 82/2004-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. října 2007, č.j. 12 C 82/2004-95, rozhodl, že kupní smlouva ze dne 17. dubna 2002, kterou společnost R.S.Z.R Invest, s.r.o., se sídlem v Hrádku nad Nisou, prodala žalovanému v rozsudku specifikované nemovitosti, je vůči žalobci neúčinná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č.j. 35 Co 62/2008-120, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud sed ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. Věc tak především posoudil podle ustanovení §42a občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Vyšel mimo jiné z úvahy, že bylo (v souvislosti s uzavíráním předmětné kupní smlouvy) v možnostech žalovaného vyvinout aktivitu k rozpoznání dluhu dlužníka právního předchůdce žalobce. Za situace, kdy v té době dlužila obchodní společnost R.S.Z.R., Invest, s.r.o. (dlužník) právnímu předchůdci žalobce částku vyšší šesti milionů Kč, která byla vymahatelná, měl soud za to, že kupní smlouva byla učiněna s úmyslem zkrátit věřitele, neboť se jí podle soudu dlužník zbavoval majetku v hodnotě sjednané kupní ceny ve výši 1.839.630,- Kč. Přitom, pokud se dlužník zbavuje majetku za zjevně nevýhodných podmínek pod cenou či bezúplatně, jde o nepřímý důkaz jeho úmyslu zkrátit věřitele. Věřitele však zkrátí (zbaví ho možnosti uspokojit se z jeho majetku) i tím, že se zbaví svého majetku tak, že ho převede za kupní cenu odpovídající jeho plné hodnotě (za tržní cenu). Odvolací soud pak konstatoval, že žalovaný neprokázal, že při vynaložení náležité pečlivosti nemohl rozpoznat úmysl dlužníka věřitele zkrátit. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému (resp. jeho zástupkyni) doručen dne 28. května 2008, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24. července 2008 včasné dovolání a má za to, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvody shledává v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolatel poukazuje na skutkové okolnosti případu a má za to, že soudy měly provést i další důkazy. Odvolacímu soudu dále vytýká to, že nevzal v úvahu námitku žalovaného, že převodem nemovitostí nedošlo ke zkrácení věřitele, neboť byly převedeny úplatně, a to za cenu obvyklou v místě a čase, takže hodnota majetku směnečného dlužníka zůstala zachována tím, že kupující prodávajícímu uhradil celou smluvní kupní cenu a ve splatnosti podle kupní smlouvy. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
K dovolání se písemně vyjádřil žalobce a navrhl jeho zamítnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího sodu není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu zavazovalo soud prvního stupně provést další dokazování). Zabýval se proto otázkou jeho možné přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s pozitivním závěrem, neboť dovolací soud dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku týkající se klasifikace zkracujícího právního úkonu ve smyslu ustanovení §42a o.z. v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud poté uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Pokud dovolání žalovaného vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §42a odst.1 o.z. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 o.z.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení §42a odst. 1 o.z. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002).
V posuzované věci obchodní společnost R.S.Z.R. Invest, s.r.o. prodala žalovanému nemovitosti v hodnotě sjednané kupní ceny ve výši 1.839.630,- Kč. V průběhu řízení nevyšlo najevo a žalobce to ani netvrdil, že by sjednaná kupní cena neodpovídala obecné (obvyklé, "tržní") ceně (tj. ceně, kterou by bylo možné dosáhnout v době uzavření smlouvy při prodeji stejných nebo obdobných nemovitostí). Je proto třeba uvážit, že pokud by v majetku dlužníka byly uvedenou kupní smlouvou "nahrazeny" nemovitosti odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou), nebylo by již z tohoto důvodu možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2008, č.j. 30 Cdo 2432/2007-200). Současně je třeba připomenout zásadu, podle níž o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a o.z. se nejedná tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007).
Protože odvolací soud vyložené zásady pominul, nelze toto rozhodnutí posuzovat jako správné. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se již zabýval dalšími námitkami dovolatele. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu