ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4481.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 4481/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Klubu právní podpory, nadace v likvidaci se sídlem v Praze 5 - Radotíně, Šárovo kolo 2/981 proti žalovaným: 1 ) JUDr. Janě Bugárové, státní zástupkyni, adresa pro doručování: Městské státní zastupitelství se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 2188/9 a 2) České republice- Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o ochranu dobré pověsti právnické osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 122/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č.j. 13 Co 414/2006-316, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č.j. 28 C 122/94-263, zamítl žalobu, aby se každá ze žalovaných omluvila žalobci doporučeným dopisem za jednání první žalované ze dne 15.7.1994. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl ve věci samé k závěru, že skutky, kterých se měla dopustit první žalovaná svými výroky nijak nezasáhly do dobrého jména právnické osoby - žalobce. Proto k jeho poškození ve smyslu ustanovení §19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) nemohlo dojít. Výroky se totiž týkaly toliko fyzických osob - M. Š. a T. H.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2007, č.j. 13 Co 414/2006-316, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené vady řízení před soudem prvního stupně vadami ve skutečnosti buď nebyly (nevyhovění žádosti Miroslava Špadrny o odročení jednání, nerozhodnutí o návrhu na delegaci věci jinému soudu), resp. nevyhotovení usnesení o připuštění změny žaloby písemně a jeho nedoručení sice procesním pochybením bylo, ale nejednalo se o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěrem odvolací soud konstatoval, že žalobce nenamítal nic proti skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně týkajícím se věci samé, přičemž i tyto shledal za zcela správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Poukazuje na průtahy v řízení a na procesní pochybení soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které podle jeho názoru způsobily zmatečnost řízení a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soud prvního stupně, popřípadě jiný samosoudce.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Správnost výkladu ustanovení §19b o.z. soudy obou stupňů žalobce ve svém dovolání fakticky nezpochybňuje. Pokud pak uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Konečně ani námitkou, že řízení trpí vadou uvedenou v §229 odst. 3 o.s.ř., žalobce nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu; neuplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale vady podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. (tvrdí, že v řízení mu byla odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnosti však nejsou - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí k vadám projevujícím se zmatečností podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Tento předpoklad však není v souzené věci naplněn. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu